"Muluji svého psa stejně, jako miluji tebe.Ale zatímco ty můžeš odejít, on se mnou zůstane."
Cat Stevens

Leden 2009



Poddruhy

18. ledna 2009 v 13:29 Poddruhy
Poddruhy
• Arktický vlk
• Červený vlk
• Mexický vlk
• Ethiopský vlk
• Ostatní poddruhy
Arktický vlk
Canis lupus arctos
Domovem vlka arktického jsou rozsáhlé pustiny pokryté sněhem a ledem, vzdálené tisíce kilometrů od nejbližšího stromu. Teplota zde klesá až k - 70 °C, navíc zde neustále fouká vítr. Tyto nehostinné oblasti jsou velmi řídce osídleny lidmi, díky čemuž arktický vlk stále ještě obývá 95 % původní oblasti. Proto také není na rozdíl od ostatních poddruhů vlka zařazen mezi ohrožené druhy.
V nezalesněné krajině jsou vlci velmi lehce pozorovatelní. Právě pozorování arktických vlků odhalilo spoustu do té doby neznámých faktů, které byly vztaženy i na ostatní poddruhy vlka. Téměř vše, co je o arktických vlcích známo, pochází z letních pozorování. Jejich aktivity v době polární noci jsou jen velmi málo prozkoumané.
Vlci mohou přežít při extrémně nízkých teplotách hlavně díky své srsti. Na rozdíl od jižněji žijících vlků mají mnohem hustší podsadu, která je před zimou dokonale chrání. Barva srsti je většinou bílá, takže splývá se sněhem a tvoří maskování. Oproti jiným vlkům mají mírně kratší čenich. Jejich hmotnost je často vyšší než 50 kg - větší váha pomáhá lépe udržovat tělesné teplo. Největší však nejsou vlci arktičtí, ale vlci žijící na severu Kanady a Aljašky. Mláďata se rodí později než u jiných poddruhů - většinou na konci května. V jednom vrhu je zpravidla 1 - 6 štěňat.
V oblastech kde žijí arktičtí vlci je jen velmi málo rostlinné potravy, takže zde žije jen málo býložravé zvěře. Aby se zde vlci uživily, musí mít obrovská teritoria o rozloze často větší než 1000 Km2. Jako kořist vlkům slouží karibu, pižmoňi, arktičtí zajíci, lumíci a ptáci.
Červený vlk
Canis rufus
Vlk červený žije na jihu USA - na Floridě, v Severní a Jižní Karolině, v Georgii a Alabamě (viz. mapka vpravo).
Vlk červený je velmi podobný kojotovi a často s ním bývá zaměňován. Je větší než kojot, ale menší než vlk šedý. Samci váží průměrně 17 - 34 kg a měří 1,3 - 1,6 m, samice jsou lehčí: 16 - 24 kg a menší: 1,2 - 1,4 m. Barva srsti je kaštanově hnědá až načervenalá s černým flekem na zádech a na ocasu. Výjimečně se mohou vyskytovat i jedinci celí černí.
Vlci červení jsou více samotářští a loví většinou sami. Ve smečkách loví pouze velká zvířata, která by sami neulovili. Potrava je velmi závislá na nabídce území na kterém žijí. Jsou schopni ulovit i vysokou zvěř, ale většinou loví hlavně malá zvířata např. mývali, vačice, ondatry, králíky a ptáky.
Vlci červení mohou žít v různých prostředích jihovýchodní a východní části severní Ameriky. Potřebují dostatečné množství kořisti a minimální osídlení lidmi. Dříve obývali území východního Texasu - oblast jižně od Missouri a severovýchod USA.
V roce 1973 byl zahájen program počítající s vyhubením volně žijících červených vlků a jejich chovem v zajetí. Tento program byl bohužel úspěšný a roku 1980 již v divočině nežili žádní vlci červení. V roce 1987 začal program na jejich opětovné vrácení do přírody - červení vlci byli vypuštěni v Alligator River National Wildlife Refuge na severovýchodě Severní Caroliny. V současnosti žije v Severní Carolině asi 80 vlků červených.
Mexický vlk
Canis lupus baileyi
Vlk mexický je ze všech poddruhů vlka nejvzácnější. Je o něm známo jen málo údajů, protože většina populace byla vybita dříve, než začali jakékoli výzkumy. Nejvíce informací pochází od trapperů, takže jejich věrohodnost je sporná.
Vlk mexický váží průměrně 35 až 45 kg a měří 140 až 170 cm. Páří se v lednu a na začátku března, v jednom vrhu bývá 4 až 6 štěňat. Žijí převážně v horských lesích které jim poskytují více kořisti, vodních zdrojů a úkrytů než poušť. Loví hlavně menší kořist, díky čemuž je smečka menší než smečky ostatních poddruhů vlka. Průměrná smečka má maximálně 5 až 6 členů a obývá teritorium o rozloze několika set kilometrů čtverečních.
Vlk mexický byl zapsán mezi ohrožené druhy v roce 1976. Původně se vyskytoval v oblasti začínající na jihozápadě od Mexico City a táhnoucím se až do jižní Arizony, Nového Mexika a Texasu - viz mapka pod článkem. Současné rozšíření není známo. Poslední ověřené pozorování mexického vlka v divočině pochází z roku 1980. Pozdější zprávy pocházející z Mexických hranic se nepodařilo ověřit.
Ethiopský vlk
Canis simensis
Původně byl považován za druh lišky, protože díky dlouhým nohám, kaštanové barvě srsti, dlouhým uším a hustému ocasu je liškám velmi podobný. Nedávno se ale zjistilo, že je více příbuzný vlkům než liškám a byl zařazen mezi poddruhy vlka. Předpokládá se, že je potomkem vlků, kteří přišli do Afriky ze západní Evropy a Ruska na konci poslední doby ledové.
Vlk ethiopský je rozšířen pouze na velmi malém území v Ethiopii (viz. mapka vpravo). Žijí v horských pustinách porostlých pouze nízkou vegetací v nadmořských výškách nad 3000 m.
Kožich vlka ethiopského má červenohnědou barvu s bílými skvrnami na krku a na hrudi. Konec ocasu bývá černý. Ethiopský vlk je malý, v kohoutku měří 60 cm a váží 15 - 18 kg (samice 13 - 16 kg). Typický je pro něj dlouhý čenich, velké uši a hlava připomínající hlavu šakala.
Živí se hlavně hlodavci, ale občas loví i mláďata velkých zvířat a někdy také požírá mršiny. Loví hlavně ve dne a když je hodně potravy, schovává si jí. Velké krysy, kterými se živí, žijí pod zemí a na povrch vylézají pouze pro potravu. Vlci na ně trpělivě čekají na povrchu a chytí je jakmile vylezou ven. Loví převážně sami, ačkoli se často během dne a hlavně za soumraku sdružují do skupin.
Stejně jako ostatní vlci často žijí ve smečkách o šesti až sedmi jedincích. Páření probíhá na konci podzimu nebo začátkem zimy. Rozmnožuje se pouze alfa pár, ostatní členové smečky jim pomáhají s výchovou mláďat. V jednom vrhu může být až sedm mláďat. Mláďata se rodí v brlohu, který bývá dost velký a může mít i několik vchodů.
Vlk ethiopský je kriticky ohrožený a jeho populace činí pouze 500 - 600 jedinců. Největší nebezpečí pro jeho přežití představuje spásání vegetace dobytkem. Na území kde byla většina vegetace spasena totiž může žít pouze malé množství hlodavců, kteří jsou hlavní potravou vlků. Vlci jsou v Etiopii chráněni zákonem a většina populace žije uvnitř národních parků. Prosazování ochrany je však těžké vzhledem k tomu že se tito vlci zpravidla nebojí lidí, což z nich činí snadný cíl pro lovce.














Canis lupus...
1. alces
6. columbianus
11. irremotus
16. manningi
21. orion
2. arctos
7. crassodon
12. labradorius
17. mogollonensis
22. pambasileus
3. baileyi
8. fuscus
13. ligoni
18. monstrablis
23. tundrarum
4. beothucos
9. hudsonicus
14. lycaon
19. nubilus
24. youngi
5. bernardi
10. griseoalbus
15. mackenzii
20. occidentalis



Canis lupus...
25. albus
29. hodophilax
26. arabs
30. laniger
27. campestris
31. lupus
28. hattai
32. pellipes

Severní Amerika
Canis lupus...
1. alces - Vlk z poloostrova Kenai
Žil na poloostrově Kenai. Jeden z největších severoamerických vlků. Pojmenován podle losa (Alces alces). Vyhuben v roce 1925.
2. arctos - Vlk arktický
3. baileyi - Vlk mexický
4. beothucos - Vlk newfoundlandský
Žil na ostrově Newfoundland. Byl středně velký a předpokládá se, že byl téměř úplně bílý. Byl vyhuben.
5. bernardi - Vlk bernardův
Žil na březích Victoria Island v arktidě. Byl vysoký, bílý s černou srstí okolo páteře. Byl vyhuben někdy mezi rokem 1918 a 1952.
6. columbianus - Vlk z Britské Kolumbie
Obýval Britskou Kolumbii, Yukon a Albertu. Byl velký, měl proměnlivou barvou srsti, většinou tmavou. Byl vyhuben.
7. crassodon - Vlk z ostrova Vancouver
Žije na ostrově Vancouver. Středně velký vlk s šedočernou srstí.
8. Fuscus - Vlk z Cascade Mountain
Žil v Cascade Mountain. Kvůli hnědé barvě srsti se mu říkalo hnědý vlk. Byl vyhuben v roce 1940.
9. hudsonicus - Vlk z Hudsonova zálivu
Žije na Aljašce, v centrální a severovýchodní Kanadě a v západní části USA. Putuje na jih s karibu. Středně velký vlk s téměř bílou srstí. Někdy se mu říká tundrový vlk.
10. griseoalbus - Vlk z Manitoby
Žil v centru Manitoby a v severním Saskatchewanu. Pravděpodobně již vyhynul.
11. irremotus - Vlk ze severu Rocky Mountains
Žije na území od severních Rocky Mountains po jižní Albertu. V USA je považován za vyhubeného, ale byl spatřen v Glacier National Park a v Montaně.
12. labradorius - Vlk labradorský
Žije v severním Quebecku a v Labradoru. Barva srsti se pohybuje od tmavě šedé, až po téměř bílou.
13. ligoni - Vlk Alexandera Archipelaga
Žije na ostrově Alexandera Archipelaga v arktidě. Je malý, má krátkou černou srst
14. lycaon - Vlk východní
Původně obýval největším území ze severoamerických poddruhů. Žije v Ontariu Quebecku, severní Minesotě a severním Michiganu. První poddruh, která byl objeven v Severní Americe (1775). Vyskytuje se v mnoha barevných variantách - od bíle, přes hnědou a šedou až po černou.
15. mackenzii - Vlk z Northwest Territories
Žije podél arktického pobřeží a v Northwest Territories na východ od Mackenzie River a jižně od Great Bear Lake. Barva od černé po téměř bílou.
16. manningi - Vlk z ostrova Baffin
Žije na ostrově Baffin. Je býlí nebo světlý. Je nejmenší z arktických vlků. Do roku 1943 nebyl považován za poddruh.
17. mogollonensis - Vlk jihozápadní nebo vlk z Mogollon Mountain
Žil v Arizoně a Novém Mexiku. Středně velký, většinou černý, občas bílý. Vyhuben v roce 1935.
18. monstrablis - Vlk texaský
Žil v Texasu a Novém Mexiku. Většinou malý a tmavý, občas bílý. Vyhuben roku 1942.
19. Nubilus - Vlk z velkých planin
Vyskytoval se od jižní Manitoby a Saskatchewanu až po severní Texas. Malý, většinou světlý. Považován za vyhubeného v roce 1926, ale možná ještě žije v Minesotě.
20. occidentalis - Vlk z údolí Mackenzie
Žije v horní části údolí řeky Mackenzie. Jeden z největších vlků v Severní Americe. Barva srsti je proměnlivá, od černé až po bílou.
21. orion - Vlk grónský
Žil v Grónsku. Mnoho vědců si myslí, že to není zvláštní poddruh, ale arktický vlk. Pokud poddruhem je, tak je pravděpodobně již vyhuben.
22. pambasileus - Vlk aljašský
Žije v celé Aljašce a v západní Kanadě kromě tundry. Jeden z největších vlků v Severní Americe. Je většinou tmavý až černý.
23. tundrarum - Aljašský tundrový vlk
Žije v tundře na Aljašském arktickém pobřeží. Je největším poddruhem vlka a má bílou barvu.
24. Youngi - Vlk z jižních Rocky Mountains
Žil v jižní části Rocky Mountains v Utahu, Arizoně, Novém Mexiku, Coloradu a Wiomingu. Žlutohnědá barva. Vyhuben roku 1935.
Eurasie
25. albus - Bílý tundrový vlk
Obývá tundry a lesotundry od Finska až po Kamčatku. Je velký s dlouhou, bílou srstí.
26. arabs - Vlk arabský
Žije v pouštích Saudské Arábie. Je jedním z nejmenších poddruhů vlka (váha 18 kg, výška 66 cm). Srst je krátká a má světle béžovou barvu. Ve srovnání s celkovou velikostí má velké uši. Zajímavostí je, že má žluté oči. Živí se králíky, hlodavci, malými kopytníky a také požírá mršiny. Loví hlavně v noci, ve dne se zahrabávají do písku, aby se chránily před silným slunečním zářením. Arabští vlci jsou samotáři a sdružují se pouze v období páření a občas při lovu. Celková populace je pouze 600 - 700 jedinců.
27. campestris - Vlk stepní
Obývá pouště a stepi centrální Asie. Je malý s hrubou, krátkou srstí šedé barvy.
28. hattai - Vlk hokkaidský
Žil na ostrově Hokkaido. Byl největší z Japonských vlků. Pravděpodobně vyhuben.
29. hodophilax - Vlk z Honšu
Žil na ostrově Honšu. Menší než C. l. hattai, s kratšíma nohama a hladší srstí. Byl vyhuben.
30. Laniger - Vlk tibetský
Obývá chladné pouště v Číně, Manschurai, Mongolsku, Tibetu a jihozápadním Rusku. Je středně velký až velký, má tmavou, většinou černou srst. Často cestuje z místa na místo, nikde nezůstává dlouhou dobu.
31. lupus - Vlk šedý
Žije v Evropě a v Ruských lesích. Středně velký s hrubou srstí šedé barvy.
32. pellipes - Vlk indický
Obývá území od Íránu po Indii. Má krátkou, hnědou srst a velké uši.

Anatomie

18. ledna 2009 v 13:28 Anatomie

Barva

Barva srsti je velmi proměnlivá, nejběžnější jsou ovšem různé odstíny šedé. Nejsvětlejší jsou vlci žijící na severu Ameriky, jejichž srst je světle hnědá až do žluta. Černí vlci se vyskytují hlavně v Severní Americe, Střední Asii a v Pyrenejích. Při bližším pohledu je ale vidět, že jejich srst není úplně černá, nýbrž obsahuje hlavně hnědé a tmavočervené odstíny. Arktičtí vlci jsou většinou bílí, mohou být i světlounce modří. Stepní vlci zase bývají světle hnědí až okroví.
Barvy se samozřejmě různě mísí a může se stát, že v jedné smečce jsou jedinci šedí, černí i hnědí. Různé barvy mívají dokonce i štěňata v jednom vrhu.
Barva srsti zjevně nemá maskovací funkci, protože např. černí vlci se běžně vyskytují v tundře a bílí vlci na černé půdě centrálního Ruska.
V průběhu května se spousta vlků přebarvuje do hněda nebo do černa. Srst tmavě zbarvených jedinců často s přibývajícím věkem postupně bledne.
Na kožichu všech vlků (i čistě bílých a černých) je patrné stínování. Není však náhodné - tvoří specifický vzor s rozlišovací funkcí. Tmavší (u černých vlků světlejší) srst tvoří pruh okolo celého krku a táhne se přes záda až na konec ocasu, kde splývá s tmavšími chlupy. Spodní strana ocasu, vnitřní strany noh, břicho, boky a spodní strana čumáku jsou většinou světlé (u světlých jedinců samozřejmě tmavé). Na hlavě tmavší srst okolo očí a uší tvoří charakteristickou masku. Konec ocasu je většinou tmavý s bílými chlupy na špičce a tmavou skvrnou na vrchní straně, vyznačující umístění pachové žlázy.
Stínováním srsti jsou zvýrazňovány postoje těla a výrazy tváře které vlk používá ke komunikaci.

Velikost

Vlk je největším zástupcem psovitých šelem, váží 35 až 52 kg. Je dlouhý 150 až 190 cm a vysoký 65 až 80 cm. Samice jsou menší - váží zhruba o 25 % méně než samci. Mezi různými poddruhy vlka jsou velké rozdíly v hmotnosti i ve velikosti. Například červený vlk (Canis Rufus) žijící na dolním toku Mississippi může vážit jen pouhých 15 kg. Na velikost vlků má také vliv zeměpisná šířka - čím severněji žijí, tím jsou větší. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je arktický vlk (Canis Lupus Arctos) který je, i přes to že žije severněji, drobnější než vlci žijící na severu Kanady a Aljašky. Na velikost má také vliv hojnost kořisti v oblasti kde žijí. Logicky čím více kořisti, tím větší vlci vyrostou. Plné velikosti vlk dosáhne ve věku okolo 1 roku.

Kožich

Vlčí kožešina se skládá ze dvou vrstev. Spodní vrstva se nazývá podsada a je jemná, hustá a má světlou barvu. Vrchní krycí vrstva je složena z dlouhých pesíků a má za úkol odvádět vodu a udržovat tak spodní vrstvu suchou. Srst vyrůstá ve shlucích obsahujících několik podsadových chlupů a jeden pesík. Tyto shluky jsou uspořádány do skupin po třech a tvoří přímku (viz obr. 1). Pesík z prostředního shluku je většinou hrubší než pesíky z okrajových shluků.
Shluky chlupů se sklání do různých směrů podle jejich umístění. Na hřbetě směřují směrem od hlavy k ocasu a od středu zad k bokům. Na spodní straně je struktura trochu komplikovanější (viz obr. 2). Vlci, stejně jako ostatní psovité šelmy, mají speciální postavitelné chlupy rostoucí okolo páteře od krku k zadní části ramen. KNaježení těchto chlupů signalizuje hrozbu nebo strach.
Většina podsady a část krycí srsti na jaře vypadá a opět naroste až na podzim.
Nejhustší a nejdelší srst je na plecích. Krycí srst zde může být dlouhá až deset centimetrů. Naopak nejkratší je srst na nohou a hlavě. Vlci v teplejších oblastech mají kratší pesíky a řidší podsadu.
Vlčí kožešina izoluje mnohem lépe než kožešina psa a neusazuje se na ní led. Navíc v extrémní zimě může vlk snížit průtok krve v blízkosti povrchu kůže, což mu umožňuje přežít i při teplotě pod -40 °C. Schopnost regulovat vlastní tělesnou teplotu mu pomáhá přežít v rozličných podnebných pásech a v oblastech s velkými výkyvy teplot

Chrup

Vlci mají, stejně jako ostatní psovité šelmy, celkem 42 zubů: 20 v horní čelisti a 22 v dolní. Vlčí tesáky mohou být dlouhé až 6,25 cm. Jsou ostré a lehce zakroucené, čímž umožňují pevné uchopení kořisti. Řezáky jsou také velmi ostré a umožňují vlkovi ukusovat z kořisti velké kusy masa. Vlk dokáže svými čelistmi vyvinout tlak až 100 kg/cm2, což mu dovoluje rozkousávat i velké kosti. Pro srovnání - německý ovčák dokáže vyvinout tlak pouze 50 kg/cm2.
Vzorec chrupu je:
3.1.4.2.
3.1.4.3.

Smysly

Nejdůležitějšími smysly vlka jsou čich a sluch, zrak je až na třetím místě.

Čich

Čich je asi milionkrát lepší než u člověka. Čichová tkáň vlka zabírá plochu 14 x větší než čichová tkáň člověka a obsahuje asi 200 mil. smyslových buněk, zatímco lidská pouze 5 mil. Při čichání pomáhá vlhký čenich, který rozpouští ve vzduchu obsažené molekuly, přivádí je k smyslovým buňkám a čistí sliznici od starých pachů. Vlk dokáže při dobrých povětrnostních podmínkách zavětřit kořist na vzdálenost až 3 km. Co všechno vlk cítí není známo, ale nereaguje citlivě na výrazné pachy zachytitelné i lidským nosem. Avšak je schopen rozlišovat mezi velmi podobnými pachy.
Pachy hrají v životě vlka velmi důležitou roli. Více se dozvíte v článku o komunikaci.

Sluch

Vlci mají velké ušní boltce které mohou ovládat pomocí sedmnácti svalů, což jim umožňuj snadno zachycovat a zaměřovat zdroj zvuku. Vlci slyší až do frekvence 250 Hz zhruba stejně jako člověk, ovšem se zvyšující frekvencí se zlepšuje i jejich sluch. Jsou schopni vnímat zvuk až do frekvence 100 kHz (člověk pouze do 22 kHz). Dokáží také uzavřít vnitřní ucho tak, aby od okolního hluku oddělily ty zvuky, na které se chtějí zaměřit. V pásmu 10 - 15 kHz dokáží rozlišit i mezi velmi podobnými tóny.

Zrak

Přestože není hlavním smyslem, je velmi ostrý a dokáže zachytit i nepatrný pohyb, nehybné objekty však snadno přehlédne. Vlci nevidí v celém barevném spektru jako člověk, nýbrž vidí černobíle, což je velká výhoda za šera. Stejně jako většina dravců mají oči v přední části hlavy, jejich zorný úhel je okolo 180°. To je často znevýhodňuje, protože někteří živočichové kterými se živí mají zorné pole až 300°.

Hmat

Hmat je oproti člověku velmi málo vyvinutý.

Speciální smysly

Vlci jsou stejně jako psi nebo kočky citliví na vibrace a dokáží rozpoznat blížící se zemětřesení několik dní před jeho příchodem.

Vývoj

18. ledna 2009 v 13:27 Anatomie
První masožravec se na zemi objevil před 100 - 120 mil. lety. Později se na severní polokouli objevil další, dokonalejší, masožravec - Creodont. Asi před 55 mil. lety se objevil masožravec s částečně vyvinutými řezáky. Během následujících 10 mil. let (v paleocénu) se z něj vyvinulo několik poddruhů, z nichž všechny kromě Miacise vyhynuly.
Miacis patří do rodu Micidae, ze kterého se vyvinuly všechny současné rody masožravců. Vypadal jako dlouhá vydra a narozdíl od vlků byl ploskochodec. Měl pět prstů, částečně zatáhnutelné drápy, protistojné palce na předních nohách a dlouhý tenký ocas. Měl chrup masožravce a malý mozek, ale byl chytřejší než ostatní šelmy žijící v té době. Žil v lese a mohl spát na stromech.
V období před 20 - 30 mil. lety se oddělil vývoj šelem psovitých a medvědovitých. Předchůdce psovitých šelem Cynodictis měl již stejný počet zubů jako vlk. Měl krátké nohy a byl o hodně menší než vlk. Jeho tělo bylo dlouhé a pružné jako tělo lasice.
Během následujících 15 mil. let se oddělil vývoj mývalovitých.
Mezi tím, před 15 - 30 mil. lety, se tělesná stavba začala přibližovat dnešním vlkům. Tento proces začal u druhu Cynodictus, pokračoval přes druh Cynodesmus a Tomarctus. Končetiny se začali prodlužovat, chodidla se také prodlužovala a stala se kompaktnějšími. Pátý prst začal být nepotřebný a postupně zakrňoval. Ocas se začal zkracovat a celkové proporce se začali přibližovat vlkům.
Před 15 mil. lety se oddělil vývoj vlka a lišek. Zatímco velikost lišek se moc nezměnila, vlci byli stále větší a větší.
Před 1 - 2 mil. lety vlk vypadal zhruba stejně jako dnes. V pleistocénu, před 1 mil. let, se objevil Canis sp., který měl větší mozek a delší čumák než jeho předchůdci. Canis sp. byl lépe uzpůsoben k běhu a pravděpodobně měl vyvinutou primitivní sociální strukturu a kooperativní techniky lovu. Z něho se vyvinul nejdříve Canis dirus a poté Canis lupus - trochu menší živočich s vyšším čelem a mnohem vyspělejšími sociálními projevy. Ten byl také pravděpodobně předkem psa domácího Canis familiaris - prvního velkého živočicha který žil s člověkem.


Rozdíly mezi psem a vlkem

18. ledna 2009 v 13:27 Anatomie

Rozdíly mezi vlkem a psem

Tyto rozdíly se dají rozdělit na dvě skupiny - rozdíly v chování (etologii) a rozdíly fyzické. V tomto článku se chci zabývat druhou skupinou, rozdíly fyzickými.
Rozeznat většinu psích plemen od vlka není těžké, ale existují plemena, která jsou mu velmi podobná - např. německý ovčák, husky, malamut nebo laika. V případě československého vlčáka a jiných kříženců vlka a psa bývá jejich rozeznání ještě těžší.

Obecné rozdíly

  • Vlci nosí ocas volně svěšený dolů, zatímco psi většinou nosí ocas zdvižený.
  • Psí ocas bývá často zakroucený.
  • Psi nemají ocasní pachovou žlázu.
  • Vlci se páří pouze jednou do roka, zatímco většina psů dvakrát.
  • Psi mají větší počet štěňat v jednom vrhu. U velkých plemen psů není 12 štěňat výjimkou.
  • Čenich většiny psů je kratší než čenich vlků.
  • Vlk má odlišnou tvář díky dlouhým chlupům pod ušima, které rostou směrem dolů a ven.
  • Pes má oproti stejně velkému vlku až o 30 % menší hmotnost mozku.
  • Vlk je pouze masožravec, jeho trávicí trakt je tudíž kratší než u psa, který je všežravcem.
  • Většina vlků má klešťový skus, zatímco většina plemen psů má skus nůžkový.

Pohyb


Obr. 1 - Stopa vlka a psa
Psa od vlka odlišíte již podle způsobu pohybu. Nejpatrnější je to při běhu - vlk ladně pluje vzduchem, zatímco pes se jím těžkopádně "prodírá".
Při chůzi vlk vždy klade zadní tlapu přesně do stopy tlapy přední. Všechny jeho stopy jsou v jedné linii - vlk čáruje (viz. obr. 1). Naproti tomu pes většinou klade zadní tlapy mezi stopy předních. Styl pohybu psa je však velmi závislý na jeho tělesné stavbě.
Vlk se snaží maximálně šetřit energií - jeho stopa je rovná s minimem zatáček, zatímco pes často odbíhá od přímého směru. Vlk také často chodí po vrstevnici.
Stopa vlka je delší a užší než stopa stejně velkého psa.

Lebka


Obr. 2 - Vlčí lebka: vnější úhel
Nejlepším způsobem jakým lze odlišit vlka a psa jsou charakteristiky lebky. Tyto rozdíly poprvé popsal N. A. Iljin, který studoval genetiku psů a vlků.
Jedním z nejvýraznějších rozdílů je velikost vnějšího úhlu, což je úhel mezi linií určenou horním a spodním okrajem očního důlku a linií určenou horním okrajem lebky (viz. obr. 2). U vlků je tento úhel velký 40 - 45 stupňů, zatímco u psů je to 53 - 60 stupňů.
Další rozdíl je ve velikosti a tvaru vydutých částí lebky ve kterých jsou umístěny sluchové orgány a které se nachází na spodině lebeční za jamkou čelistního kloubu. U vlků a kojotů je tento výstupek velký, vypouklý a téměř kulovitý, zatímco u psů je menší, stlačený a mírně zkroucený.


Mlaďata

18. ledna 2009 v 13:27 Anatomie
Páření probíhá v období mezi koncem ledna a dubna, v závislosti na zeměpisné šířce. Čím severněji, tím později páření začíná. Přičemž mladé samice pářící se poprvé začnou být plodné o jeden až dva týdny později, než samice starší.
Samice je plodná pouze 5 až 7 dní. Během tohoto období se alfa pár zdržuje mimo smečku aby nebyl rušen ostatními. Alfa pár je také téměř vždy jediný pár ve smečce, který má právo se rozmnožovat.
Normálně je vládcem celé smečky alfa samec, ale v době, když jsou mláďata ještě v doupěti má vedoucí postavení alfa samice.
O tom kde doupě bude rozhoduje samozřejmě ona. Když jsou štěňata malá a zůstávají v doupěti, musí ostatní členové smečky nosit jejich matce potravu, neboť ta je nemůže nechat o samotě.

Vývojová stádia mláďat

10 - 15 dní

otevírají se očí
3 týdny
vyrůstají mléčné zuby, začínají prozkoumávat doupě
4 týdny
první zavytí
4 - 5 týdnů
krátké cesty okolo doupěte, začínají jíst maso
6 týdnů
s dospělými se vzdalují až několik kilometrů od doupěte, tvoří se hierarchie
6 - 8 týdnů
mláďata přestávají být kojena
12 týdnů
chodí se smečkou na lov (sami se lovu ještě neúčastní)
15 - 28 týdnů
mléčný chrup nahrazen trvalým
7 - 8 měsíců
aktivně se účastní společných lovů

První rok

Mláďata se rodí po 59 až 63 denní březosti, většinou v dubnu nebo v květnu. V jednom vrhu bývá zpravidla čtyři až šest vlčat, ale může být jen jedno nebo jich může být až třináct. Velikost vrhu závisí především na množství kořisti a vlků v oblasti. Čím méně kořisti se v oblasti vyskytuje, tím méně mláďat se narodí. Při velkém nedostatku potravy se mláďata nemusí rodit vůbec, což zvyšuje šance na přežití celé smečky. Málo mláďat se také narodí v případě, že je v oblasti velké množství vlků. To společně s teritoriálním chováním zajišťuje, že vlci se nemohou v určité oblasti přemnožit.
Mláďata po narození váží pouze okolo půl kilogramu a jsou hluchá a slepá. Když jsou větší, ostatní členové smečky se střídají při hraní si s nimi, v jejich hlídání a krmení. Mladá mláďata se zdržují pouze v nejbližším okolí brlohu. Asi ve věku kolem šesti týdnů se mezi mláďaty začíná tvořit hierarchie, kterou tvoří pouze jedna linie (nezávislá na pohlaví). Tato hierarchie se během doby velmi často mění.
Většina mláďat nepřežije první rok života - úmrtnost bývá okolo 60 %. Když jsou mláďata stará zhruba 8 týdnů, opouští okolí doupěte a zdržují se na shromaždišti smečky. To je místo kde vlci spí, hrají si a odpočívají. Mláďata zde nikdy nezůstávají samotná, vždy s nimi zůstává alespoň jeden dospělí vlk, který je hlídá. Na shromaždišti zůstávají dokud nejsou dostatečně staří na to, aby mohli chodit s dospělými na lov (to je asi ve věku 12 týdnů). Když jsou staří zhruba 6 měsíců a jsou již stejně velcí jako dospělí, začínají se aktivně účastnit lovu.
Když mláďata přestanou být kojena, začnou ostatní členové smečky hrát v jejich životě významnou roli. Všichni členové smečky se zúčastňují jejich výchovy a nosí jim částečně natrávenou potravu. Dospělí si také s mláďaty často hrají.
Štěňata si velice ráda hrají, ať už sama, spolu či s dospělými. Velká část jejich her je trénink pro činnosti, které budou dělat jako dospělí. Ke hře využívají hračky např. kosti, pírka nebo kůže mrtvých zvířat. Hračky "zabíjí" a nosí je jako "trofeje". Když jsou větší, loví malá zvířata např. králíky nebo ptáky. To vše je dobrá příprava na jejich první skutečný lov.

Komunikace

18. ledna 2009 v 13:26 Anatomie
Vytí je zřejmě nejznámější způsob vlčí komunikace. Většinou se ho zúčastňuje celá smečka a může být slyšet na vzdálenost více než 16 Km.
Velmi rozšířený je názor, že vlci vyjí na měsíc. To však není pravda, tedy alespoň ne docela. Rozhodně není nemožné, aby vlci vyli jen tak pro radost - třeba na měsíc. To však mohou jen pokud jsou v dobrém rozmaru a v bezpečí uvnitř vlastního teritoria. Těžko něco takového udělají pokud jsou na cizím teritoriu nebo v jeho bezprostřední blízkosti - prozradili by tím svoji polohu a tím mohli ohrozit vlastní bezpečnost.
Vlčí vytí může obsahovat až 12 různých harmonických tónů. Když vyje několik vlků dohromady, může se zdát, že jich je více, než kolik jich ve skutečnosti je. Vlci vyjí většinou ve stoje, ale mohou při tom i sedět nebo ležet.
Vlci vyjí z mnoha důvodů. Nejčastějším důvodem vytí je shromáždění smečky před lovem nebo po lovu, aby je našla ta část smečky, která se během lovu oddělila. Důvodem vytí po lovu může být i oslava úspěchu. Vyjí také při poplachu (hlavně v blízkosti brlohu) a kvůli vzájemné lokalizaci např. v bouřce, nebo na neznámém území. Když se vlk ztratí, jeho smečka ho podle hlasu pozná. Každý vlk totiž má vlastní specifický způsob vytí. Vlci také vyjí ze žalu (např. kvůli smrti svého partnera). A jak napsal R. D. Lawrence ve své knize Trail of the Wolf : stejně jako lidé i vlci rádi "zpívají".
Vytí slouží také ke komunikaci mezi různými smečkami. Vlci mezi vytím vždy nechávají přestávky dlouhé 20 - 30 minut, což umožňuje jiným smečkám poslouchat ostatní. Kdyby tuto pauzu neudělali, bylo by pro ostatní smečky těžké zjistit, kolik smeček se v oblasti nachází. To že každý vlk vyje jinak také pomáhá jiným smečkám zjistit z kolika jedinců je ta která smečka složena.
Vlci vyjí během celého dne, ale nejčastěji večer nebo brzy ráno. Vytí je častější v zimních měsících, v období páření a rozmnožování. V květnu a červnu vyjí méně často než po zbytek roku. V tomto období jsou totiž ve smečce mladá štěňata, která jsou velmi zranitelná. Proto se smečka snaží neprozradit místo svého pobytu, aby štěňata neohrozili predátoři jako medvěd nebo puma.

Ostatní hlasová komunikace

Kromě vytí mohou vlci kňučet, vrčet a štěkat. Obzvláště mladá štěňata a podřízení jedinci často kňučí.
Vlci štěkají málokdy a většinou to bývá jen tiché "haf". Neštěkají tedy souvisle jako psi. Štěknutí většinou bývá varovný signál pro ostatní členy smečky. Štěkají také při hře.
Vrčení většinou souvisí s potyčkami a vyjadřuje výhružku anebo domáhání se svých práv v rámci hierarchie. Mláďata často vrčí při hraní. Jiný význam má stupňované vrčení začínající kňučením. To většinou vyústí v bleskový výpad proti rivalovi.
Dalším zajímavým zvukem je kňučení a stupňované pištění. Tyto zvuky jsou spojené s vítáním, krmením mláďat, hrou a jinými situacemi úzkosti, zvědavosti a prosení.

Vizuální komunikace a sociální chování

Většina vizuální komunikace vlků je používána ke zdůraznění vlastního postavení nebo akceptování vyššího postavení jiného člena smečky. To pomáhá udržovat smečku stabilní a předcházet konfliktům. I přes to však konflikty občas vznikají. Konflikty nejčastěji vznikají mezi kandidáty na pozici alfy, když alfa zemře. Hodně konfliktů také vzniká v době rozmnožování.
Vlci používají mnoho způsobů jak vyjádřit svoje postavení ve smečce. Který vlk má vyšší postavení lze poznat podle polohy jeho ocasu. Alfa obvykle nosí ocas zdvižený, zatímco podřízení jedinci nosí ocasy svisle dolů. Vlci na nejnižších pozicích nosí ocas kolmo k zemi nebo stočený pod sebou. Podřízení často schovají ocas mezi nohy když se přiblíží alfa, čímž uznávají jeho nadřazenost. Pozice ocasu také říká, jakou má vlk náladu. Když je sebejistý, drží ocas nahoře a když je vystrašený, má ocas naopak skroucený pod sebou. Pokud se vlk chystá zaútočit, jeho ocas je ve vodorovné poloze.
Nejběžnější poloha ocasu je kolmo dolů.
Také poloha uší vyjadřuje pozici v hierarchii nebo náladu. Alfa má vždy uši vzpřímené, zatímco níže postavení jedinci mají většinou uši přitisknuté k hlavě, zvláště když se přiblíží alfa. Když je vlk smutný nebo vystrašený, má uši přitisknuté k hlavě a když je naopak šťastný nebo sebejistý, má uši vzpřímené. Když hrozí jinému vlkovi, jeho uši směřují dopředu.
K určení postavení může sloužit také stav srsti. Podřízený vlk má většinou srst hladkou když alfa srst naježí. Naježená srst znamená buď hrozbu nebo strach.
Vlci používají také spoustu jiných způsobů, jak vyjádřit svoje postavení ve smečce. Níže postavení jedinci vždy zdraví alfu tím, že se přikrčí k zemi, sklopí uši a zlehka mu olíznou čenich. Toto chování je velmi podobné chování mladých štěňat, žebrajících o potravu.
Když se setká alfa samec s níže postaveným samcem, zůstává vzpřímeně a nehybně stát a upřeně se na něj dívá. Jeho ocas je vodorovně a s hřbetem tvoří jednu linii. Podřízený jedinec se většinou přikrčí, přičemž má ocas svisle dolu, pomalu se otočí od alfy, odvrátí zrak a sklopí uši. Při vážnějším střetnutí zatáhne koutky úst, čímž odhalí svoje zuby (výraz podřízenosti), šikmo natočí hlavu a dívá se na alfu. Tomu se říká pasivní podřízenost. Někdy se podřízený jedinec snaží alfovi olíznout pysky, což je aktivní podřízenost.
Snaží-li se podřízený vlk bránit autoritě alfy, alfa se snaží si svoji autoritu prosadit. Často mu k tomu stačí pouze přísný pohled. Vlci se na sebe totiž dívají z očí do očí pouze když prosazují svou autoritu, nebo hrozí jinému vlkovi. Pokud pohled nestačí, alfa vycení zuby a začne vrčet. Když se chce na podřízeného vrhnout, přikrčí se k zemi. Dominantní jedinec také může pro prosazení své autority přidržet čenich podřízeného a nebo položit svou přední packu okolo jeho ramen. Je-li níže postavený vlk připraven uznat jeho autoritu, lehne si na zem a otočí se na záda. Výše postavený jedinec tento akt bere jako omluvu.
Gestikulaci a detaily postoje zvýrazňuje výrazná kresba srsti. Tmavý vrchol ocasu tvoří kontrast zvyšující viditelnost a naznačuje, kde se nachází třesoucí se ocas (znak vzrušení). Černé rty zase kontrastují z bílými chlupy na čenichu a dolní čelisti. Na tváři je zvýrazněna především oblast okolí očí. Uši jsou pro zlepšení viditelnosti ohraničeny tmavými chlupy a vyplněny světlými.

Pachová komunikace

O tomto velmi zajímavém a pro vlky velmi důležitém způsobu komunikace toho zatím není mnoho známo. Za primární funkci pachových značek bývá považováno vyznačení hranic teritoria. To ovšem není jejich hlavní funkcí. Roger Peters jako první zjistil, že hlavní funkcí pachových značek je vyznačení teritoria tak, aby členové smečky věděli, kde se právě nacházejí a jak se dostanou tam, kam chtějí jít. Díky tomu může smečka snáze využívat celé své teritorium. Pachové značky také pomáhají členům smečky komunikovat když je smečka rozdělena. Vlk díky nim může zjistit např. kde se nachází jiný člen smečky nebo kdo a kdy přes určité území šel. Značky také varují vetřelce, že území je již obsazeno a pomáhají vlkům najít neobsazené území.
Pachové značky na pravidelných cestách vlci udržují tak, že každou oblast svého teritoria navštíví přibližně jednou za 3 týdny. Celé teritorium je poseté pachovými značkami. Aby značky byly nalezeny ostatními v co nejkratším čase, jsou koncentrovány hlavně v okolí křižovatek stop.
Vlci mají hned několik pachových žláz. Jedna se nachází na konci ocasu a je vyznačena cestičkou nebo skvrnou z tmavých chlupů. Druhá je v blízkosti řitního otvoru. Další jsou mezi prsty na nohou (pach z těchto žláz je uvolňován při hrabání).
Pach je u každého vlka jiný (stejně jako otisk prstu u člověka).

Jiné druhy komunikace

Vlci používají ještě jeden způsob komunikace, který je mnohem záhadnější, než ty předchozí. Funguje buď na principu mimosmyslového vnímání, nebo alespoň za hranicemi vnímání našeho. Byl pozorován pouze u zvířat žijících v zajetí (pravděpodobně proto, že volně žijící vlky prakticky nelze sledovat z takové blízkosti, aby byly vidět detaily jejich chování). Když se jeden vlk na něco upřeně zadívá, ostatní reagují tím, že začnou pozorovat stejné místo. Přičemž nevydávají žádné slyšitelné zvuky a nemají mezi sebou vizuální kontakt. Nejdříve většinou začnou reagovat podřízení jedinci a alfa až naposledy.


Jak vlci loví

18. ledna 2009 v 13:26 Lov
Lov
O vlcích si spousta lidí myslí, že loví pro zábavu. Lov pro zábavu je ovšem pouze lidská doména, vlci loví jen když mají hlad. Vlk stráví získáváním potravy téměř jednu třetinu svého života a je k lovu dokonale přizpůsoben. Kořist dokáže ucítit na vzdálenost až tří kilometrů, má výborný sluch a dokáže se skvěle orientovat ve stopách. Při hledání potravy dokáže urazit až několik stovek kilometrů. Kořist může pronásledovat i několik kilometrů a vyvinout při tom okamžitou rychlost až 60 km/h. Díky kolektivnímu způsobu lovu dokáže vlčí smečka ulovit zvíře vážící i přes 500 kg.

Druhy kořisti

Hlavní složku potravy tvoří většinou vysoká zvěř, ale v době nouze uloví vše co neuteče, neuplave nebo neuletí. Další důležitou složkou potravy jsou malí myšovití savci a hmyz. V severských oblastech se hmyz významnou součástí potravy stát nemůže, ale ve stepích vlci hmyz vyhledávají. Kromě červeného vlka tvoří rostlinná strava jen velmi malou část potravy.
Konkrétní druh kořisti závisí hlavně na nabídce kraje a ročním období. Vlci mají tendenci ke specializaci na určitý druh kořisti. Někteří jedinci, nebo dokonce celé smečky, se specializují na vyhledávání mršin, jiní loví lidmi chovaná zvířata nebo třeba drobnou zvěř. Nejznámějším typem specializace jsou kopytníci jako los, jelen nebo srnec v Evropských a Amerických lesích.
V případě velkých zvířat se kořistí vlků stávají nejčastěji nemocná, stará, nebo velmi mladá zvířata. Samozřejmě to neplatí ve všech případech, kořistí se může stát i zvíře v nejlepší kondici. V případě že populace vlků je malá a nebo je nadbytek kořisti, loví všechna zvířata bez rozlišení věkových tříd.
Ve skutečnosti vlci útočí především na zvířata která se chovají nějak divně. Většinou uloví jen tolik zvěře, kolik potřebují, ale v období odchovu mláďat někdy loví i nadbytečně, aby se mláďata naučila lovit. Nikdy však nezabijí všechnu zvěř která se v oblasti nachází. Když je některé zvěře málo, mohou přestat s jejím lovem do doby, než se dostatečně zvýší její početní stavy.

Technika lovu

Vlci nemohou riskovat jakékoli poranění, to by pro ně mohlo znamenat život ohrožující handicap, proto upřednostňují kolektivní způsob lovu. Jeden nebo několik vlků sleduje stádo a poutá na sebe jeho pozornost, zatímco zbytek smečky stádo obklíčí. Jakmile je stádo obklíčeno vyvolají v něm paniku a donutí k běhu. Silnější zvířata ztratí odvahu a opustí ta slabá, která by za normálních okolností chránily. Právě na tento okamžik vlci čekají. Vyberou zvíře, které se chová nějak zvláštně, a otestují ho během. Pokud zjistí, že je vhodnou kořistí, oddělí jej od stáda a začnou ho štvát. Při štvaní běží vlci v řadě za sebou - když se ti v čele unaví, vymění si místo s těmi vzadu. To smečce dovoluje udržovat vysoké tempo po dlouhou dobu, čímž donutí kořist vydat velké množství energie. Velká rychlost, kterou dokáží vyvinout, dává kořisti jen malou šanci na únik. Při štvaní vlci útočí na slabiny, břicho, nohy a čumák kořisti. Když kořist zeslábne vlivem ztráty krve a únavy, strhnou jí na zem a zadáví.
Velmi důležitým momentem lovu je okamžik střetnutí. Vlci a kořist mohou zůstat nehybně stát a upřeně se na sebe dívat. V zápětí se může kořist otočit a odejít, vlci mohou odběhnout pryč, nebo mohou zaútočit a kořist během okamžiku zabít.
Při lovu vlci používají různé strategie. Svojí taktiku mění podle terénu a druhu kořisti. Na kořist útočí proti větru, aby nabyli odhalení dříve, než se stačí dostat dostatečně blízko. Při lovu používají vyšlapaných cestiček, což jim šetří energii a umožňuje vyvinout větší rychlost. V zimě běží za kořistí v její vlastní stopě, takže se nevysilují a nezpomalují prošlapáváním cesty ve sněhu. Ideální pro lov je firnový sníh, která je natolik pevný, že vlci mohou běžet po jeho povrchu, zatímco kořist se do něj boří. To jí stojí mnoho energie a značně jí zpomaluje.
Svoje teritorium velmi dobře znají, mohou tedy využívat různých zkratek a jiných terénních výhod. Často také dokáží odhadnou, kudy stáda zvěře potáhnou a na vhodném místě si na ně počkají. Přestože strategie lovu je téměř dokonalá, 9 z 10 útoků je neúspěšných.
Když vlk uloví kořist, může najednou sníst až 9 kg masa. Průměrná spotřeba je 2 kg masa na den, přičemž vydrží i několik dní úplně bez potravy. Díky dokonalé hierarchii se i v době nouze nažere celá smečka (kromě bezprávného jedince omega).
Vlci někdy části kořisti zahrabávají, aby je mohli sníst později. Tlapami vyhrabou do země díru, dají do ní maso které chtějí schovat, celé to zahrnou vyhrabanou půdou a udusají čenichem. Toto však není příliš účinný systém. Zásoby jsou většinou objeveny a snězeny jinými zvířaty.

Vliv vlka na populaci kořisti

18. ledna 2009 v 13:25 Lov

Vliv vlka na populaci kořisti

Ekosystém je velmi složitý a propracovaný systém, ve kterém vše souvisí se vším. Narušení kterékoli jeho části může vést až ke kolapsu celého systému. Činnost vlka jako predátora má, stejně jako ostatní součásti systému, dalekosáhlý význam.
Nebudu se zde zabývat širšími souvislostmi, které jsou velmi složité, zaměřím se pouze na jevy přímo způsobené vlky.

Sanitární efekt

Vlci loví selektivním způsobem (viz článek Lov) takže drtivou většinu jejich kořisti tvoří zvířata mladá, stará, nemocná nebo jinak handicapovaná.
Lovení zvířat která onemocněla nakažlivou chorobou je pro populaci kořisti velmi užitečné - zabrání to rozšíření nemoci na zbytek populace, která by v případě stádních zvířat mohla být brzy nakažena téměř celá.
Odlovení zvířat zraněných nebo slabých neznamená pro stádo žádnou škodu a dotyčné zvíře je ušetřeno trápení, kterému by bylo jinak vystaveno. Tato zvířata jsou navíc pro stádo bezvýznamná, protože nemohou přispět k rozmnožování a pouze ubírají místo a potravu silnějším a schopnějším jedincům.
Neoddiskutovatelná je významná role vlků v procesu přírodního výběru. Jedinci s nevhodnými rysy (např. pomalí, hloupí atd.) jsou uloveni, tím pádem se nerozmnoží a příslušná vlastnost se nepřenese na potomky. Naopak jedinci s vhodnými vlastnostmi (rychlí, s dobrými smysly atd.) přežijí a tuto vlastnost přenesou na své potomky. Ti mají díky tomu větší šanci přežít a přenést tuto vlastnost zase dál. Díky dlouhé době po kterou vlk a jeho předci ovlivňovali populaci kořisti je jasné, že tím umožnili vznik mnoha vlastností a schopností těchto zvířat (např. rychlost běhu, ostražitost, hbitost, obranná formace pižmoňů atd.). To lze potvrdit tím, jak jednoduše vlci uloví domácí zvíře v porovnání se zvířetem volně žijícím.

Příklady

Arizona, USA

Počátkem minulého století zde na jedné náhorní plošině žilo 4000 jelenů bahenních ve společnosti hospodářských zvířat, vlků, kojotů, rysů a pum. V r. 1906 tu byla pro jeleny zřízena rezervace, domácí zvířata byla přestěhována jinam a šelmy se začali lovit. Do r. 1920 se počet jelenů zvedl na 60 tisíc a za dalších 6 let na 100 tisíc. Pak ale jejich stavy začaly prudce klesat. Pro tolik zvířat tam nebylo dost potravy, začaly se mezi nimi šířit nemoci a nebyl nikdo, kdo by jejich počty reguloval a lovil staré, nemocné a slabé kusy.

Aljaška, USA

Roku 1911 tu žilo 30 milionů karibu. V roce 1956 již jen 250 tisíc. Příčina tkvěla samozřejmě ve vyhubení velkých šelem. Zbyli jen zesláblí a snadno hynoucí jedinci.

Regulace populace kořisti

Pokud se populace kořisti nemá přemnožit a má zůstat stabilní, musí zahynout zhruba stejně tolik jedinců, kolik se jich narodí a přežije první rok.
Kromě vlků má na kořist pochopitelně vliv celá řada dalších faktorů (nemoci, podvýživa), ovšem ve zdravém ekosystému jsou to právě vlci, kteří mají největší vliv.
Pokud kořist přestane být lovena vlky, dojde rychle k jejímu přemnožení (neberu v úvahu lov lidmi). Poté velká část populace zahyne v důsledku chorob nebo podvýživy a celé se to bude opakovat znovu a znovu.
Význam úlohy vlků se velmi liší případ od případu. Pokud je např. počet kořisti velký, nebo naopak počet vlků malý, nedokáží vlci její populaci regulovat. Velký vliv má také druh kořisti - velkých zvířat stačí ulovit mnohem méně, než zvířat malých.
Úlohu predátora může převzít člověk i když v praxi se ukazuje, že ne vždy to je tak jednoduché (viz např. přemnožení černé zvěře v našich lesích). Člověk však nedokáže tak dobře vybírat slabé kusy a výsledkem je méně kvalitní populace.

Vlci u nás

18. ledna 2009 v 13:24 Rozšíření

Vlci u nás

První zmínky o vlcích

Vlci původně obývali celou Evropu, včetně našeho území. První známky přítomnosti vlků pochází z keltského období (zhruba 5. a 6. st.) - jedná se o nálezy z vykopávek a názvy některých lokalit.
Z doby příchodu Slovanů se dochovala řada zeměpisných názvů (ať už lidských sídel či přírodních útvarů) a pravděpodobně zde mají kořeny i jména lidí (Vlk, Vlček atp.).
Písemné záznamy o vlcích se začínají vyskytovat až v době pozdější - zhruba od 11. století. V této době začíná docházet ke snižování početních stavů zvěře díky lovu, čímž vlci přicházejí o potravu. Postupně se začínají objevovat první záznamy o škodách na domácím zvířectvu způsobených vlky, které jsou datovány do 12. století.

Vesnická kolonizace - konflikt s člověkem

Od počátku 12. století probíhá ve střední Evropě vesnická kolonizace. Neobydlené oblasti jsou osidlovány nejdříve domácími a poté i zahraničními (většinou německými) kolonisty, lesy jsou káceny či vypalovány a přeměňovány na pole. Dochází ke zmenšování životního prostoru vlků a dalšímu snižování počtu zvěře. Konflikty mezi vlkem a člověkem jsou stále častější. Především v zimě se vlčí smečky často přibližují k lidským obydlím a napadají dobytek. Sílící antipatie vůči vlkům vedou k organizování lovů na ně zaměřených. Již během 12. a 13. století je výrazně zdecimována populace v Polabí ve Středních Čechách.

Prohloubení konfliktu

Počty ulovených vlků se zvyšují ve 14. století, kdy se k lovu začínají používat střelné zbraně. Kromě zbraní se k lovu používají i různé druhy pastí např. železa, tlučky či tzv. vlčí jámy (velká jáma v zemi, často zpevněná dřevem, přikrytá a zamaskovaná).
Ze 14. až 17. století pak pochází mnoho zpráv o napadení člověka vlky, zdaleka ne všechny však jsou hodnověrné. Na základě těchto zpráv bylo v roce 1622 nařízeno chránit obce zátarasy a pastmi a poddaní měli povinnost účastnit se lovu vlků. Zabíjení vlků je povoleno všem obyvatelům, přestože jinak je lov výsadou šlechty.

Vyhubení vlků v Čechách

Intenzivní lov vlků nastal ve druhé polovině 17. století. K původním způsobům lovu přibylo zabíjení pomocí jedu a totální vyhubení vlka se stalo oficiálním cílem. Početnost populace začala výrazně klesat na začátku 18. století přičemž k největšímu poklesu došlo v druhé polovině tohoto století.
Posledním útočištěm vlka v Čechách se stala Šumava. Za datum zastřelení posledního zdejšího vlka je považován 2. prosinec 1874. Osamělí jedinci se tu objevovali i po tomto datu, ale životaschopná populace se tu již nikdy nevytvořila.
Populace na Moravě a ve Slezsku se udržela o nějaký ten rok déle - útočištěm se staly především Beskydy. Posledního vlka zde zastřelil 5. března 1914 František Jež u Bukovce (dnes zde, v nejvýchodnějším výběžku ČR, stojí tomuto vlku pomník).

Náhodný výskyt v pozdějších letech

Pozdější výskyty vlků na území naší republiky byly náhodné a jednalo se většinou o osamělé jedince přicházející z okolních zemí, především z Rakouska, Slovenska a Polska. Většinou byli zastřeleni poměrně brzy poté, co byla jejich přítomnost zaregistrována. Největší počet vlků se u nás v tomto období vyskytoval během světových válek, po válce byli však znovu vyhubeni.
Na Šumavě se vlci objevili v roce 1976. Jednalo se o vlky, kteří utekli ze zajetí ve městě Altschönau v národním parku Bavorský les v zimě roku 1975. Mezi lety 1976 a 1983 bylo na české straně zastřeleno celkem 10 vlků. Není vyloučeno že zde došlo i k reprodukci.
Další výskyt vlků zde byl zaznamenán až v roce 1996, kdy byl nalezen mrtvý vlk v Kašperských Horách. Další dva roky nebyl výskyt zaznamenán, až roku 1998 byl jeden vlk sražen autem v lokalitě Polečnice. Od roku 1999 jsou zde pravidelně nacházeny pobytové znaky vlka (většinou stopy).
O přítomnosti vlků v Beskydech nejsou žádné věrohodné informace až do r. 1994, kdy se k nám vlci začali vracet.

Legislativa

V bývalém Československu bylo až do roku 1975 možné lovit vlky celoročně bez omezení počtu ulovených kusů. To znamenalo velký pokles jejich počtu - v celé tehdejší Československé republice žilo pouze okolo 40 jedinců ve Východních Karpatech.
V roce 1975 byla uzákoněna půlroční ochrana (v době rozmnožování). I přesto se však každý rok odlovila asi třetina populace, což znamená celý její přirozený přírůstek.
Na Slovensku se bohužel situace nezměnila.
U nás jsou vlci chráněni Úmluvou o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (tzv. "Bernská konvence"), ke které se Česká republika připojila v srpnu 1997 jako jedna z posledních, navíc se třemi dodatky, které ji výrazně omezují. Jeden z nich vyjímá vlka, medvěda hnědého a některé druhy dravých ptáků ze seznamu přísně chráněných druhů živočichů.
Krom toho jsou velké šelmy chráněny zákonem číslo 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, který vlka zařazuje mezi kriticky ohrožené druhy. Nesmí se tedy usmrcovat, chytat, chovat v zajetí ani rušit. Zakázáno je také obchodovat s nimi, s jejich kůžemi a trofejemi. Chráněny jsou rovněž jejich biotopy.
V roce 2000 pak vstoupil v platnost zákon o náhradě škod způsobených zvláště chráněnými druhy, podle kterého jsou škody způsobené velkými šelmami na hospodářském zvířectvu, úlech, polních plodinách apod. plně hrazeny státem.

Návrat vlků do ČR

První věrohodné údaje o návratu vlků do ČR máme až v roce 1994 z Beskyd. Od té doby jsou vlci v tomto západním koutu Karpat zaznamenáváni každoročně. Příchod vlků do Beskyd souvisel se zvětšováním vlčí populace na Slovensku (zde nebyli vlci, stejně jako rysi a medvědi, úplně vyhubeni nikdy). Předpokládá se, že tato migrace východ-západ souvisí s vysidlováním venkova, přesunem hospodářských aktivit do měst, dočasnému zákazu lovu vlků na Slovensku, zlepšováním vztahu lidí k vlkům atd.
Příchod vlků do Beskyd byl nečekaný a nebyl tehdy zcela akceptován místním obyvatelstvem. Místní zemědělci nebyli na šelmy zvyklí a nechráněná zvířata se snadno stávala jejich kořistí. Situaci značně zkomplikovala média, která začala vyvolávat vlnu strachu a přisuzovat vlkům vlastnosti, které nemají. V té době navíc neexistoval zákon na úhradu škod na hospodářském zvířectvu způsobených velkými šelmami, proto se obzvláště dotčeni cítili chovatelé ovcí.
Toho využili někteří myslivci, kteří se začali stavět do role místních hrdinů, chtěli "vzít spravedlnost do vlastních rukou" a začít vlky lovit. Zejména v roce 1996 Správa CHKO Beskydy dostávala zprávy o upytlačených vlcích (např. vystřílení celé smečky včetně šesti vlčat). Koncem roku 1997 a začátkem roku 1998 byl zaznamenaný počet pozorování vlků nejnižší, hovořilo se o tom, že vlci jsou znovu kompletně vybiti. Z té doby existují i pozorování krvavých vlčích stop. Přesto se v předjaří 1998 objevila zpráva o pozorování 1 - 2 vlků. V současnosti se na základě údajů z monitoringu vlčích hlídek a Správy CHKO Beskydy odhaduje, že se na území CHKO Beskydy a navazujícím území na Slovensku (CHKO Kysuce, Javorníky) pohybují 2 - 3 smečky vlků čítající dohromady 5 - 15 jedinců.
Otázka výskytu vlků v jiných částech ČR je problematická, vlci se od druhé poloviny 90. let ojediněle vyskytli v Rychlebských horách a Jeseníkách (např. nález upytlačeného vlka na Bruntálsku v červenci 2005). A jak bylo řečeno výše, od r. 1996 je jejich výskyt zaznamenáván na Šumavě.

Zdroje

Luděk Bufka, Marco Heurich, Thomas Engleder, Manfred Wölfl, Jaroslav Červený a Wolfgang Scherzinger, 2005, Wolf Occurance in the Czech-Bavarian-Austrian border region - review of the history and current status
Hnutí Duha, www.hnutiduha.cz

Vlci ve smečce

18. ledna 2009 v 13:24 Rozšíření

Vlci ve světě

Vlci díky své přizpůsobivosti osídlili téměř celou severní polokouli - od horkých polopouští až po severské tundry. Nebýt člověka pravděpodobně by časem osídlili celou Zemi. Až člověk je dokázal vytlačit do nepřístupných horských oblastí. Dnes je vlk celosvětově kriticky ohrožený druh. Teritorium jeho souvislého rozšíření v Evropě tvoří pás táhnoucí se od severní Skandinávie přes Finsko, Rusko a Karpaty až na Balkán, kromě toho se vlci vyskytují v jižní Skandinávii (norsko-švédská hranice), na Pyrenejském poloostrově, Apeninském poloostrově a v Alpách (Itálie, Francie, Švýcarsko). Ve střední Evropě obývají severovýchodní část Polska a další významné teritorium je v Západních Karpatech - na severu Slovenska a jihu Polska. Toto teritorium vlci v posledních letech rozšiřují směrem na západ a dostávají se tak až do Beskyd.
Ani v Severní Americe není situace o mnoho lepší: větší populace je pouze v Kanadě a na Aljašce. V ostatních státech USA byli vlci prakticky zcela vyhubeni. V současnosti běží několik programů na jejich opětovné navrácení do přírody. Populace na Blízkém a Středním východě a v severní Indii jsou velmi zredukované. O populaci v Rusku a v Číně nejsou informace, ale pravděpodobně je také hodně zredukována.

Vlci v jednotlivých zemích

Údaje z roku 1998.
Země
Počet vlků
Vlky osídlená
část původní
oblasti
Převládající stav
Afghanistan
1,000
90 %
nechráněn, neustále loven, počet klesá
Bangladéš
méně než 10
?
malá populace migrující z Indie
Bělorusko
2,000
?
nechráněn, intenzivní lov, počet rychle klesá
Bosna
400
?
nechráněn, počet rychle klesá díky nadměrnému lovu
Bulharsko
800
30 %
nechráněn, intenzivní lov - stovky zabity každý rok
Česká Republika
10
10 %
více v sekci Vlci u nás
Čína
6,000
20 %
chráněný, počet se stabilizuje
Egypt
25
90 % (Sinai)
poloostrov Sinai, počet klesá díky nedostatku kořisti a lovu
Estonsko
450 - 500
?
nechráněn, legálně loven (asi 200 vlků ročně)
Finsko
50
10 %
malá, ale stabilní populace
Francie
méně než 15
5 %
počet klesá
Grónsko
50 - 100
60 %
neznámý
Chorvatsko
50 - 100
?
chráněn, počet klesá kvůli pytláctví
Indie
1300 - 1600
20 %
chráněn, ale počet klesá díky pytláctví a ztrátě vhodného životního prostředí
Írán
méně než 1000
80 %
neznámý, ale populace se zdá být stabilní
Israel
150
60 %
chráněn, populace stabilní
Itálie
400 - 500
10 %
chráněn, populace stabilní
Jordánsko
100 - 200
90 %
nechráněn, často loven
Jugoslávie
500
45 %
loven po celý rok
Kanada
60,000
?
stabilní populace, málo loven
Kazachstán
9,000
?
nechráněn, loven pro odměny, populace stabilní
Libanon
méně než 10
5 %
neznámý
Litva
600
?
legálně loven, počet klesá díky lovu
Lotyšsko
900
?
nechráněný, regulovaný lov, populace klesá
Maďarsko
10 - 30
10 %
počet klesá díky pytláctví a ztrátě vhodného životního prostředí
Makedonie
500
?
nechráněný, počet klesá díky lovu
Mongolsko
30,000
90 %
nechráněn, počet klesá díky lovu a ztrátě vhodného životního prostředí
Německo
méně než 10
5 %
migrace z Polska
Norsko
20 - 30
2 %
chráněn, lov povolen, když napadnou dobytek
Polsko
600 - 850
90 %
chráněn, populace stabilní
Portugalsko
250 - 300
20 %
chráněn, ale počet klesá díky pytláctví a ztrátě vhodného životního prostředí
Rakousko
méně než 10
?
malá populace migrující ze Slovinska
Rumusko
méně než 2000
15 %
nechráněn, legálně loven
Rusko
30,000 - 40,000
65 %
nechráněn, největší populace na severu a v Evropské části
Řecko
200 - 300
60 %
stabilní populace na hranicích s Makedonií, legálně loven
Saudská Arabie
600 - 700
90 %
nechráněn, populace stabilní
Slovensko
250 - 400
15 %
počet klesá díky nadměrnému lovu a ztrátě vhodného životního prostředí
Slovinsko
25 - 30
?
chráněn, populace se stabilizuje
Sýrie
300
10 %
chráněn, počet klesá
Špaňelsko
2000
15 %
legálně loven, počet klesá
Švédsko
20 - 30
5 %
výskyt na hranicích s Norskem
Švýcarsko
méně než 10
?
migrace z Itálie
Ukrajina
2000 - 3000
?
nechráněn, loven po celý rok, počet klesá
USA (spodních 48)
2,700
?
počet roste
USA (Alaska)
6,000 - 8,000
?
počet stabilně narůstá

USA

Země
Počet vlků
Vlky osídlená
část původní
oblasti
Převládající stav
Alaska
5,000-8,000
95 %
počet stabilně narůstá
Idaho
15
50 %
počet roste
Michigan
70
15 %
počet roste
Minnesota
1,750 - 2000
30 %
počet roste
Montana
60 - 90
15 %
počet roste
Washington
5
5 %
počet roste
Wisconsin
55
15 %
počet roste

Kanada

Země
Počet vlků
Vlky osídlená
část původní
oblasti
Převládající stav
Alberta
4,000
80 %
počet stabilně klesá
British Columbia
8,000
80 %
počet roste
Labrador
2,000
95 %
stabilní počet
Manitoba
4,000 - 6,000
70 %
stabilní počet
Northwest Territory
10,000
95 %
stabilní počet
Ontario
9,000
80 %
stabilní počet
Quebec
6,000
80 %
stabilní počet
Saskatchewan
5,000
70 %
počet roste
Yukon
4,500
80 %
stabilní počet


Vlci v Americe

18. ledna 2009 v 13:23 Rozšíření

Vlci v Americe

Indiáni a eskymáci

Když píši o Americe, nemohu vynechat její původní obyvatele - indiány a eskymáky. Velkým problémem při snaze o hlubší porozumění zvířatům je, že mi se již nepovažujeme za součást zvířecí říše. Indiáni ano.
Existuje mnoho podobností mezi životním stylem vlků a původních obyvatel Ameriky. Například podobný způsob lovu - jak indiáni, tak vlci loví ve skupinách a na stejných územích používají stejné techniky lovu. Ale podobností je mnohem více. Jak indiáni, tak vlci mají pevnou rodinu a sociální strukturu a používají teritoria. Kmen, podobně jako vlčí smečka, se v určitém období rozchází a později se opět spojuje kvůli účinnějšímu lovu. V čase nouze jedí nejdříve indiánští lovci a to samé dělají i vlci. Velmi zajímavou podobností je jejich vnímání teritoria. Když indiáni opustí své území a vstoupí na území jiného kmene, pohybují se jako vlci: v malých skupinách, v noci a za šera. Využívají terénu, aby mohli pozorovat okolí a sami zůstali nespatřeni. Po cizím území se pohybují rychle a nezanechávají za sebou žádné známky své přítomnosti. Díky tomu se mohou pohybovat po cizím území, aniž by o nich domácí obyvatelé věděli. To samé dělají vlci v zimě, kdy se při hledání potravy pohybují po cizím teritoriu, kde uloví kořist a vrátí se zpět, aniž by o tom někdo věděl. Hranice většiny indiánských území byly, stejně jako u vlků, pohyblivé. Pro vlky i pro indiány byly hranice důležitější v oblastech kde hlavní kořist nemigrovala, než tam, kde migrovala. Indiáni stejně jako vlci chodili lovit na určité území určitý druh kořisti, který se jinde nevyskytoval.
Tyto podobnosti mezi vlky a indiány nebyly výsledkem vědomého napodobování, ale podobného životního stylu. Naopak vědomé ztotožňování se s vlkem, zejména u prérijních indiánů, bylo mystickou zkušeností, založenou na pronikavém vnímání vlčího způsobu života. Při vhodné příležitosti to přerostlo ve vědomé napodobování.
Původní Američané vnímali vlka rozdílně, podle toho, jestli se kmen věnoval zemědělství nebo pouze lovu. Nejlepší pověst měl vlk mezi loveckými kmeny, kde hrál nejvýznamnější mýticko-náboženskou roli, protože vlk je velký lovec, ne velký farmář. Zůstal však i v mytologii zemědělských kmenů, kde představoval zvíře s velkou silou a zázračnými schopnostmi. Jeho místo však postupně zaujali bohové úrody, kteří měli lidské vlastnosti. Indiánské vnímání vesmíru je do dnes u všech kmenů stejné, vnímají svět v šesti směrech - prostor nad a pod a čtyři světové strany. Každou světovou stranu reprezentuje nějaké zvíře - vlk představuje východ. Z ročních období vlkovi přisuzovali léto, ze stromů vrbu a z přírodních sil oblaky.
Vlka si cenily jako statečného lovce, v úctě měli zejména jeho schopnost zabezpečit potravu pro celou smečku, životní sílu a schopnost tiše a nenápadně se pohybovat po krajině. Vyzdvihovali ho pro jeho pevné rodinné pouto a proto, že příkladně pečuje o svou rodinu a brání své teritorium proti narušitelům.
V očích indiána představuje vlk dvě věci. Jednak je to silné a zázračné zvíře - tak ho vnímá většina kmenů. Ale také je šamanské zvíře ztotožňované s jednotlivcem nebo s rodem. V prvním případě je objektem zájmu z výše zmíněných důvodů, tento zájem může být jen okrajový (hlavně v oblastech, kde žije málo vlků). Když byl vlk pro jednotlivce šamanské zvíře nebo osobní totem, chápali ho jako osobnost s výjimečnými vlastnostmi (např. životní síla, schopnost dobře stopovat a vydržet dlouho bez potravy).
Přestože vlka respektovali, také ho lovily. Z vlčí kůže se nechal vyrobit kvalitní zimní kožich, byl to také účinný lék a dobrý obchodní artikl. Vlci také někdy indiánům vykrádali zásoby a sítě s rybami nebo jim naháněli koně. Indiáni však vlky zabíjeli jen zřídka a pouze z uvedených důvodů. Ulovení vlka nebylo však nikdy lehké. Čerokíové věřili, že když nějakého zabijí, vyvolá to pomstu ostatních. Mnohé kmeny zase cítily, že zabití vlka může odehnat kořist. Velmi rozšířená byla také pověra, že zbraň, kterou byl zabit vlk, již nikdy nebude správně fungovat. Proto ji buď dávali pryč, většinou dětem na hraní, nebo ji odnesli šamanovi, který ji očistil.

Kolonizátoři

Když do Ameriky přišli Evropané, přivezli si sebou kromě střelných zbraní také svoje hloupé názory. Přišli do nové krajiny, kterou chtěli "zkrotit". Nahradili původní divoká zvířata zvířaty domácími. Vlci se přizpůsobili a začali lovit domácí zvířata a na oplátku byli ve velkém vybíjeni jako preventivní metoda na ochranu investic.
Byl spuštěn program na regulování počtu predátorů odůvodněný zvýšením úlovků vysoké zvěře. Zabíjení vlků však mnohonásobně překračovalo rámec regulování počtu predátorů. Argumenty pro zabíjení vlků byly tak silné, že mnozí lidé na tom dodnes nevidí nic špatného. Ano, toto je způsob jakým se zachází se všemi predátory, ale u vlků je to jiné. Zabíjení vlků se v porovnání se zabíjení jiných zvířat vyznačuje mnohem větší agresivitou a zatvrzelostí. Jednalo se doslova o vlčí horečku - lidé ve svém nadšení otrávily sami sebe nebo spálili svůj majetek, když vypalovaly lesy, aby zbavili vlky útočiště.
To již není regulování počtu predátorů, to je surovost, o které říkají sociologové, že se objevuje ve společnosti ve stresových situacích a nebo při oslabeném vnímání zodpovědnosti. Je to projev hrozné myšlenky že člověk má právo z obavy zabít jiného tvora ne proto, co udělal, ale proto, co by udělat mohl. Má to něco společného se strachem založeným na pověrách, s "povinností" a také s touhou buď zvíře vlastnit, nebo ho zabít.
Jedno z nejlepších vysvětlení nadměrného zabíjení je přítomnost určitého strachu - theriofóbie. Strachu z bestie jako iracionálního, násilnického a nenasytného tvora. Strach vzniká projekcí bestie ze samotného člověka. Skládá se ze dvou částí: ze sebenenávisti a z úzkosti nad ztrátou lidských zábran, které jsou vlastní zvířatům. V jádře theriofóbie je strach z vlastní podstaty. Ve svém nejvyšším projevu se promítá do jednoduchého zvířete, které se stává obětním beránkem. Právě to se možná stalo vlkům v Americe.
Nenávist má také kořeny v náboženství - vlk byl přestrojeným ďáblem. A také má světské kořeny - vlci zabíjeli dobytek. Tato nenávist také souvisí s pocity vůči divočině. Divočina byla spojena s vlkem - jejím nejobávanějším obyvatelem. Jak civilizovaný člověk dozrával a začal posuzovat svůj pokrok podle podmanění si divočiny, začalo být zabíjení vlků symbolickým aktem. Způsobem, jak se od divočiny odpoutat a demonstrovat svou vlastní sílu a věrnost Bohu. Vlk se stal symbolem toho, co je nutné zabít - vzpomínek na primitivní původ člověka v divočině.
V Americe bylo vraždění vlků podporováno také nedotknutelností soukromého vlastnictví a potřebou ho bránit proti narušitelům. Lidé zabíjeli vlky nejen proto, že napadali jejich dobytek, ale také proto, že jen pobývali na jejich pozemku.
Nejobludnějších rozměrů dosáhlo vraždění vlků (i ostatních zvířat) na Amerických planinách. Pro představu: mezi roky 1850 a 1900 zde bylo zabyto neuvěřitelných 500 milionů zvířat, z toho 1 až 2 miliony vlků!


Vlci v Evropě

18. ledna 2009 v 13:23 Rozšíření

Vlci v Evropě

Jak to začalo

I dnes je vlk často vnímán jako krvelačná příšera spojovaná s tajemnem, silou a nebezpečím a také bývá považován za přestrojeného ďábla. Málokdo dnes asi považuje vlka za ďábla, ale skoro všichni si myslí, že je pro člověka nebezpečný (kromě toho si myslí spoustu dalších hloupostí, ale to teď nechám stranou). Já sám znám jen velmi málo lidí, u nichž jsem si jistý, že si to nemyslí. Kdy a jak vlastně lidé k těmto hloupým názorům přišli? Je to výsledek delšího vývoje, takže to vezmu pěkně od začátku.
Ne vždy byl vlk vnímán tak negativně, jak je tomu dnes. Když se lidé živili lovem, vnímali vlka jako dokonalého lovce a necítili potřebu vlky zabíjet (i když byl jejich potravním konkurentem). Vše se ale změnilo s příchodem zemědělství. Lidé začali chovat různá zvířata, která byla pro vlky snadnou kořistí. Vlk již pro člověka nebyl lovec, ale predátor zabíjející jeho dobytek a tím ohrožující jeho život. Vlci proto začali být vnímáni jako nepřátelé a proto zabíjeni. Opravdu ohroženi přítomností vlků se lidé začali cítit až ve středověku. S příchodem křesťanství začali být vlci zabíjeni po tisících a vše vyvrcholilo v Americe, kde jich bylo zabito několik milionů. Ale to již nepatří do této kapitoly.
Zabíjení vlků bývá nejčastěji odůvodňováno jejich nebezpečností pro člověka jím chovaná zvířata. Ten první důvod je holý nesmysl a ten druhý také není tak jednoznačný, jak se na první pohled může zdát. O tom blíže v článku Jsou vlci nebezpeční?
Nejdříve udělám malý výlet do minulosti. Dříve byli lidé na domácích zvířatech závislí. Když o ně přišli, byla tím přímo ohrožena jejich vlastní existence. V té době samozřejmě nikdo nepoznal, jestli zvířata zabili vlci nebo zdivočelí psi a tak se ze všeho obviňovali vlci. Toto vše se dá pochopit, o to méně pochopitelné jsou však některé středověké názory. Například panoval názor, že zločin musí být potrestán, ať již jej spáchal člověk nebo zvíře. To vedlo k tomu, že např. prase bylo oběšeno pro vraždu. My se tomu dnes smějeme, ale v té době to byla vážná věc. Takže když vlk zabil ovci bylo nutné se mu pomstít, nebo-li ho zabít. To podporovali dvě myšlenky. Za prvé lidé považovali domácí zvířata za nevinné tvory neschopné se bránit, kteří byli svěřeni do péče člověku, jinými slovy "Když zabiješ mojí ovci, zabiješ tím mě." Za druhé se věřilo, že domácí zvířata jsou od přírody dobrá a vlk je od přírody zlý (občas se mi zdá, že tomu ještě dnes někteří lidé věří). A také, že vlk si je vědom podstaty svých činů a vraždí úmyslně. Díky tomu bylo zabíjení vlků považováno za správné i z morálního hlediska. Lidé si také mysleli, že zvířata byla stvořena proto, aby sloužila člověku a musí tím pádem dělat to, co od nich člověk očekává. A když chtěli lidé chovat dobytek, museli zabít vlky. To se setkalo se souhlasem náboženských organizací a tím pádem i státu. Další důležitá myšlenka pocházela z práce Reného Descarta. Ten nejen věřil tomu, že zvířata byla stvořena člověku pro užitek, ale dokonce si myslel, že zvířata jsou nižšího rodu a nemají duši a proto se člověk nevystaví žádné morální vině, když zvíře zabije.

Anglie

Poslední vlk byl v Anglii zabit někdy okolo roku 1500, za vlády Henryho VII. Po mnoho let mohli zločinci platit pokuty vlčími hlavami - tento trend odstartoval král Edgar the Peaceful v 10. století. Poslední Skotský vlk byl zabit pravděpodobně v roce 1684. Vyhubení vlků zde trvalo déle, protože vlci se mohli ukrýt v rozsáhlých lesích. Vlčí populace zde za vlády Jamese IV (1488 - 1513) dokonce i rostla. Nicméně v roce 1560 James VI vyhlásil, že všichni muži, jak mladí, tak staří se musí účastnit lovu vlků. Mnoho lesních oblastí bylo zničeno, takže vlci mohli být snáze nalezeni a zabiti. V Irsku, které bylo nazýváno "Wolfland" (kvůli vysokému počtu zde žijících vlků), byl zabit poslední vlk okolo roku 1770. V Irsku byl lov vlků oblíbenou zábavou lidí z nejvyšších společenských vrstev. Pochází odsud i psí plemeno Irský vlkodav, který byl vyšlechtěn speciálně pro lov vlků. Navíc v 17. století byla vyplácena odměna šest liber (ve své době hodně peněz) za každého zabitého vlka.

Francie

Ve Francii byla mezi roky 800 a 813 vytvořena organizace sdružující lovce vlků, která se jmenovala "Louveterie". Ti však jen vzácně lovili v neobydlených oblastech. Když člen této organizace zabil vlka, nechal si za to zaplatit od lidí žijících v okolí místa, kde byl vlk zabit. Organizace byla zrušena v roce 1789 za Francouzké revoluce, ale roku 1814 byla obnovena. Většina vlčí populace zůstala netknuta až do začátku 19. století, kdy se začali vlci zabíjet pomocí jedu. Poslední vlk byl zabit roku 1927.

Zbytek Evropy

Ve Švédsku začaly být vypláceny odměny za zabité vlky v roce 1647, v Norsku to bylo až v roce 1730. Dnes žije v Norsku i ve Švédsku 20 - 30 vlků. V Dánsku byli vlci vyhubeni v roce 1772, ve Švýcarsku před koncem 18. století a v Bavorsku v roce 1847. V Itálii začali být vypláceny odměny v 12. století a také se zde vytvořila skupina profesionálních lovců. Ta však nebyla tak dobře organizovaná jako francouzští lovci a také nebyla schopna vyhubit vlky žijící v hornatých oblastech. Východní Evropa nebyla tak hustě osídlena jako Evropa západní, takže zde nedocházelo k lovu vlků ve velkém měřítku.

Vznik smečky

18. ledna 2009 v 13:22 Smečka
Vzhledem k sociálním vazbám a způsobu jejich vzniku jsou téměř všichni členové smečky příbuzní. Základním prvkem každé smečky je alfa pár.
Smečka vzniká spářením samce a samice na konci zimy a později je rozšířena jejich mláďaty. Mláďata začnou cestovat s rodiči až na podzim a zůstávají s nimi celou zimu, aby se naučila lovit (více v článku Mláďata).
Díky tomu, že se vlci páří až v 22 měsících věku, nedochází v období rozmnožování k žádným konfliktům a původní pár se spáří znovu. Smečka zůstává pohromadě. I když mláďata z prvního vrhu často rodiče dočasně opouštějí, když tito pečují o nová mláďata, později se k nim opět znovu vracejí.
Pokud bychom uvažovali nulovou úmrtnost a velikost vrhu šest štěňat, skládala by se smečka vzniklá před dvěma lety ze čtrnácti jedinců. Ve skutečnosti bude ve smečce okolo sedmi jedinců.
Příležitost k rozdělení smečky přijde třetí zimu. Mláďata z prvního vrhu jsou již dospělá a začínají si hledat partnera. Vzniká rivalita mezi nimi a alfa párem nebo mezi nimi navzájem, případně touha najít si partnera z jiné smečky. Výsledkem je narušení starých sociálních vazeb díky silné rivalitě nebo vznikem jiného, silnějšího vztahu.
K definitivnímu rozdělení dojde v době výchovy mláďat. Mladí si vytvoří vlastní doupě oddělené od doupěte smečky. Pokud, až vyrostou mláďata, se znovu setkají s původní smečkou, mohou se opět spojit dohromady. Když se však nesetkají, jdou vlastní cestou a vytvoří novou smečku.
Další možností, kdy dojde k rozdělení smečky, je smrt jednoho nebo obou vůdců.
V prvním případě může (ale nemusí) dojít k rozdělení vlivem sociálního napětí způsobeného spory o vůdcovství.
V druhém případě způsobí smrt obou vůdců velký sociální otřes a následné spory o vedoucí postavení většinou smečku rozloží. Smečka se rozdělí na jednotlivé páry a ty poté vytvoří základ nových smeček.
Další informace o rozpadu smeček najdete v článku Velikost smečky.

Velikost smečky

18. ledna 2009 v 13:22 Smečka

Velikost smečky

Velikost smečky se většinou pohybuje mezi 2 8 jedinci, přičemž nejobvyklejší počet je 6 7. Proč to není více nebo méně? Je to především z těchto čtyř důvodů:

Nejmenší počet jedinců nutný pro nalezení a bezpečné ulovení kořisti

Vlci většinou loví kořist mnohem větší než jsou sami, takže jeden samotný vlk by s jejím ulovením měl problémy a mohlo by to pro něj být nebezpečné. Větší počet vlků dokáže kořist nejen rychleji najít, ale i rychleji ulovit. Při pronásledování se mohou střídat nebo může např. část smečky kořisti nadběhnout. Ovšem při moc velkém počtu se naopak efektivita lovu snižuje, takže větší smečky se zpravidla rozdělí na několik menších, které loví samostatně.

Maximální počet jedinců, kteří se nasytí z kořisti

Pokud je smečka tak velká, že když se najedí nejsilnější členové, nezbude z kořisti téměř nic, ti na které nezbylo se odeberou na další lov. Pokud se toto děje často, nakonec dojde k rozdělení smečky.
Samozřejmě tento faktor závisí na kořisti, která je v příslušné oblasti dostupná. Např. z 400 kg těžkého losa se nasytí až 40 jedinců. Ovšem zvyšování počtu nad 8 jedinců je vzácné kvůli ostatním důvodu.

Maximální počet členů, se kterými může jedinec navázat sociální vztah

Aby mohla smečka normálně fungovat, je nezbytně nutné, aby si každý člen vytvořil sociální vztah ke všem ostatním. Při určitém počtu vztahů už není schopen vytvářet další a sociální struktura přestane fungovat. Následkem toho dojde k rozdělení smečky.

Maximální počet sociálních konkurentů, které může jedinec akceptovat

Hierarchie smečky je založena na konkurenci. Logickou snahou každého jedince je dostat se výše a naopak udržet svojí pozici vůči těm níže postaveným. Pokud je konkurence moc velká, sociální struktura opět přestane fungovat a dojde k rozdělení smečky.

Teritorium

18. ledna 2009 v 13:22 Smečka

Teritorium

Co je to vlastně teritorium? Nejdříve začnu tím, co teritorium není: rozhodně to není nějaké přesně vymezené území, jehož hranice by byly pevně stanovené a neměnné. Teritorium můžeme chápat jako území, na kterém se nacházejí členové jedné smečky a které je vyznačeno pachovými značkami.
Jak jsem již naznačil, teritoria nejsou pevně stanovená. Mohou se překrývat, mohou mezi nimi být mezery a mohou být již opuštěná. Jejich velikost je ovlivněna početností a druhy kořisti, počtem a vlastnostmi vlků ve smečce, povahou terénu a jinými faktory. Teritoria mohou měnit tvar a velikost podle sezóny (obzvláště v období rození a výchovy mláďat či v zimě). Vlci samotáři dokonce nemají teritorium žádné. Nejlépe rozeznatelná teritoria mají vlci žijící v lese, kteří loví málo migrující kořist. Naopak tundroví vlci nemají stálé území. Na jednom místě se zdržují pouze v období výchovy mláďat. To je způsobeno tím, že loví kořist, která neustále migruje a oni musí, hlavně v zimě, migrující stáda sledovat. Mohou ale zůstat na jednom místě i několik týdnů, pokud se tam nachází dostatek kořisti.
Teritorialita je velmi užitečná věc - zajišťuje totiž, aby počet jedinců v oblasti nepřekročil počet, který se tam může uživit. Každá lidmi nenarušená krajina kde vlci žijí je rozdělena na omezený počet revírů. Čím méně zvěře v oblasti je, tím jsou revíry větší a je jich méně, tím pádem se v oblasti vyskytuje méně vlků. Naopak když je zvěře dostatek, jsou revíry menší a je jich více, což znamená více vlků v oblasti.
V letním období lze teritorium rozdělit na tři části: domov I. řádu, domov II. řádu a lovecký revír.

Domov I. řádu - doupě

Doupata vlci zakládají v době rozmnožování. Rodí a vychovávají v nich mláďata.
Těhotná vlčice dokončuje budování doupěte již tři týdny před narozením mláďat. Vlčice a ostatní členové smečky mohou vybudovat několik doupat. Ta mohou být jak blízko u sebe, tak třeba i patnáct km vzdálena.
Většina doupat jsou díry vyhloubené v písčité půdě. V tundře bývají doupata zakládána v eskerech (nánosy písku a štěrku vytvořené říčkou vytékající z ledovce).
Vlci také mohou místo budování nového doupěte rozšířit doupě vytvořené jinými zvířaty, většinou liškami.
Doupě bývá často umístěno vysoko v prudkém svahu blízko vody a s nezakrytým výhledem na široké okolí. Výhled ovšem není to nejdůležitější - mnohem důležitější je dobrý odtok vody z výše položených míst.
Vstupní otvor má v průměru 35 - 63 cm a bývá oválný. Za ním následuje tunel, který může být stejně velký, většinou však bývá větší, dlouhý zhruba 1,8 - 4,3 m. Tunel je zakončen kulatým prostorem kde leží mláďata. Tento prostor vlčice úzkostlivě udržuje v čistotě.
Jedno doupě může mít i několik vchodů a před hlavním vchodem bývá hromada vyhrabané zeminy.
Pokud vlci nejsou donuceni doupě opustit, používají ho i několik let po sobě.
Během jedné sezóny často vystřídají několik doupat, přičemž mohou mláďata stará pouze pár týdnů přesouvat až na několikakilometrové vzdálenosti.
Mláďata opouštějí doupě většinou ve věku 8 až 10 týdnů.

Domov II.řádu

Tím je prostor okolo doupěte, který alfa samec označkoval močí. Do tohoto prostoru je cizím vlkům zakázán přístup.

Lovecký revír

Tato oblast je mnohem větší než domov II. řádu, zde si vlčí smečka opatřuje potravu. Jeho velikost je závislá na dostupnosti potravy a konkurenčním tlaku ostatních smeček. Velikost také ovlivňují jiné faktory, jako dostupnost vodních zdrojů a množství úkrytů v krajině.
Jako úkryty jsou využívány různé prolákliny, křoviny a místa s hustou vegetací. Na těchto místech vlci odpočívají a zakládají doupata, ale nikdy zde neloví.
V lesnatých oblastech s dostatkem potravy je lovecký revír velký pouze několik desítek km2, ale v pustinách může mít rozlohu až 1300 Km2.
K označení svého revíru používají vlci především zvukové signály. Tímto signálem je skupinové vytí smečky před odchodem na lov. V zimním období se takto rozdělují revíry pouze na jednu noc, proto v zimě vlci vyjí mnohem častěji než v létě.

Sociální vazby ve smečce

18. ledna 2009 v 13:21 Smečka

Sociální vazby ve smečce

Existenci sociálních vazeb mezi členy smečky dokazuje již samotný fakt, že smečka existuje. Bez těchto vztahů by smečka nemohla vzniknout. Vztah jednoho člena smečky k druhému je obdobný jako vztah mezi psem a jeho pánem.

Vznik sociální vazby

Ke vzniku silné sociální vazby je potřeba psychický sklon k jejímu vytvoření a dlouhodobý kontakt mezi oběma jedinci. Existují pouze tři vztahy mezi vlky, kde jsou oba faktory přítomny: 1) námluvy a páření, 2) výchova mláďat dospělými 3) vyrůstání mláďat ve společnosti jejich sourozenců.
Existuje ještě čtvrtá možnost, kde mohou být oba faktory přítomny, ovšem ještě se to nepodařilo s jistotou prokázat. Jedná se o případ, kdy všichni ostatní členové smečky zahynou a tím dojde ke zničení všech dosavadních vazeb. Tato situace vyvolá potřebu vytvoření nových vztahů a když se potkají dva jedinci usilující o jejich vytvoření, bez ohledu na pohlaví a věk, dojde pravděpodobně k vytvoření vzájemné vazby.

Námluvy a páření

Psychologickým faktorem podporujícím vznik vazby je zde pochopitelně sexuální touha. Obdobím vzájemného kontaktu je zde doba námluv. Důležitou roli hrají dva faktory:
Dlouhá doba námluv. Vlci si vybírají partnera již v jednom roce věku a to i přesto, že pohlavně dospívají až v 22 měsících. Plodné období samice trvá nezvykle dlouhou dobu - okolo 3 týdnů.
Během páření se samec a samice nemohou po dobu asi půl hodiny od sebe oddělit. To pravděpodobně nahrazuje mnohem delší dobu, která by byla potřeba při méně intenzivním kontaktu.
Vzniklá sociální vazba je velmi silná a přetrvává po dlouhou dobu, pravděpodobně po celý život.

Výchova mláďat

Druhá situace nastává při výchově mláďat dospělými. V útlém věku se vytváří velmi intenzivní vztah mláďat k matce. Později také k ostatním členům smečky.
Důležitým faktorem kontaktu je krmení. Během prvních několika týdnů života jsou mláďata kojena matkou. V pozdějším věku jsou krmena částečně natráveným masem, které jim dospělí vyvrhnou poté, co jim mláďata olíznou rty. Nejsou však krmena pouze svými rodiči, ale všemi členy smečky.
Ostatní dospělí také často mláďata hlídají, zatímco matka je se zbytkem smečky na lovu. Tak si mohou mláďata vytvořit vztah ke všem dospělým, ne jen k rodičům. K dalšímu častému kontaktu dochází při hře.

Sourozenci

Poslední možností je vyrůstání mláďat ve společnosti jejich sourozenců. Zde je psychický a fyzický kontakt přítomen od narození až do doby, co sourozenci zůstanou pohromadě (většinou ne méně než 2 roky).
V prvních třech týdnech zůstávají mláďata v doupěti, kde jsou po většinu času ve fyzickém kontaktu. Pokud se štěně ocitne samo, leze po doupěti tak dlouho, dokud se nedostane k nějakému teplému objektu - k sourozencům nebo k matce.
V pozdějším věku kontakt přetrvává při hrách a při některých obřadech (např. vítání).

Hiearchie

18. ledna 2009 v 13:21 Smečka

Hierarchie

Vlci jsou velmi sociální zvířata žijící ve smečkách čítajících zpravidla 6 až 7 členů. V zimě se však sdružují do větších smeček které mohou mít ve výjimečných případech až 20 či dokonce 30 jedinců. Smečky větší než 25 jedinců jsou však velmi vzácné. Smečky také mohou během roku vznikat či zanikat, některé jen na určitou dobu, jiné napořád. Ve smečce platí přísná hierarchie ve které má každý člen pevně stanovené postavení. Ovšem nesmíme si plést vlčí smečku s vojenskou jednotkou, tak jednoduché to není. Struktura vlčí smečky je dynamická a může se měnit v závislosti na celé řadě faktorů.
Hierarchie je pro vlky velmi důležitá. Velký význam má v období rozmnožování, při lovu, při krmení, při ochraně území a vůbec vždy, když je smečka pohromadě. Což znamená téměř pořád, neboť smečka tráví většinu času pohromadě.
Hierarchie vlčí smečky je organizována ve dvou liniích: jedna pro samce, druhá pro samice. Jak jsem se již zmínil v úvodu, hierarchie smečky je velmi proměnlivá. Může být jiná v období rozmnožování, při lovu a při hře.
V čele celé smečky je alfa vlk a vlčice, kteří tvoří alfa pár. Termín alfa, vzniklý při popisu chování zvířat žijících v zajetí, je však poměrně zavádějící. Jedinec alfa ne vždy vede lov nebo jde v čele smečky a ani nemusí jíst dříve než ostatní. Jedinec může být alfou dokonce jen za určitých okolností nebo při určitých činnostech (třeba pouze při lovu). Alfa ale vždy požívá úctu ostatních členů smečky.
Alfa pár má jako jediný ve smečce právo pářit se. Toto právo si alfa vlčice vymáhá produkcí silných aromatických látek, které přebijí pach ostatních samic. Otcem mláďat je většinou alfa samec, ale nemusí tomu tak být vždy. Když alfa nejeví o samici zájem, spáří se s ní níže postavený samec (většinou beta). Matkou mláďat je však vždy alfa samice.
Alfa páru jsou podřízeni ostatní dospělí členové smečky, z nichž nejvyšší postavení má beta vlk a beta vlčice. Jedinec beta může jako jediný ohrozit pozici alfy. Ostatní zvířata vytvářejí hierarchii s dvou- až tříletými jedinci na vrcholu a jednoletými vespod.
Mláďata si také vytvářejí vlastní sociální strukturu, ale bez ohledu na pohlaví.
Úplně nejnižší postavení má jedinec omega. Tento jedinec už do smečky v podstatě ani nepatří, protože nemá žádná práva. Je to obětní beránek - je zaháněn od žrádla a směřují proti němu bezdůvodné útoky. Při napadení smečky většinou nese hlavní nápor a vyžadují-li to vyšší zájmy smečky, může být i obětován. Tímto způsobem se smečka zbavuje nežádoucích členů (tzv. vnitřní selekce).
Hierarchická struktura je dána rovnováhou sil. Zespodu působí tendence k sociální expanzi a proti ní působí snaha nadřazených zvířat udržet si svoje místo. Změny v postavení se často rozhodnou jediným bojem. Prohraný boj způsobí na určitou dobu psychický otřes tak silný, že zvíře může poklesnout o několik hodnostních stupňů. Tyto souboje však jen velmi zřídka končí zraněním či dokonce smrtí.

Vlk v cizích jazycích

18. ledna 2009 v 13:20 Vlk a člověk

Vlk v cizích jazycích

Jak vlastně vzniklo slovo vlk? Na začátku bylo Indo-Evropské slovo wlqwos (jak se to čte opravdu nevím). Dalšími variantami bylo lubwos [lukos], ruské vol, české vlk, polské wilk, srbsko-chorvatské yak, litevské vicks, lotyšské vilks, albánské u'lk a arménské gail. Ze slova lukos se vytvořilo latinské lupus, francouzské loup, španělské lobo a anglické lupin. Ze starogermánského slova wulfaz se potom vyvinulo anglické wolf a švédské a dánské ulv.

Překlad slova vlk

Afrikánština
wolf

Korsičtina
lupu
Albánština
ujk
Kurdština
gur ( )
Angličtina
wolf (stará angličtina wulf)
Laoština
mapaa
Arabština
tha'lab ( )
Latina
lupus
Arménština
gail
Litevština
vilkas
Baskytština
otso
Lotyšština
vilks
Benátština
lovo
Maďarština
farkas
Bengálština
shial
Mongolština
yeono
Běloruština
vowk
Němčina
wolf
Bretonština
bleiz
Norština
ulv
Bulharština
vulk
Perština
walkuwa ( )
Čeština
vlk
Polština
wilk
Čínština
lung ( )
Portugalština
lobo
Pekingská čínština
- lang
Rakouština
llobu
Dánština
ulv, ulf
Rumunština
lup
Esperanto
lupo
Ruština
volk ( )
Eskymáčtina
oo koo' a
Řečtina
lukos, loukhos (stará Řečtina: )
Finština
susi
Sanskrt
vrka
Francouzština
loup
Sicilštila
lupu
Hebrejština
baz ( )
Svahilština
mbwa mwitu
Holandština
wolf
Španělština
lobo
Chorvatština
vuk
Švédština
varg, ulv
Italština
lupo
Thajština
mapaa
Irština
cu allaidh
Tibetština
spyanki
Japonština
ókami nebo ookami ( )
Turečtina
kurt
Katalánština
llop
Velština
blaidd
Keltština
phelan
Zulu
impisi
Korejština
nukde