"Muluji svého psa stejně, jako miluji tebe.Ale zatímco ty můžeš odejít, on se mnou zůstane."
Cat Stevens

Květen 2008

Neuznaná plemena psů IX. (Búrský buldok)

17. května 2008 v 15:08 Neuznaná plemena psů
Dnes je na řadě Boerboel (Búrský buldok)
Boerboel (také burbul) je v České republice zatím mladé a stále neznámé plemeno. Pochází z Jihoafrické republiky. Zatím je zařazen mezi národní plemena psů, pod FCI je registrován výhradně v Moloss Klubu ČR. Od 1. 1. 2008 se v ČR plemeno oficiálně nazývá BOERBOEL, původní název Búrský buldok.

Historie

Jako mnohá jiná plemena i búrský buldok vznikl křížením několika plemen v době kolonizace jižní Afriky zhruba od poloviny 17. století. Evropští, resp. holandští kolonizátoři - búrové - si na ochranu nového domova před divokými nebezpečnými zvířaty přiváželi vesměs silné a mohutné psy, převážně typu mastiffa, aby vydrželi ve velmi těžkých podmínkách. Postupně se tito dovezení psi křížili s velkými domorodými psy. Selekci provádělo samo prostředí: přežívali jen ti nejlepší, nejsilnější, nejrychlejší a nejchytřejší. Postupně tak vznikalo nové plemeno, které bylo označováno jako boerboel, což v afrikánštině znamená přibližně farmářský silný pes. Boerboelové byli schopni už nejen odhánět šelmy od farem a chránit tam ženy a děti, ale také pomáhali při lovu. Jejich úkolem bylo objevit divou zvěř a upozornit na ni, ale ti nejlepší psi dokonce sami přemohli hyeny nebo dokonce lvy. To byly podmínky, na jejichž základě se u boerboelů vyvíjel maximální pud ochrany teritoria, ochranitelský pud, schopnost spolupráce ve smečce a také síla, ruku v ruce s odpovídajím vzhledem: mohutnou osvalenou kostrou a výraznou hlavou. Není divu, že o nich kolovalo množství historek a legend.
Postupující civilizace však znamenala ohrožení samé existence plemene. Zřejmě na poslední chvíli se několik dobrovolníků v 70. letech minulého století zasloužilo o "zmrtvýchvstání" původního boerboela. Sjezdili tisíce kilometrů, aby našli vhodné psy, ze kterých pak vybrali 72 vhodných pro chov, v roce 1980 byly oficiálně registrovány necelé tři desítky zvířat k chovnému využití. Boerboel začal být chován plánovitě, s důrazem na zachování původních znaků. Často bývají búrští buldoci označováni jako poklad jihoafrické kynologie, dostávají se do povědomí veřejnosti i mimo svou domovinu a nalézají i ve světě stále více příznivců.
V České republice je chov boerboelů teprve v počátcích. Věnují se mu chovatelé, kteří předpovídají plemenu velkou budoucnost, protože stále tu existuje dost lidí hledajících houževnatého a odolného silného psa.

Exteriér

Podle požadavků HBSA (Jihoafrické asociace chovatelů boerboelů) musí plemeno navenek splňovat tyto základní požadavky: velké tělo typu mastiffa, vyvážených proporcí, robustní, s dobře vyvinutým osvalením, s hladkou srstí a houževnatou povahou. Třebaže boerboel musí mít silné končetiny a svalnaté tělo, měl by být současně pohyblivý a v pohybu živý. Boerboel by nikdy neměl působit ani nohatě, ani příliš "krátkonoze". Celkový vzhled preferuje celkovou vyváženost a měl by dovolovat dosahovat nejvyššího výkonu a síly spolu s dlouhým krokem plně odpovídajícím délce trupu. Hlavním kritériem hodnocení boerboela není hmotnost, ale jeho vhodnost k pracovním účelům. Přednost se dává psům o hmotnosti přesahující 50 kg, ideální hmotnost činí přibližně 65 kilogramů. Staré jizvy a úrazy způsobené při práci nebo nehodách nejsou žádoucí.
Hlava boerboela reprezentuje i jeho charakter. Je krátká, široká, hluboká, čtvercová a svalnatá s dobře vyplněnými lícemi, také část mezi očima musí být dobře vyplněná. Horní část hlavy je široká a plochá s plasticky vystupujícími svaly.
Obličejová část hlavy by měla harmonicky ladit s celkovým vzhledem hlavy a může být s černou maskou nebo bez ní. Stop by měl být patrný, ale ne přehnaně výrazný, čenich černý s velkými a široce otevřenými nozdrami. Nosní kost je rovná a rovnoběžná s horní linií hlavy. Je hluboká, široká a lehce se zužuje směrem kupředu. Měla by být dlouhá 8 až 10 cm. Horní pysk je volný a masitý a neměl by přesahovat přes dolní čelist. Horní pysk pod čenichem má překrývat dolní pysk. Dolní čelist je silná, hluboká a široká a lehce se zužuje směrem dopředu.
Zuby by měly být bílé, dobře vyvinuté a ve správných rozestupech; kompletní je sada 42 zubů, s nůžkovým skusem.

Barva očí může být v jakémkoliv odstínu hnědé, ale tmavší než srst. Oči by měly být nasazeny vodorovně, posazené široce s těsně přiléhajícími a dobře pigmentovanými víčky.
Uši mají být středně velké, ve tvaru V a měly by být v dobrém poměru s hlavou, vysoko a široce nasazené. Je-li vzbuzen zájem psa, uši mají tvořit přímou linii s horní částí hlavy.
Šíje z profilu vykazuje křivku se silným osvalením a je nasazena vysoko na plece. Krk je středně dlouhý a v dobrém poměru k celkové stavbě těla psa, poměrně silný a svalnatý, pevně připojený k hlavě a postupně se rozšiřující k místu, kde je napojen na plece. Krk, hlava a plece tvoří jeden celek. Kůže na hrdle je volná a mezi předními končetinami těsně přiléhá.
Trup se směrem k bedrům lehce zužuje. Horní linie by měla být rovná, hřbet rovný, široký a v dobrém poměru se stavbou těla, s vystupujícími zádovými svaly a krátkými bedry. Záď je široká a silná s dobře vyvinutými svaly. Hrudník svalnatý a silný, měl by být široký a hluboko posazený mezi hrudními končetinami s dobře klenutými žebry. Hrudní koš by měl být v dobrém poměru s hrudí.
Ocas je nasazen vysoko. Měl by být rovný a přednost se dává kupírovanému ocasu (tři obratle). Dlouhé ocasy jsou přijatelné.
Hrudní končetiny jsou silné, svalnaté a v dobrém poměru k celkové stavbě těla psa. Kohoutek je dobře napojen, plece správně úhlené a s dobře vyvinutými svaly. Nadloktí by mělo mít dobře vyvinuté svalstvo. Hrudní končetiny mají být silné, pevné a svalnaté a měly by být postaveny dokonale svisle. Přední nadprstí je krátké, silné a je postaveno ve svislém prodloužení hrudních končetin a kloubu zápěstí. Tlapy hrudních končetin jsou velké, s dobře vyvinutými polštářky a silnými, tmavými a zahnutými drápy. Tlapy by měly směřovat přímo kupředu.
Pánevní končetiny jsou silné, pevné a v dobrém poměru k celkové stavbě těla psa; jsou schopny poskytovat psovi silný posun vpřed. Stehna jsou široká, hluboká, dobře vyvinutá s plasticky vystupujícími svaly, stejně jako lýtka, kolena silná, pevná a správně úhlená, hlezna pevná se správným zaúhlením a nárty poměrně krátké, silné a pevné, postavené rovnoběžně. Paspárky se odstraňují. Tlapy pánevních končetin jsou poněkud menší než tlapy hrudních končetin. Mají být kulaté, s dobrými polštářky, směřující dopředu. Drápy jsou silné, tmavé a zahnuté.
Kůže je silná, volná, dobře pigmentovaná s mírnými vráskami.
Srst je krátká, hladká a hustá. Uznávané barvy jsou krémově bílá, světle žlutohnědá, červenohnědá, hnědá a všechny odstíny žíhané. Boerboel je dobře pigmentovaný zvláště na pyscích, tlapách, drápech a genitáliích.
Pohyb boerboela by měl být lehký, plynulý, plný síly, s dobrým posunem z pánevních končetin a rovnoběžným pohybem končetin. V pohybu by se měla udržovat rovná horní linie.
Ideální výškou je 66 cm v kohoutku. Minimální výška činí 60 cm a horní maximum není omezeno, pokud je zachována celková vyváženost stavby těla psa. Ideální výška fen je 61 cm, ale může se pohybovat v rozmezí od 55 do 69 cm.
Diskvalifikujícími vadami jsou agresivita a dále menší výška, výška bez příslušné vyváženosti proporcí, malá a nevyhraněná hlava, játrové zbarvení čenichu, úzká, špičatá nebo dlouhá tlama a modré oči. Rovněž psa diskvalifikují vzpřímené uši, křivé nohy, pronesený hřbet, kravský postoj, sudovitý postoj vzadu nebo rovná hlezna, stejně jako neohrabaný a nevyvážený pohyb či jakákoliv známka vkřížení jiného plemene.
Jako vážná vada je posuzován předkus přesahující 1 cm, patrný podkus, úzký hrudník a bílá, grošovaná nebo černá a strakatá barva

Temperament a charakter

Boerboel je spolehlivý, poslušný a inteligentní pes se silně rozvinutými instinkty hlídacího psa. I při své velikosti je velmi mrštný a pohyblivý, plný života.
Po staletí vývoje, kdy búrští buldoci žili po boku svých rodin v jižní Africe, nebojácně chránili pány i jejich majetek. Důležitá byla nejen poslušnost vůči pánovi, ale i inteligence a schopnost samostatného rozhodování v případě nebezpečí. Proto je boerboel dodnes oddaným a spolehlivým členem své rodiny, který snadno vycítí postoj svého pána vůči cizí osobě a v případě nutnosti ho chrání s nasazením vlastního života.
Na své rodině jsou boerboelové doslova závislí a bezmezně ji milují. Fixováni jsou na svého pána, ale přesto respektují a chrání všechny členy rodiny bez výjimky. To všechno jsou důvody, proč si pořídit právě boerboela jako rodinného a zároveň hlídacího psa - a proč mu zároveň poskytnout možnost těsného vzájemného soužití. Není to pes vhodný do kotce, protože potřebuje stálý kontakt. Pak je poddajný, milý a přítulný.
Je sebejistý, má vyrovnanou povahu. Jako hlídač je neocenitelný, protože má silně vyvinuté teritoriální cítění. Nikdo nezvaný nevkročí na "jeho" území.
Vůči jiným zvířatům není agresivní, ale je si vědom své síly. Když je provokován slabším, odkáže ho do patřičných mezí tím, že ho porazí na zem, přitiskne k zemi a čeká, dokud poražený nepřizná porážku. Pokud se ovšem snaží vyvolat konflikt srovnatelně silný agresor, boerboel výzvu přijme.

Péče

Přes svůj africký původ má boerboel sice rád teplo, ale ne přílišné horko. I zimu snáší poměrně dobře, ale jako každé krátkosrsté plemeno by měl mít alespoň chráněný výběh a zateplenou boudu, musí-li zůstat venku.
I když bude trávit dny na gauči zdánlivě spokojený, přece jen si potřebuje každodenně vybít energii. Potřebuje dostatek pohybu, ale zátěž je jako u všech velkých plemen nutné dávkovat přiměřeně, zejména u štěňat.

Pro koho se hodí

Boerboel se hodí pro lidi s přirozenou autoritou. Každý, kdo se pro boerboela rozhodne, měl by být předem srozuměn s tím, že jeho pes bude potřebovat pravidelnou dávku pohybu. Vhodné pro oba pak jsou různé psí sporty, dlouhé pochody, běh u kola nebo aportování, to vše samozřejmě až po ukončení vývinu kostry psa.
Boerboela si pořizují poučení milovníci plemene a šíří pak jeho věhlas mezi veřejností, rozšiřují chov, nebo se realizují na výstavách.

Výchova

Boerboel se snadno učí a dlouho si pamatuje. Má vynikající mimiku obličeje, takže chovatel snadno pozná, co se pes chystá právě udělat. Přesto je vhodný pro zkušeného majitele. Boerboleové totiž mívají často sklony k dominanci.
Výchova psa není až tak těžká, pokud nebude chovatel hrubý - a především, pokud bude důsledný. Ani roztomilému štěněti nelze povolit zlobení. Pes musí odmala vědět, že chovatel je jeho autoritou a musí toto pravidlo uznávat. Štěně to nepokládá za svou prohru, naopak. I pro svůj další život má jasná pravidla soužití v rodinné smečce a nebude muset nikdy tápat.

Zdraví

Boerboel se těší mimořádnému zdraví díky přirozenému výběru v jeho chovu.

Péče a zdraví o bladhounda

17. května 2008 v 15:07 Bladhaund

Péče

V období růstu je nezbytné kvalitní krmení s doplňujícími preparáty pro lepší vývoj kloubů. O těch se raději vždy poraďte s veterinářem. Doporučuje se krmit více než jedenkrát denně (rozdělit krmnou dávku na dvě až tři dávky). Výživa dospělého psa záleží na tom, jaký způsob života vede. Pes určený k práci (myslivost) nebo sportu (stopy) musí být živen jinak než pes výstavní. Základní směr určí odborník, konkrétní značku doporučí třeba původní chovatel. Ideální je vybírat ze značky, která je schopna pokrýt celou dobu života pracovního i výstavního psa s nároky na jeho měnící se potřeby.
Bloodhound dobře snáší zimu a pokud má dostatek pohybu a pozornosti, může přespávat i ve venkovním kotci. Určitě by tam však neměl být umístěn natrvalo, protože je pro něj velmi důležitý pevný a osobní vztah s pánem.
Potřebuje aktivní a volné procházky. Má nesmírnou výdrž, proto se hodí pro mladší a aktivní pány. U mladých psů pozor na přetěžování. Na procházkách i ve výběhu může pes zvětřit cokoli, co bude chtít dohonit, takže je dobré včas dobře oplotit pozemek.
Péče o srst je snadná, ale musí být pravidelná. Měla by se občas vykartáčovat, aby se odstranily odumřelé a uvolněné chlupy.

Zdraví

Bloodhoundi spolu s bassety mají vůbec nejdelší uši, které mívají sklony k zánětům. Proto je vhodné je preventivně raději častěji dobře čistit a kontrolovat. Uši se musejí udržovat v čistotě i zvenčí, pokud si je pes namočí do misky s krmením.
Častým problémem bloodhoundů je ektropium - "vychlípení" víčka, které může vést k zánětu spojivek a rohovky, spojenému s výrazným výtokem. Onemocnění může být vrozené i získané, odstraňuje se chirurgicky. Začínající potíže související s pokleslými víčky lze včas odstranit vykapáním očními kapkami s vitamínem A.
Bloodhound se průměrně dožívá 10 až 12 let.

Výchova a využití b.

17. května 2008 v 15:06 Bladhaund

Výchova

Výchova loveckých psů nikdy nepovede k dokonalé poslušnosti, protože byli po staletí vedeni k tomu, aby na lovu projevili vlastní rychlý úsudek i ve chvíli, kdy je lovec ještě daleko.
Ani bloodhound není výjimkou. Nejeví přílišnou ochotu k výcviku, ale protože tolik miluje svého pána, je velmi citlivý jak na pochvalu, tak na pokárání. Toho lze při výchově psa dobře využít. Úspěšnější je ten, kdo má psa od počátku vychovávaného v rodině a tedy dostatečně socializovaného.
Výchovu bloodhounda musí vést ruka trpělivá, ale pevná. Chovatel musí mít pro psa pochopení a vědět, že pokud si bloodhound prosazuje vlastní individualitu, není to známka špatného charakteru psa. Majitel sám musí být laskavý, důsledný a zároveň dostatečně autoritativní, aby prosadil svou vůli a ještě psovi poskytl svou lásku a častý kontakt.

Využití

Původní využití bloodhounda bývalo pro štvanice, jako stopař a barvář. Byl a stále ještě je psem loveckým, který je pro svůj vynikající čich především slídičem, používaným často jak k vyhledávání stopy poraněné zvěře, tak při barvářské zkoušce a při pátrání po zmizelých osobách při policejních akcích. Díky své tělesné konstituci je bloodhound obdařen velkou vytrvalostí a výjimečným čichem, což mu umožňuje sledovat stopu bez námahy na dlouhé vzdálenosti i v těžce přístupných terénech.
Dnes se s bloodhoundy setkáváme stále častěji jako s rodinnými psy, ale stále je také chován jako lovec-barvář.
Bloodhound je pro svůj interesantní zevnějšek ozdobou psích výstav i hrdinou mnoha filmů.
Schopnost stopovat lidi využívá jak policie v mnoha zemích, zejména v USA, tak záchranáři. Psi tak dobře využijí své schopnosti sledovat i staré a vychladlé stopy.
Pokud má bloodhound zvládnuté cviky základní poslušnosti vč. chůze na vodítku, lze s ním začit cvičit pachové sporty. Ty jsou náročné především z hlediska přípravy chovatele, protože i když je bloodhound nadán pro práci na stopě více než dostatečně, přesto by neinformovaný majitel mohl psa pro tento sport definitivně ztratit. Výcvik štěňat může začít od 8 týdnů do 8 měsíců věku. Cvičit lze jen se zdravými zvířaty, nesmí se zapomenout na doplňování tekutin.
Bloodhoundy lze i dnes dobře využít pro myslivost, protože psi ještě stále nezapoměli na svůj lovecký původ.

Exteriér a povaha b.

17. května 2008 v 15:06 Bladhaund

Exteriér

Bloodhound je nejmohutnější ze všech honičů. Výšku v kohoutku má 58 až 72 cm, hmotnost je 40 až 54 kg. Přestože je robustní, se silnou kostrou a dobrým osvalením, linie působí harmonicky a rozhodně ne těžkopádně. Celek působí impozantně a ušlechtile.
Má hrdé držení těla. Jeho pohyb je spíše pomalý, poněkud kolébavý, houpavý, ale vyvážený, pružný a nenucený.
Největší pozornost přitahuje výrazná mohutná hlava s vysokým čelem, silně vyvinutými nadočnicovými oblouky a spadlými spodními víčky, s dlouhými, převislými pysky přesahujícími čelist v koutku o 5 cm a nízko nasazené široké a dlouhé uši, jemné a měkké na pohmat, visící alespoň k nosu. Tmavé nebo tmavě ořechové oči jsou hluboko posazené, mají spadlá horní i spodní víčka a viditelnou růžovou spojivku. Čenich nosu je černý, nozdry velké, porostlé krátkým, jemným chlupem. Chrup je kompletní s nůžkovým skusem, i když se toleruje i klešťový.
Na krku je volná bohatá kůže, pružná a měkká, visící v hlubokých záhybech.
Hřbet je široký a velmi silný, břicho mírně vtažené. Ocas středně dlouhý, šavlovitý, nesený nad linií hřbetu do oblouku, je silnější a ke konci se zužuje. Srst je krátká a tvrdá, lesklá a přiléhavá. Zbarvení je buď černé s tříslovou barvou (black and tan), hnědé s tříslovou barvou nebo bledě červené. Připouští se i bílé známky na hrudi, prstech a ocase.
Hrudní i zadní končetiny jsou dobře osvalené, silné, rovné a dokonale rovnoběžné. Tlapy jsou kompaktní, pevné, nevtočené dovnitř ani ven, prsty klenuté a sevřené do "kočičí tlapky".

Povaha

Bloodhound je mírné, klidné, rozvážné plemeno, které miluje všechny lidi a obzvlášť svého pána. K cizím lidem je rezervovaný, nikdy není agresivní.
Bloodhound je laskavý, něžný a má moc rád děti. Vůči dalším psům ve výběhu a ostatním domácím zvířatům je tolerantní. Jeho hlas je velmi hluboký, ale štěká jen tehdy, upozorňuje-li na návštěvníky. I nevítané hosty vítá jako milé rozptýlení.
Jeho klid a rozvaha se někdy mohou jevit jako těžkopádnost, zejména když jde za svým cílem - za stopou - bez ohledu na překážky i na vodítko.
S bloodhoundy vycházejí dobře ti chovatelé, kteří jsou ochotni tolerovat zvláštnosti jejich povahy, zejména silnou individualitu, svéhlavost a umíněnost, a jsou připraveni na poněkud náročnější výcvik.

Bloodhound - Chien de Saint-Hubert, pes sv. Huberta, anglický barvář

17. května 2008 v 15:06 Bladhaund
První doloženou zmínkou o bloodhoundech je edikt Jindřicha III. z roku 1256, který umožňoval cvičit sluhům psy v královských lesích; netýkal se však určitého plemene, nýbrž všech psů cvičených pro barvářskou práci. Za konkrétní příklad je možné považovat až žádost skotského krále Johanna V. z roku 1526, který už požadoval "vícero bloodhoundů té nejlepší sorty", další je z pera spisovatele Hectora Boese o "bluthundech" pronásledujících a stavějících zločince a ještě další od curyšského učence Conrada Gesnera, který v r. 1563 popisuje "anglického bluthunda" jako rychlého psa neohroženě pronásledujícího "zvěř divou, ale též nepřítele a vraha". V soukromé korespondenci posledně jmenovaného byl nalezen dopis z roku 1576 od Dr. Caia, ve kterém je popisován bloodhound jako velký pes s ovislými pysky a dlouhýma ušima, který najde nejen živá zvířata, ale i mrtvá a postřelená a větří podle barvy (krve). Chovali se jako vysokonozí honiči k lovu vlků, lišek i větších zvířat.
O zbarvení těchto psů se zmiňuje Boes jako o červené nebo černé barvě s malými stříkanými skvrnami; po jistou dobu platily skvrny za znak čistokrevnosti.
Na kontinent se bloodhoundi dostali opět v roce 1590, kdy na výslovné přání dostal dva psy darem kurfiřt saský - z toho důvodu, že psi uměli vyhledávat pytláky. Psi pak často putovali jako dary po evropských panovnických dvorech, což dokazuje míru uznání a obdivu, kterého se jim dostávalo.
Bloodhound znamená podle některých pramenů krvavý pes, a přestože to vyvolává představy o jeho krvelačnosti, název znamená jen to, že se psi cvičili dohledávat postřelenou zvěř a sledovali krvavou stopu. Podle jiných znamená výraz "blooded hound" v překladu čistokrevný pes, pes čisté rasy.
O původu plemene panují rozdílné názory. Někteří odborníci (Beckmann) se domnívají, že bloodhoundi mají svůj původ ve starém smečkovém honiči z Francie, odkud se dostali do Británie za Viléma Dobyvatele, jiní (Fitzinger) předpokládají přikřížení dogy. Jako nejvíce pravděpodobnou se zdá domněnka (H. William), že dnešní bloodhound je dalším vývojovým článkem starého psa sv. Huberta, i když původně existoval ve dvou kmenech.
Kmen chovaný po staletí v klášteře svatého Huberta v Ardenách, pes sv. Huberta, zde byl izolován a chován jako čistokrevné plemeno už od 7. století a pocházel (snad) ze psů starých Keltů. Mniši byli kromě jiného vynikajícími lovci, což byla dovednost, která je nakonec i právně postavila na roveň šlechty; musili však téměř jedno tisíciletí - až do velké revoluce v r. 1789 - odevzdávat každoročně francouzskému králi tři páry vycvičených psů. Koncem 19. století se pes sv. Huberta stává čím dál vzácnější a začalo se s pokusy o křížení a rekonstrukci plemena.
Druhý předek boodhoundů, talbot, se dostal do Anglie s normandským rodem Talbotů. Popisován byl jako "bílý lovecký pes s tlustou a kulatou hlavou, který nejlépe pracuje na řemeni a dokáže sledovat i studenou stopu" (Markham, 1676). Rovněž talboti přežili v Anglii jen do počátku 19. století.
Pes sv. Huberta a bloodhound už dnes nejsou rozlišitelní, a také FCI má pro oba druhy jeden standard, orientující se především na anglický typ. Oficiálně se nyní plemeno jmenuje "Chien de St. Hubert" a za zemi původu je označována Belgie, přestože původní pes sv. Huberta už neexistuje. Tak se dnes pod názvem pes sv. Huberta vyskytuje anglický bloodhound.
Někdy bývali bloodhoundové označováni jako "sleuthoundi" nebo "slothondi" podle staroanglického výrazu pro stopu (Boese, 1536). Vynikající čich a inteligence byly využívány k vyhledávání zlodějů podle pachu kradených věcí, chránili anglické hranice proti skotským bandám loupícím dobytek a ovce. Pašeráci měli zřejmě své sympatizanty na obou stranách, takže "chráněným" museli být přidělováni bloodhoundi příkazem. Jako nechtění neměli nijak příjemný život a nezřídka se stávalo, že dopadeného zloděje z hladu ihned sežrali.
Protože se zřejmě osvědčili, byli dováženi do Ameriky za účelem pronásledování uprchlých otroků. Zastánci bloodhoundů ovšem tvrdí, že museli být přikříženi s foxhoundy nebo kubánskými mastify, protože se podobali spíše dánským dogám a také způsob "lovu lidí" byl odlišný.
V roce 1860 se konala výstava pro všechna plemena, které se zúčastnilo také několik bloodhoundů lorda Baggota. Od této doby se začíná zvolna měnit status plemena od loveckého k výstavnímu. Chovu se ujímají takové osobnosti, jako baron Rottshild a lord Faversham. Z jejich dvou chovným linií později vzešel šampión plemene jménem Druid, kterého koupil Napoleon III. jako chovného psa. Psi z jeho chovu spolu s několika dalšími pak pravidelně získávali všechny ceny, dokud nebyli poraženi psem Rufusem z chovu Edwina Brougha. Brough se stal také spoluautorem prvního standardu pro plemeno bloodhound.
Obliba některých vnějších znaků (např. zbarvení srsti) vedla jisté chovatele k příbuzenské plemenitbě, což mělo na plemeno samozřejmě negativní dopad. Snížila se jejich odolnost a psi začali být náchylní na různé nemoci, např. na psinku.
Právě hrozící psinka pak vedla ke snahám o přilití cizí krve - z jiných plemen. Za jediný úspěch v křížení lze považovat to, že se několik boodhoundů podařilo zkřížit s následníky talbotů v čisté linii. Mnoho potomků z těchto spojení se stalo šampióny.
Druhá světová válka přinesla kritické snížení početního stavu bloodhoundů - na pouhých šest registrovaných psů. Bylo proto rozhodnuto provést křížení bloodhounda s foxhoundem a s francouzským gascon-saintongeois, dovezli se dobří psi z Ameriky a Kanady. Jen dvě chovatelské stanice chovaly dál psy čistokrevné. V současné době existuje jen v Anglii přes 100 chovatelských stanic a dva kluby.
V České republice existuje něco přes dvacet chovatelských stanic a jeden klub.
V současnosti nastává bohužel stav, kdy se v chovu preferují spíše výstavní než pracovní vlohy a jednotlivé nápadné znaky plemene jsou nadhodnocovány; v tomto případě je to hlava. Preferování exteriéru přináší zároveň menší důraz na schopnosti psa, takže i dříve tak výjimečný čich a ochota pracovat na stopě pomalu mizí.

Neuznaná plemena psů VIII. (Chortaja borzaja)

17. května 2008 v 15:04 Neuznaná plemena psů

Historie

Chortaja borzaja je původní plemeno pocházející z jihu Ruska a stepních oblastí centrálního pásma evropské části Ruska a Ukrajiny a odjakživa sloužil k lovu zajíců, lišek a drobných kopytníků v Rusku a na Ukrajině, od podhůří Uralu až po západní Ukrajinu a z jihu na sever od podhůří Kavkazu až k Tamborské a Voro- něžské oblasti. Současný typ plemene se vyvíjel ze starobylého chortého, horského, krymského a částečně dlouhosrstého chrta.
V Rusku se dnes uznává pět originálních národních plemen chrtů. Patří k nim kromě chortaje ještě ruský barzoj, jihoruský chrt, středoasijský tazy a kirgizský tajgan.
O vlastním původu chortaje se příliš neví, ale existují domněnky, že mezi jeho předky byl polský chrt, případně, že vznikl křížením barzoje s greyhoundem. Každopádně je chortaja borzaja jedním z nejstarších a v Rusku nejrozšířenějších plemen chrtů, jejich nalezená vyobrazení i kosterní pozůstatky svědčí o tom, že existovali už před tisíci lety ve stepích Eurasie a sloužili jako účinní pomocníci lidí při získávání potravy.
Pro rozlehlost teritoria i kvůli různým válečným konfliktům zůstávali chortajové daleko od měst u stepních lovců, kteří neměli prostředky na získání střelných zbraní a tím i na pohodlnější způsob lovu. I to je důvodem, proč je plemeno uznáno jen na území bývalého Sovětského svazu.
Název je odvozen od společného slovanského kořene chrt a ukrajinského tradičního názvu plemena chort. Označení vlastně znamená "chrtí chrt".
V 19. století se chortaja borzaja dostal do povědomí jako velmi rychlý pes, který například při honech na zajíce předstihl i barzoje. Výhodou chortajů je, že mají velmi krátkou srst, do které se při rychlém pohybu stepí nezapichuje bodláčí ani pichlavé větvičky, což brzdí dlouhosrsté barzoje.
Už v roce 1925 byly v tehdejším SSSR poprvé učiněny pokusy o sestavení standardu chortaje, ale až v roce 1951 bylo provedeno měření a popsání téměř 800 chortajů a na tomto základě sestaven první standard. Kvůli politické situaci byl sice uznán jen ve své vlasti, ale plemeno má dostatečně silnou základnu nejen genetickou, ale i v zázemí různých loveckých spolků i Ruské federace lovecké kynologie. Přesto všechno není chortaja borzaja příliš znám ani ve své domovině, natož ve světě. To hodlá změnit nejen Národní klub plemene chortaja borzaja, který se snaží o uznání FCI, ale i několik nadšenců v Evropě, dokonce i u nás.

Exteriér

Podle přepracovaného národního standardu z roku 1980 je chortaja borzaja velký pes pevného, suchého typu konstituce, s výškou psů od 65 do 75 centimetrů, feny jsou o 4 cm menší.
Charakteristickým znakem chortaje je velmi krátká srst po celém těle, včetně ocasu a končetin, podél krku i těsně přiléhajících uší. Pesíky - krycí srst - jsou pružné, rovné, dlouhé asi 2,5 cm na trupu, na zadní části stehen je delší řídká srst. Povolena je řídká a nedlouhá vlajka na ocase. Podsada v létě je nepozorovatelná, a ani v zimě není příliš vyvinutá.
Barva srsti může být černá, červená, plavá v různých odstínech, muruga (tj. červená s černým odstínem), jednobarevná bez nebo s bílými skvrnami, žíhaná. Povoleno je tečkování v odstínu zbarvení, dále mazurina (černá maska spolu s černým odstínem na uších a koncích končetin). Povoleno je pálení světle červené nebo šedé. Nosní houba je černá, ale při světlém zbarvení srsti je povolena i kávová barva.
Za chyby a nedostatky stavby těla se považuje mohutnost, zavalitost a nedodržení standardní výšky, či naopak jemná a slabá kostra s nedostatečně vyvinutým svalstvem. V barevnosti pak velmi výrazné, jasné plotny, různobarevné malé znaky na spodní straně břicha, hrudníku a na nohách, a nos růžové barvy.
Hlava je suchá, při pohledu shora klínovitá, podlouhlá, s mírně širokou lebkou. Hrbol na zátylku není výrazný, nadočnicové oblouky nevystupují, stop je nevýrazný. Konec nosu je zaostřený, z obou stran lehce zploštělý, připouští se malý hrbolek. Pysky jsou tenké, těsně přiléhající k čelistím. Těžká hlava, výrazný stop a široké, tupé nebo převislé pysky jsou považovány za nedostatek.
Oči jsou velké, oválné, se širokým průřezem víček. Mají hnědou barvu různých odstínů bez ohledu na zbarvení srsti, s tmavým lemováním víček. Oči nesmějí být malé, světlé, kulaté.
Chrup musí být zdravý, bílý, pevný, těsně přiléhající, s nůžkovým skusem.
Krk je dlouhý, dobře osvalený, vysoko nasazený. Hrudník oválný, sahající k loktům, hřbet
široký, dobře osvalený, dostatečně výrazný v kohoutku, zadek dlouhý a mírně zaoblený, široký v zadní části. Břicho má být dostatečně vtáhnuté.
Hrudní i pánevní končetiny jsou suché, rovné, dobře osvalené, paralelně stavěné, lopatky oválné. Plece s lopatkou svírají úhel zhruba 100°. Záprstí krátké, lehce nakloněné.
Tlapy jsou oválného tvaru, uzavřené, přední oblé, zadní podlouhlé. Palce jsou spojené a držené těsně u sebe.
Ocas je dlouhý, šavlovitý, na konci může být stočen do oblouku. V klidu je spuštěný a nesený dole, při pohybu nad hřbetem. Za nedostatek je považován ocas mohutný a ocas nesený do strany nebo příliš vysoko.

Povaha

Chortaja borzaja je pes klidné povahy, ale s rychlými reakcemi. Je přirozeně inteligentní jako každý lovecký pes, protože pouhou rychlostí se zvěř ulovit nedá: pes musí znát a odhadovat její pohyb a povahu, navíc často spolupracovat s druhým psem v páru, při práci nespoléhat na svého pána a nečekat na jeho pokyny. Proto jsou to samostatní, sebejistí, bystří psi, kteří nikdy nebyli šlechtěni na poslušnost. Neznamená to ale, že by chortajové byli nezvladatelní - o čemž svědčí skutečnost, že po 2. sv. válce, kdy se mnoho mužů nevrátilo z války, živily rodinu často i malé děti, které chodily na lov s chortajem. Chortajové nebývají ani kousaví.
Kvůli tradici se ještě dnes v některých loveckých střediscích pořádají tzv. zkoušky chrtů z ostrosti na vlka. Podle zkušebního řadu probíhá tato zkouška ostrosti většinou bezkontaktně a sleduje se chování chrta v přítomnosti vlka, ale někteří chovatelé štvou své psy na vlky přímo - pro zábavu nebo pro peníze. Nejchytřejší chortajové se na vlka ani nepodívají, protože vědí, že na něho tzv. nemají. Dokonce ani chrti barzojové, kteří se do boje pustí, zpravidla vlka neudrží.
Nejlepších loveckých výsledků dosahují chortajové mezi šestým až desátým rokem věku. Úspěšné starší chrty-lovce chovatelé často zapojují do chovu, takže se tak plemeno automaticky šlechtí na práci, dlouhověkost i zdraví.
Chrti často loví v párech. Jeden zůstává u kořisti, druhý se vrátí k vůdci a dovede jej k úlovku. Lovecký chrt nesmí nechat úlovek a odejít hledat další kořist; pokud se tato vada u některého psa vzácně objeví, vyloučí se z chovu - což dodnes prakticky znamená smrt zastřelením.

Pro koho se hodí

Chortaja borzaja je plemeno chované původně výhradně za účelem lovu. Zatímco v západní Evropě byl lov s chrty pouze zábavou šlechty, a to jen v historicky relativně krátkém období, v původní oblasti vzniku - v chudých oblastech Ruska a Ukrajiny, ale i v Eurasii, Africe a v arabských zemích - je lov s chrty dodnes součástí života i nejchudších obyvatel, kde je chrt považován za živitele rodiny.
Pro typickou povahu chortaje si ho může dovolit člověk, který přiznává psovi právo na vlastní úsudek. Chov chortajů u nás bude výhledově patřit lidem, kteří budou vyrážet na unikátní lovecké zájezdy na území Ruska - protože dostihy a coursing jsou pro chortaje barzoje jen chabou náhražkou za skutečný lov. Chrt je přitom jediný zástupce loveckého psa, který nepotřebuje žádný trénink na živou nebo umělou kořist před zkouškami nebo před lovem. Úplně stačí dobrý fyzický stav psa a jeho kontakt s vůdcem.

Péče

17. května 2008 v 15:02 Afgánský chrt

Péče

Afghánský chrt může žít stejně dobře ve městě i na vesnici, bydlet by měl vždy v bytě. Prvním důvodem, proč psa neubytovat venku, je kvalita srsti, která by se jen velmi špatně udržovala: nepřítelem srsti je vlhko. Zvláštností plemene je, že zmoklý afghánský chrt není cítit jako všechna ostatní typickým zápachem "jako mokrý pes". Druhým důvodem je fakt, že potřebuje být v úzkém kontaktu s člověkem, třebas tráví dlouhé hodiny na křesle a nijak nedává najevo, jak velkou energií disponuje.
Při pohledu na afghánského chrta upoutává největší pozornost jeho dlouhá srst, která je velmi náročná na péči.
U štěňat je vhodné ji pročesávat obden kvalitním měkkým kartáčem, aby si na česání zvykla. U dospělého afgánského chrta je nutné česat srst 1x týdně, ale musí se počítat s asi hodinovou prací. Nesmí se kartáčovat pes špinavý a nasucho, protože to srst poškozuje. Pokud jsou v srsti žmolky, musejí se rozplést rukama a pak rozčesat. Je třeba včas si pořídit vhodný stůl, na kterém se pak česání vždy provádí.
Přestože se říká, že afghán nelíná, není to pravda. Ovšem protože doma chovaní psi nezažívají tak výrazné teplotní rozdíly, jako psi chovaní venku, je jejich línání spíše nenápadné a vypadané chlupy nijak nevzdorují běžnému úklidu. Nejnáročnější období na udržení srsti je právě od období prvního línání, což je kolem jednoho roku věku afghána, až do doby "dozrání" srsti, což znamená do dvou až tří let psa. To má srst sklony k rychlému plstnatění. Paradoxně pak u dospělého psa, kdy už je srst krásně dlouhá, je péče o ni podstatně snadnější.
Koupání dostihového afghána nebo afghána pro radost se běžně doporučuje jednou za 3 až 5 týdnů, štěně zvykáme včas. Nevyplatí se šetřit a psa odbývat šampóny, kondicionéry a rozčesávači z tržiště nebo prostředky určenými pro člověka. Ovšem pokud psa čeká výstavní kariéra, je údržba srsti podstatně náročnější. Koupat se musí zpravidla jednou za 7 až 10 dní, nikdy ne později, a česat pouze po koupání, nikoliv za sucha. Protože srst se nesmí příliš vysoušet, používají se speciální olejíčky nebo šampóny s příměsí oleje.
Psa je nutné vykoupat ještě před tím, než se srst začne cuchat.
Nejen zanedbání péče o srst, ale i každé interní onemocnění, změna stravy, hormonální výkyvy, zásah veterináře při úrazu nebo ekzém může kvalitu srsti nadlouho nebo i trvale ovlivnit. Úplná regenerace srsti u afghánského chrta trvá až dva roky, a to už může mít pes dávno po výstavní kariéře. Proto se nesmí péče o srst podceňovat a šidit.
Součástí péče o srst je i jednoduchá pomůcka - návlek na uši neboli síťka. Navléká se při procházkách i při krmení, protože dlouhou srst splývající od uší k tlamě si pes může okousat, ušpinit, zacuchat a v krajním případě se jí i udusit.
Zejména u dostihových afghánů je jejich výkonnost přímo úměrná energii přijaté z potravy. Proto se vyplatí věnovat výběru značky krmení značnou pozornost a navíc pak vybrat krmivo přímo určené pro psy v zátěži. U psů výstavních se zase vybírá takový druh krmení, který podporuje kvalitu srsti. Někteří veterináři doporučují větším plemenům přidávat přípravky kloubní výživy jako prevenci proti důsledkům vyšší zátěže kloubů i dysplazie kyčelního kloubu. Vždy je třeba se o tom poradit a nechat si odborníkem doporučit konkrétní a prověřenou značku.
Aby byl pes nejen krásný a zdravý, ale především spokojený, musíme mu jako součást péče dopřát krom radosti z rodinného života hlavně pohyb. Psí dostihy a coursing jsou vhodné sporty pro dostihové psy, ale i ti nejkrásnější výstavní šampióni touží po pořádném vyběhání. Terén vhodný pro takového psa musí být pokud možno prostý od křoví a bodláčí, i když psa nespustíme z vodítka. Protože pro společné běhání by člověk nemohl být svému afghánovi ani zdaleka soupeřem, pes se rád naučí běhat podél kola, případně jiného dopravního prostředku, jsou-li k tomu vhodné okolní podmínky. Pokud má chovatel k dispozici oplocený pozemek, může tam psa vypustit sice bez obav z dlouhého zaběhnutí se, ale jen těžko lze zaručit, že si pes nezašpiní nebo nepoškodí srst.

Zdraví Afgánů

17. května 2008 v 15:02 Afgánský chrt

Zdraví

Afghán dospívá pomalu nejen fyzicky, ale i psychicky. Dospělý je zhruba ve věku tří let, v průměru se dožívá 13 až 14 let. Má vynikající genetický základ, díky kterému zatím plemeno není příliš zatíženo dědičnými chorobami - jaterními nemocemi, nádory, hluchotou, progresivní atrofií sítnice, slepotou atd. - což ovšem člověk v dohledné době důsledkem příbuzenské plemenitby zcela jistě způsobí.
Zatím výjimečně se mohou u afghánů objevit různá onemocnění.
Hrozícím důsledkem příbuzenské plemenitby je dysplazie kyčelních kloubů. Tato vysoce dědičná choroba by pro chrta znamenala konec šťastného života.
Z onemocnění očí to může být PRA - progresivní atrofie sítnice. Objevuje se zhruba ve věku 24 měsíců a ve čtyřech letech by mohlo nastat úplné oslepnutí. Další oční chorobou je zelený nebo šedý zákal, případně opakované záněty očí způsobené nepigmentovaným třetím víčkem, mžurkou, především vlivem slunečního záření.
Noční můrou majitelů je torze (otočení) žaludku. V případě chirurgického zákroku je nutné brát v úvahu, že většina afghánů špatně snáší anestezii.
Při výběru štěněte afghánského chrta je lépe soustředit se spíše než na výstavní úspěchy, kterých jsou např. inzeráty plné, na předky vybraného psa, na jejich původ, zdraví, na zdraví předchozích vrhů ze spojení stejných rodičů, způsob chovu i metody plemenitby, které chovatel praktikuje. Tyto informace lze získat od chovatele a od poradce chovu.

Využití; prokoho se hodí

17. května 2008 v 15:01 Afgánský chrt

Pro koho se hodí

Afghán se hodí jen pro toho, kdo svou volbu důkladně zvážil. Nehodí se pro člověka, který se nechá snadno vyvést z míry maličkostmi - protože od prvního vkročení afghána do domácnosti se začnou tyto maličkosti hromadit a narůstat. Nehodí se taky pro někoho, kdo nenávidí procházky, od psa vyžaduje slepou poslušnost a nehodlá se věnovat v dostatečné míře péči o psovu srst. Nehodí se pro lovce, pokud žijí v Evropě nebo v Americe, kde jsou afgháni zakázáni pro využití k lovu - na rozdíl od loveckých psů afgháni totiž svoji kořist nenahánějí a nepronásledují, ale co nejrychleji chytí a zabijí.
Afghánského chrta si tedy pořídí poučený člověk, nejlépe takový, který měl možnost navštívit domácnost s afghánem, aby si alespoň částečně dovedl představit svůj příští život s tímto psem.
Afgháni jsou nároční nejen na výchovu a péči o srst, ale i na pohyb. Je dobré mít na dosah lokalitu vhodnou pro výběh psa a úplně nejlepší je nechat ho pravidelně vyběhat na dostizích nebo na coursingu. Afgháni běžně běhají rychlostí 45 km/hod., dokážou ovšem předběhnout i auto jedoucí dokopce 50km rychlostí.
Spousta lidí si chce pořídit afghána pro jeho dekorativnost, když afghány viděli někde na výstavě v jejich nejlepší formě. Nejen srst je afghán; navíc o takovou srst se musí pečovat, přičemž ona péče je dlouhodobá, časově a finančně náročná.
Afgháni se hodí pro všechny, kteří obdivují jejich krásu, eleganci a hrdost, pružnou chůzi, mrštnost ve vzájemných honičkách, úžasné sprinty spojené s nádherou vlající srstí, lovecké instinkty i orientační smysl, samostatné myšlení a sloní paměť.

Využití

Protože je využití afghánů pro lov u nás vyloučené, trénují majitelé se svými psy dostihy. Běhá se za návnadou na travnatém okruhu dlouhém 360 m se startem z boxů. Profíci dostávají po splnění podmínek dostihovou licenci. V některých zemích se dostihy dělí na dvě kategorie, kde v ktg. A) soutěží běžečtí afgháni, šlechtění výhradně pro běh, a v ktg. B) psi výstavní. Jak už bylo výše řečeno, dlouhá výstavní srst zpomaluje rychlost běhu, takže průměrné rychlosti v "béčkové" kategorii jsou o něco nižší a její vítězové nemají v ostatních zemích, kde se běhá jen jedna společná kategorie, šanci na přední umístění.
Při coursingu se nestartuje z boxů, neběhá do kola a návnada není tažena plynule, ale uskakuje do stran a mění směr.
Tyto způsoby využití vyhovují psům a jejich povaze lovců. To člověk se realizuje spíše na výstavách, protože udržovaný afghánský chrt ve výstavní formě k tomu přímo svádí.

Výchova

17. května 2008 v 15:01 Afgánský chrt

Výchova

Není rozumné lámat osobnost afghánského chrta násilím, tvrdým výcvikem a drilem. Nikdo, kdo si afghánského chrta pořídí, nemůže očekávat, že bude svého psa ovládat - ale zároveň nesmí dopustit, aby byl on ovládán svým psem. Ideální stav je rovnováha a soužití osobností sobě rovných.
Afghánský chrt na rozdíl od ostatních chrtů, kteří loví v párech, odedávna pracoval buď samostatně, nebo ve smečce. Překonával velké vzdálenosti bez toho, aby měl nablízku člověka, což dnes poněkud ztěžuje výchovu k poslušnosti i přesto, že už je po několik generací chován jako pes společenský. Při výchově je třeba mít na paměti, že afghán je jen velmi málo psem, který v případě ostatních plemen doslova touží po spolupráci - spíše je ochočeným zvířetem, ke kterému se musí přistupovat s dodržováním určitých pravidel. K výchově je třeba ze strany člověka i afghána velmi mnoho lásky, důslednosti, úsilí a času.
Afghána lze naučit, aby respektoval kočku žijící ve společné domácnosti, ale nikdy se neodnaučí pronásledovat kočky cizí.
Velmi rychle se štěně afghána naučí čistotnosti: ne proto, že to chce pán, ale protože mu nevyhovuje mít mokro v pelíšku. To však neznamená, že dospělý pes neudělá doma loužičku v případě, že člověk nerespektoval jeho potřebu.
Důležitým prvkem při výchově je u afghánů princip nápodoby. Pokud má chovatel doma jiné psy, je pravděpodobné, že některé dobré věci od nich afghán okouká, což ovšem platí i naopak, takže ostatní psi pak kopírují chování afghánů.
Další, co na afghány platí, je "škola hrou", pokud možno už od nejútlejšího věku psa.
Všechny výchovné snahy chovatele musejí vést k základnímu výcviku poslušnosti, nikoli k odstranění typických chrtích vlastností. Stoprocentní úspěšnost je ovšem vyloučena.
K tomu zbytku je nutná vysoká míra trpělivosti, citlivosti a shovívavosti. Křik, natož fyzické tresty, vedou k lhostejnosti a nezájmu ze strany psa. Ideální stav je, když si pes ztotožní příkaz chovatele se svým vlastním přáním.
Nejvýraznějším vnějším atributem afghánského chrta je srst. I když chovatel nehodlá chodit se psem na výstavy, o srst bude muset pečovat. Správné péči o srst se musí naučit majitel - a musí naučit také své štěně (přestože ještě moc srsti nemá), že bude muset takovou péči snášet. A i když připustíme krajní možnost, že chovatel bude raději psa stříhat (proč si pak pořizovat afghánského chrta?), i na strojek si pes musí zvykat odmala.
Důležité je pro pána i pro afghána naučit se co nejlépe a nejdříve chůzi na vodítku. Nikdy se nesmí přecenit afghánova poslušnost a psa vypustit na volno, a výčitky svědomí, že psovi se nic nedopřeje. opravdu nejsou namístě. Na vodítku bude pes chodit i na případných výstavách.
Také odmala se musí štěně trénovat na výstavní postoj, pohyb v kruhu a na přítomnost ostatních psů. Pro začátek stačí zajít na výstavu jen jako divák, pes si zvykne na ostatní psy i výstavní ruch a také člověk načerpá mnoho poučení, kontaktů i zábavy.
Protože je soužití afghána a člověka oboustranné, lze říci, že i pes vychovává člověka: k toleranci a všeobecně jinému přístupu ke psům i k životu. Člověk se přestává cítit jako pán tvorstva a přiznává si různé chyby, které ovšem u něho jeho afghán velkoryse přehlíží.

Povaha

17. května 2008 v 15:00 Afgánský chrt

Povaha

Stejně jako je vzhled afghánského chrta jedinečný, výjimečná je i jeho povaha.
Hlavní vlastností je nezávislost a mezi ty tzv. vedlejší patří majestátnost, důstojnost, nepřístupnost nebo tajemnost. Stejně tak ale dokáže být i hravý, chápavý, oddaný, temperamentní - a především rychlý.
Afgháni byli po staletí (ne-li tisíciletí; viz první kapitola) chováni a šlechtěni pro samostatný lov. Při štvanici byli odkázáni sami na sebe, museli se rychle rozhodovat, odhadovat reakce pronásledo- vaného zvířete - a pak ho zabít. A pokud se pán někde zdržel, pes úlovek rychle zlikvidoval. Afghán nerad nechává zbytky, takže často musel lovec vydržet týden do doby, než byl pes opět v běžecké kondici.
Tato po generace podporovaná samostatnost se dnes, když svou potravu nemusíme nejprve ulovit, může zdát laikům jako ignorace, tvrdohlavost, neposlušnost a nezvladatelnost, někdy dokonce jako hloupost. Ovšem opak je pravdou. Není to hloupost, jen neposlušnost, chcete-li rovnoprávnost. Afgháni jsou inteligentní a vynalézaví na to, aby dokázali otevírat zásuvky, odpadkové koše, dveře oběma směry i lednice, zapínat televizor, zhasínat světla, očesat ovoce ze stromů. Umějí podávat pac, chůzi po zadních, aport a mnoho dalšího - pokud chtějí. To se pak učí velmi rychle a nezapomínají.
Jako svéhlavost se prezentuje situace, kdy afghán na procházce nereaguje na povely a zmizí v dálce; a přitom jde o nejčistší lovecký pud. Afgháni totiž velmi dobře vidí a jakmile zahlédnou sebemenší pohyb v dálce, ať už je to zajíc nebo auto, instinkt jim velí chytit to. Jsou schopni velmi rychle utéci z dohledu a žádné povely je nedonutí k návratu. Rozumný chovatel za to psa netrestá, protože ví, že jakmile je jednou lovecký pud nastartován, nemůže se už zabývat dalšími podružnostmi. Proto majitel vyhledává oplocené pozemky a než tam psa vypustí, dobře zkontroluje kvalitu pletiva, případně používá prodlužovací vodítko. - Dobrá zpráva je, že afgháni mají velice dobrý orientační smysl. Jakmile si vyřídí své záležitosti, což může trvat i několik hodin, ihned se k chovateli vrátí - často z jiné světové strany, než jsou očekáváni.
Není to jen starost o psa, aby se v pořádku vrátil, a není to jen časová ztráta, která majitele při zmizení psa trápí. Z těchto výletů se vracejí úplně jiní psi: otrhaní, zablácení, mokří, špinaví, plní lopuchů, a to bez ohledu na to, jaká výstava je zítra čeká.
Pravdou je, že afghán není ovčák, a proto by si ho neměl pořizovat nikdo, kdo u psů vyžaduje naprostou poslušnost a bezchybné plnění příkazů. S povahou psa mohou mít problém i ti, kteří před afghánem chovali jiné psy. Afgháni totiž nemají většinu typicky psích vlastností - a naopak, mohou mít i ty, o kterých se ostatním plemenům ani nesní. Proto afghánský chrt není psem pro každého, a každý, kdo by začal uvažovat o jeho chovu, by si měl nejprve důkladně nastudovat odbornou literaturu. Důkaz? Existuje stále množství inzerátů nabízejících afghány staré osm měsíců. To je kritický čas, kdy nepoučený chovatel pochopí, že na afghána nemá - a hodí flintu do žita.
Změna majitele je pro afghána těžkou ranou. Dospělý tazi chce mít jeden domov a těžce nese odloučení od pána, nebo dokonce střídání majitelů. I když je typický afghán nezávislý a svobodymyslný pes, ke své lidské smečce přilne velkou láskou. Afgánský chrt je oddaným, milým a hrdým společníkem, který klidně počká, když pán nemá momentálně čas. Pak se jemně připomene. Je velice trpělivý k dětem, zúčastňuje se rád her na honěnou nebo na schovávanou. Z rodiny si jako pána nevybere toho nejdominantnějšího člena, ale toho, který mu vychází nejvíce vstříc, věnuje mu maximum pozornosti, stará se o něj, krmí a chodí s ním na procházky.
K cizím bývá rezervovaný, což někomu vadí a jiný to vidí jako přednost - např. pokud potřebuje ostrého hlídače. Umí odhadnout cizího člověka, zda od něho hrozí nebezpečí. Afghán ale není pes do výběhu, musí žít s rodinou.
Dobře se snáší s ostatními psy i kočkami - pokud nezačnou utíkat. Afgháni nemají rádi samotu a jsou nejšťastnější, když se mohou zúčastnit všeho dění. Jinak tráví čas na vyvýšeném místě, nejlépe na gauči, a přestože se zdá, že zrovna spí, dobře vědí o každém pohybu. Jsou-li ponecháni na zahradě bez dozoru, dokážou během krátké chvilky vykopat různě hluboké krátery.
Afgháni používají specifický systém mručení, zvláštního nářku a kňourání vždy, když potřebují vyjádřit radost, smutek nebo chuť na piškot. Častěji si ovšem poslouží bez ptaní přímo ze stolu, z tašky nebo ze šuplíku. Zlikvidují stejně dokonale nedělní oběd pro celou rodinu jako třeba mobil.

Historie u nás a exteriér

17. května 2008 v 15:00 Afgánský chrt

Historie u nás

Z Británie se afghánští chrti šířili na kontinent: nejprve do Holandska a Francie, později i k nám. První psi v tehdejším Československu byli pouze ojedinělými exempláři bez odchovů. Až po roce 1965 dovezl Jiří Badalec, tehdejší ředitel liberecké ZOO, postupně několik chovných jedinců, úspěšných i na výstavách, a další chovatelé následovali. Prvním chovem u nás se proslavila chovatelská stanice Magic v listo- padu 1966.
Většina prvních afghánů u nás byla zlatá nebo písková s maskou. Ovšem stejně jako plemena, i barevné rázy podléhají diktátu módy, a tak se postupem času preferovaly barvy černá, modrá, bílá, stříbrná, žíhaná, domino, černá s pálením..., pojmenované co možná atraktivně champagne, brindle nebo oyster, aby se v současnosti opět dostávali do čela žebříčku popularity afgháni zlatí.
První afgháni u nás se co do úspěšnosti vyrovnávali zahraničním na dostizích, ti dnešní spíše na výstavách. Souvisí to ovšem s počty psů, protože výstavních afghánů je u nás daleko více než dostihových.

Exteriér

Afghánský chrt je výrazný pes, za kterým se každý rád otočí. Není to jen velikost, která ho činí nepřehlédnutelným. Jedinečná je srst, nejdelší mezi chrty, a elegance pohybu.
Ideální výška psa je 68 až 74 cm a feny 63 až 69 cm.
Hlava afgánského chrta je dlouhá, s černě orámovanýma očima lehce trojúhelníkovitého tvaru s mírným zešikmením směrem dovnitř. Přednost se dává tmavému zbarvení duhovky. Uši jsou nízko a daleko vzadu posazené, svěšené, dlouhé a těsně přiléhající k hlavě. Upřednostňuje se černě zbarvená nosní houba, kromě psů se světle zbarvenou srstí, kteří ji mohou mít zbarvenou i játrově. Skus by měl být nůžkový, ale tolerován je i klešťový.
Krk je dlouhý, hřbet zcela rovný, záď spadá jen lehce k nasazení ocasu. Hrboly kyčelních kostí jsou dosti zřetelné a poměrně daleko od sebe umístěné. Hrudník je hluboký, ale často se hloubka hrudníku i vyčnívající kyčelní hrboly dovyvinou až v plné dospělosti.
Končetiny afgána jsou silné, dlouhé, na pánevních končetinách se mohou objevit paspárky. Ocas je nízko nasazený, na konci se zatáčí do malého kroužku, při pohybu a vzruchu je nesen výše, ne však šavlovitě.
Srst afgánského chrta je dlouhá, jemná a hedvábná. Krásně splývá a zvýrazňuje eleganci pohybu. Na hlavě netvoří pouze kštici, ale je tak dlouhá, že se sčesává dozadu a do boků, přičemž se na obě strany rozděluje úhlednou pěšinou uprostřed temene. V obličejové části je srst krátká, přiléhající a hladká. Od kštice nebo týlního hrbolu až po špičku ocasu je podél páteře u dospělého jedince srst krátká a tvrdší, u štěňat se toto "sedlo" ještě nevyskytuje. V krátkou srst sedlo vylínává mezi prvním a druhým rokem života afgánského chrta. Sedlo se obvykle vytvoří během 3 týdnů. U některých jedinců se může stát, že sedlo nemá potřebnou délku (srst tu není tak krátká, jak je požadováno), takže musí být upravováno.
Povoleny jsou všechny barvy, často s bílou náprsenkou. I když barvy srsti podléhají módě, nelze na tomto aspektu stavět chov. Zajímavostí u afghánců je to, že většina štěňat má v dospělosti jinou barvu, než jak se na první pohled zdálo. Jediným nedostatkem ve zbarvení afghána jsou bílé skvrny na hlavě.
Protože dost dobře nelze skloubit chov afghána pro dostihy a na výstavy, chovají se poněkud odlišné typy:
Typický dostihový afghán má daleko kratší a řidší srst, protože dlouhé chlupy by mu bránily v běhu a na dostihové dráze by nedosahoval maximální rychlosti. U výstavních afghánů je samozřejmě srst nejcennější devizou.

Afghann Hound

17. května 2008 v 14:59 Afgánský chrt
Za jeho vlast bývá považován Afghánistán, protože právě tady bylo objeveno pro Evropu. Ale ještě dávno předtím byli tazi ve své domovině považováni za nejcennější část majetku boháčů i chuďasů. Ti první si jej považovali pro ušlechtilost, starobylost, krásu a sílu, ti druzí jako důležitého pomocníka při získávání potravy. Už kolem roku 1100 n.l. posílal Malik Izz-ud-Din Huseein, vládce oblasti Ghuru, každoročně několik těchto psů na dvůr seldžuckého sultána v zájmu utužení vzájemných vztahů. Pro prosté obyvatele ovšem nebylo jednoduché koupit si vynikajícího lovce, protože cena za něho často přesahovala jejich možnosti, ale pokud už psa získali, stoupla i jejich společenská prestiž a uznání. Psi jiní než tazi byli nečistí a jen za krádež taziho hrozil trest nejvyšší.
Afghánistán je značně rozlehlé a členité území. Pro život v horách nebo ve stepích se museli přizpůsobit lidé i zvířata, takže i tazi se lišili, nejnápadněji pak ve svém exteriéru.
Z náhorních plošin Afghánistánu pochází horský typ, později pojmenovaný Ghazni: je menší (55 až 65 centimetrů výšky), kratší, robustnější a vzhledem k tamním životním podmínkám bohatě osrstěný. Horský typ musel být zároveň obratnější v pohybech, aby obstál i na skalních srázech, musel mít sílu a pružnost ve skoku, přičemž příliš nezáleželo na rychlosti. Lovil nejčastěji divoké horské kozy.
To nížinný nebo stepní typ, později zvaný Bell Buray, musel splnit naprosto odlišné nároky: aby byl schopen vyvinout v krátké době co nejvyšší rychlost nutnou pro štvaní zvěře, je vyšší (60 až 70 cm), delší a lehčí, s méně úhlenými nohami, s krátkou srstí, která je delší jen na uších, spodní straně hrudníku, na zadních částech nohou a na ocase.
Kromě těchto dvou základních typů existovala a dodnes existuje škála asi 10-11 variet.
To, jak vypadá afghánský chrt dnes mimo svou vlast, je výsledkem chovatelského působení Angličanů, kteří se do Afghánistánu dostali koncem 19. století, v době britsko-afghánských válek. Není divu, že tazi ihned oslovili důstojníky-šlechtice, kteří doma na svých panstvích odedávna pořádali různé štvanice jako společenskou kratochvíli.
Pravděpodobně první afghánský chrt (který se ještě nazýval Barukzy Hound) přicestoval do Anglie s majorem McKenziem v roce 1880 a brzy následovali další. To byly počátky chovu v Evropě. Legendou se stal pes horského typu Zardin. Byl obdivován na mnoha výstavách, zpočátku ve zvláštní třídě, ale brzy i ve vlastní. Jen díky Zardinovi bylo plemeno uznáno jako samostatné a jen díky němu byl v roce 1912 ustanoven první standard plemene.
Bohužel, úspěšný start nového plemene přerušila 1. sv. válka. Pokud po Zardinovi zůstali nějací potomci, nebyli zadokumentováni, a ani ostatní chov prakticky neexistoval.
Druhá etapa vývoje plemene začala po roce 1920, a to ve dvou liniích.
Hlavně rodinou Bell-Murrayů bylo do Skotska dovezeno 12 afghánů stepního typu: pocházeli z nížinných oblastí, byli méně osrstění, byli rychlí. Tento typ se později stal známým jako typ Bell-Murray a mezi úspěšnými zástupci figurovali psi jmen Baluch, Begum, Kanee, Pushum...
Druhá linie vznikla poblíž Kábulu, kde v roce 1919 objevil major Amps psy, kteří se podobali legendárnímu Zardinovi: pocházeli z horských oblastí a měli tedy bohatou srst. Ještě v Afgánistánu založili Ampsovi chovatelskou stanici "of Ghazni", a když se vraceli do vlasti, několik nadějných psů vzali s sebou. Jeden z nich, Sirdar, byl považován za jakéhosi druhého Zardina, ale úspěšní byli i Khan, Danenda, Zarifa nebo Shireen.
Zpočátku se oba typy lišily natolik, že se mluvilo o dvou různých plemenech a o vítězích se mluvilo vždy v souvislosti s tím, jakého typu pes je. Později začali být v chovu mícháni, z Afgánistánu byli dováženi další tazi, vznikaly nové chovatelské stanice. Základna chovu byla a je dostatečně široká, i když (podle našich informací) je už v současnosti vývoz psů z Afghánistánu zakázán. Dne 14. 9. 1948 schválil britský Kennel Club nový standard, platný standard FCI je datován listopadem 2004.

Neuznaná plemena psů VII.(Evropský saňový pes )

17. května 2008 v 14:58 Neuznaná plemena psů
Dnes je na řadě Evropský saňový pes (European slider dog, ESD)

Historie

Přestože se uvádí, že toto plemeno nemá příliš dlouhou historii, není tak úplně jisté, jestli neexistovalo už dříve vzhledem k tomu, že v severských oblastech se psi využívali k tahání od nepaměti. Jisté je, že pochází z Norska, resp. že byl poprvé představen na závodech tamtéž. Původně tahali jednoho běžkaře či pulkaře (pulka - malé saně na náklad, které táhl pes a člověk na lyžích dříve přidržoval vodítko v zubech!, nyní je běžkař k pulce už připřažen).
Evropský saňový pes, známější u nás pod zkratkou ESP (reps. éespéčko) je vyšlechtěn z německého krátkosrstého ohaře, pointera (ze skupiny anglických ohařů) a greyhaunda (chrti). Rovněž v sobě nese větší či menší znaky alaskana, aljašského a sibiřského husky. Každý pes má v sobě jiné procento krve určitého plemene, každý pes je i v tomto smyslu originál. Pointr dodal ESP dobrý čich a povahu, greyhaund rychlost, alaskan sílu.
Proto také definovat plemeno není jednoduché. Obecně platí, že za ESP se dá označit tažný pes, který má v sobě po předcích více než padesátiprocentní podíl německého krátkosrstého ohaře, nebo pointra, nebo kombinaci obou. Zbytek tvoří aljašský husky nebo greyhound (pak se ESP nazývá greyster). Kvalitní ESP dostane rodokmen i průkaz původu (např. od musherského klubu), ale plemeno uznáno FCI není.
Nejlepší evropští saňoví psi se chovají ve své domovině a pak také u nás, ale i naše linie pocházejí z Norska.

Exteriér

Evropský saňový pes je ušlechtilý, harmonický pes, jehož stavba těla zaručuje sílu, vytrvalost a rychlost. Pohybuje se vzpřímeně, ušlechtile, prostorově harmonicky, což ještě podtrhuje jeho výrazné plynulé vnější linie, suchou hlavu, dobře nesený prut a přilehlou, hladkou srst. Nejčastěji se EHS podobá velkému německému ohaři, v kohoutku může dosahovat 65 až 70 centimetrů, u fen 60 až 70 centimetrů. Poměry mezi délkou těla a výškou se liší jedinec od jedince.
Kůže bývá napjatá, se záhyby jen na hlavě v oblasti čela, srst je krátká, hustá, na omak někdy jemnější, jindy tvrdší. Na hlavě a uších je vždy krátká a řidší. Vespod prutu nemá být nápadně delší. Srst má pokrývat celé tělo s výjimkou spodní strany břicha, kde bývá osrstění méně husté, někdy jen kůže.
Zbarvení je možné jakékoliv kromě čistě bílé: hnědé bez jakýchkoliv odznaků, s hnědými plotnami či skvrnami, nebo tmavě či světle hnědý bělouš, nebo pouze hnědo-bílý bez groše, nebo černé zbarvení bez odznaků, černých ploten či skvrn, nebo černý bělouš, nebo pouze černo-bílé zbarvení bez groše, nebo žluté až béžové v těchtýž odstínech.
Za jedinou chybu se pokládá, když pes nemůže běhat.

Povaha

Evropský saňový pes nebývá konfliktní. Je to mírné a přitom temperamentní plemeno, které je inteligentní, snadno se učí a dobře chápe i povely potřebné k provozování psích sportů. V těch mu pomáhá jeho soutěživost, rychlost a obrovská výdrž. ESP mají výbornou chuť a vůli k tahu, ale přesto jsou vhodní i jako domácí psi, pokud jim je poskytnuta dostatečná a pravidelná možnost pohybu na kole nebo na běžkách. Jsou velmi silní a vždy běhají naplno. Milují vodu a rádi aportují.
Toto plemeno není ani bázlivé, ani nervózní a uštěkané, nikdy ne agresivní. Obvykle miluje děti i ostatní zvířata.

Pro koho se hodí

Hodí se do aktivní rodiny, která dokáže využít jeho temperament.
Cyklisté mohou s evropským saňovým psem provozovat bikejöring (a naučit psa buď tahat, nebo běžet vedle kola), ESP se však hodí i pro řadu dalších sportů: pro caniscross, scooter, skijöring, agility, dogdancing, obedience, sportovní kynologii, flyball, frisbee... plus jak uvádíme na jiném místě našeho časopisu, také pro mushing na sněhu i na suchu.

Péče

Kromě vysokých nároků na pohyb není péče o ESP nijak náročná. Jejich krátká srst nevyžaduje zvláštní údržbu (stačí přejet speciální rukavicí). Pozornost je třeba věnovat pouze čistotě uší, kde se může kvůli sklopeným boltcům nahromadit bez odpovídající péče ušní maz a způsobit komplikace vedoucí až k hluchotě.
V zimě při závodech dostávají evropští saňoví psi speciální botičky, aby se jim na zmrzlé půdě lépe běhalo. Jinak je tlapkám nutné věnovat péči odpovídající zvýšenému pohybu na sněhu, tj. čistit polštářky tlap od případné soli a mazat je krémem proti popraskání.
Aktivní pes musí dostávat odpovídající stravu, vhodná je např. kompletní suchá strava superprémiové řady.

Perspektivy

Uznání kynologickou federací FCI by někteří chovatelé uvítali, ale jiní jsou v zásadě proti. Pro uznání jsou ti, kteří by chtěli např. v soutěžích agility postoupit se svým psem na vyšší závody, proti jsou všichni, kteří se zajímají o plemeno jako celek: paradoxně by to mohlo plemenu uškodit. O EHS by se začali zajímat různí takychovatelé, ve velkém je množit a popularizovat, a konkrétně musherům by vadilo, že pro uznání nejlepších závodních psů by se více řešilo postavení uší nebo končetin než jejich dispozice vítězit.

Péče a zdraví o Hovawarta

17. května 2008 v 14:57 Hovawart

Péče

Péče o plemeno není nijak výjimečná. Navíc jde o psa mimořádně odolného vůči nepřízni počasí, kterému spíše vyhovuje celoroční držení venku, pokud mu ovšem zachováme dostatečný kontakt s majitelem. Hovawarta lze chovat i v bytě, ale musíme mu poskytnout dostatečný prostor k pohybu venku. Ideální chov hovawarta je na zahradě s přístupem do domu.
Od počátku je dobré poskytovat štěněti hovawarta dostatek pohybu, neboť jen tak se bude dobře utvářet jeho tělesná stavba. Plemeno dospívá později, takže s vyšší zátěží je lépe počkat až do doby, kdy je jeho tělesný vývin zcela ukončen.
Zásady výživy jsou stejné jako obecná pravidla pro výživu velkých psů. Prvním předpokladem je rozhodnutí chovatele, jakému druhu výživy - doma připravované, nebo hotové, tedy psím konzervám nebo granulované stravě - dát přednost. Na našem trhu je přitom dostatek značek vhodných pro všechny typy plemen, aktivit i věku, takže stačí vybrat takovou, která do budoucna pokryje všechny životní fáze našeho hovawarta.
A na kvalitě stravy závisí i kvalita srsti. Srst hovawarta je téměř za všech okolností vždy krásná a lesklá. Není to však náročností péče o ni, protože v podstatě nevyžaduje žádné zvláštní postupy. Česáme jen v období línání hlavně na těch místech, kde by se mohly tvořit plstnaté chuchvalce (za ušima), nebo tehdy, je-li srst znečistěná např. bodláčím. Po kartáčování můžeme srst vytřít kůží na mytí oken namočenou v ovocném octu, což srst zbaví přebytečných chlupů. Koupeme maximálně jednou do roka, a to jen v případě, že se pes "navoněl" něčím nepřípustným. I bláto, které na psovi oschne, opadá při prvním důkladném oklepání a pes se objeví zase v plné kráse. Prach, který se udrží v podsadě, pes zpravidla spláchne při první přírodní koupeli.
V zimních měsících dbáme na to, aby měl pes, který je venku, dostatečný pohyb. Nesmíme ho nechávat nečinně posedávat nebo ho zavírat do kotce.

Zdraví

Kromě běžných onemocnění, jako je např. v tomto zimním období psincový kašel a záněty dýchacích cest vůbec, je pro plemeno nejčastějším typickým onemocněním dysplazie kyčelního kloubu. I když byl výskyt DKK (HD) snížen na minimum díky desítkám let výběru psů bez tohoto nežádoucího znaku, je třeba nezbytná míra ukázněnosti všech chovatelů. Jen psi, u kterých je toto onemocnění vyloučeno, se mohou stát chovnými, a můžeme doufat, že všechny kluby i chovatelé sami pochopí, jak je zdraví jednotlivce důležité z hlediska budoucnosti celého plemene.

Charakter, výchova a využití

17. května 2008 v 14:57 Hovawart

Charakter

Hovawart je pes milé, dobromyslné a vyrovnané povahy, s výrazným protektivním a bojovým instinktem. Umí být sám k sobě tvrdý. Je sebevědomý, poměrně klidný, dokáže dobře snášet stresové situace, je středně temperamentní, i když někdy svéhlavý, oddaný své rodině a zejména k jedné osobě. Je to přítulné, ostražité plemeno s ochranitelskými pudy, pozorný a dobrý hlídač. Až do vysokého věku zůstává stále stejně hravý.
K dětem jsou tito psi trpěliví, k cizím lidem se chovají rezervovaně.

Výchova

Hovawarti se velice rychle a snadno učí. Nejsnáze se učí ve štěněcím věku, u dospělého psa je ovšem učení také možné, pokud ho bude bavit. Výchova i výcvik musí probíhat klidně, nejvíce se docílí důsledným, vyrovnaným a láskyplným vedením. Z hovawartů snadno vycvičíme stopovací, lavinové, hlídací i obranářské psy.
Pokud má hovawart možnost seznámit se už v mládí s domácími zvířaty, nemá s nimi v dospělosti problém.

Využití

V současnosti stejně jako kdysi - jako hlídací (nádvorní) pes, který je pro svou povahu vhodný i do rodiny. Ohlásí každého cizího návštěvníka, ale když jeho pán naznačí, že je návštěva vítána, rychle to akceptuje. Jde o uznávané pracovní plemeno se širokou škálou využití: jako vynikající společník, hlídač, ochránce, najde využití i při stopování a záchranářských činnostech. Kvůli velice dobrému čichu s ním lze cvičit pachové práce. Dobrou náladu a sportovního ducha plemene využijí i sportovci při rekreačním běhu, cyklistice nebo plavání, kde všude je může jejich pes aktivně doplňovat.

Exteriér

17. května 2008 v 14:56 Hovawart
Hovawart je silný, středně velký dlouhosrstý pes. Přípustné je zbarvení zlatočerné (černé s odznaky), černé a plavé.
Zlatočerná varieta má černou lesklou srst se středně plavými znaky, které začínají na hlavě pod nosním hřbetem, probíhají kolem koutků tlamy a přecházejí do znaků na hrdle. Výrazné jsou kruhové znaky nad očima. Hrudní znaky sestávají ze dvou přiléhajících skvrn, které mohou být spojené. Na předních končetinách začínají při pohledu ze strany znaky na prstech, odkud se táhnou se k nadprstí a v úrovni loktů se vzadu zužují, až vymizí. Na zadních končetinách jsou znaky při pohledu ze strany v podobě širokého pruhu k hleznům, od hlezen výš už jen jako tenký pruh, který probíhá po přední straně pánevních končetin až k úrovni spodní linie. Další znak se nachází pod kořenem ocasu. Znaky jsou vždy jasně ohraničené. Jednotlivé malé bílé znaky na hrudi stejně jako jednotlivé bílé chlupy na prstech a na špičce ocasu jsou povoleny. Oční víčka, pysky a polštářky tlapek jsou černé.
Srst u černého typu je černá a lesklá, s povolenými jednotlivými malými znaky na hrudi, jednotlivými bílými chlupy na prstech a na špičce ocasu. Oční víčka, pysky a polštářky tlapek jsou černé.
U plavého zbarvení má srst středně plavou a lesklou barvu, která směrem ke končetinám a břichu přechází ve světlejší odstín. Jednotlivé malé bílé znaky na hrudi stejně jako jednotlivé bílé chlupy na prstech a na špičce ocasu jsou povoleny. Oční víčka, pysky a polštářky tlapek jsou černé.
Hlava hovawarta má široké a vyklenuté čelo s kůží, která těsně přiléhá k lebce. Stop je dobře patrný, nozdry pěkně vyvinuté, tlama silná, z profilu se mírně zužuje k nosu. Pysky jsou pevně přiléhající. Chrup je silný a kompletní s nůžkovým skusem (povolen je i klešťový), zuby jsou zasazeny kolmo k čelisti. Středně- až tmavohnědé oči má hovawart oválné, ani zapadlé, ani vystupující, s víčky těsně přiléhajícími. Zavěšené trojúhelníkové uši jsou posazeny vysoko a poměrně daleko od sebe, opticky rozšiřují lebku. Přiléhají volně a jejich délka sahá ke koutkům tlamy, ale v afektu mohou být neseny mírně nakloněné vpřed.
Krk je silný, střední délky, bez volné kůže na hrdle.
Tělo má plemeno souměrné, s rovným a pevným hřbetem, s bedry mírně delšími než je záď. Ta je mírně spáditá, střední délky; hrudník je široký, hluboký a silný.
Ocas je hustě osrstěný, dosahuje k hleznům, ale ne až k zemi. Podle nálady psa je nesen buď vysoko a prohnutý nad hřbetem, nebo svěšený směrem k zemi.
Hrudní končetiny jsou silné, rovné a při pohledu zepředu i ze strany kolmé k zemi, ramena velmi dobře osvalená, lopatka je dlouhá a uložená šikmo vzad. Nadloktí dlouhé, těsně přiléhající k tělu, lokty těsně přiléhají k hrudnímu koši.
Kloub mírně šikmého nadprstí je silný.
Pánevní končetiny jsou rovněž silné, při pohledu zezadu kolmé k zemi, dobře zaúhlené, stehna velmi dobře osvalená. Hlezenní kloub silný, poměrně nízko položený.
Tlapky má hovawart silné a kompaktní, prsty klenuté a těsně k sobě přiléhající. Paspárky by měly být odstraněny, s výjimkou zemí, kde je to zakázáno zákonem. Drápky jsou u černých a zlatočer- ných jedinců černé, u plavých i méně pigmentované.
Při pohybu se všchny končetiny pohybují v přímé linii, krok je prostorný.
Kůže po celém těle těsně přiléhá. U černých a zlatočerných jedinců má kůže modravý lesk, u plavých psů lesk narůžovělý.
Srst je dlouhá, hustá, uzavřená a mírně zvlněná se silnými chlupy, jen s nepříliš vyvinutou pdsadou. Srst je delší na hrudníku, břichu, zadní části hrudních i pánevních končetin (kalhoty) a na ocase. Krátká srst je na hlavě a na předních stranách obou párů končetin.
Výška psů v kohoutku je v rozmezí od 63 do 70 cm, u fen od 58 do 65 cm.

Vývoj

17. května 2008 v 14:56 Hovawart
Hovawart je německé pracovní plemeno. Jeho jméno pochází ze staroněmčiny, kde (i tehdy) "Hova" nebo "Hof" znamenalo dvůr a "Wart" hlídač. Se jménem se tedy setkáváme už v roce 1274 v dochovaném augsburském zákoníku, kde byly vypisovány různé sankce a postihy za krádež či usmrcení takového hlídacícho psa, ale první vrh hovawartů je doložen až v roce 1922. Středověcí předci hovawarta byli pravděpodobně robustního, středně velkého typu s kohoutkovou výškou 60 až 65 centimetrů, s nepříliš krátkou až huňatou srstí, se svěšeným ocasem a malýma převislýma ušima. Nejspíše převládala šedohnědá barva srsti, černá s hnědožlutými odznaky a asi i barevnost strakatá. Až před první světovou válkou, když se více či méně ustálily představy, jak by měl vypadat hovawart, a také až když bylo k dispozici dostatečné množství podobných psů, začaly se v Německu vyskytovaly pokusy o chov plemene, i když šlo spíše jen o neorganizované zvyšování počtu těchto psů na základě podobností typu.

Vývoj

V souvislosti s hovawarty se musíme zmínit o Kurtu F. Königovi, potažmo už jeho otci Bertramovi. Mnozí chovatelé plemene znají větu "Bez Königa by nebyl hovawart", ale to je snad příliš odvážné tvrzení. Jisté je, že König byl autorem teorie o plemenitbě domácího zvířectva, že založil Institut biotypů a že zapsal skutečně v roce 1922 prvního "doloženého" hovawarta do plemenné knihy. Spíše se stal pojmem hovawart Königova typu. Už v roce 1910 se jeden z nich dostal z chovu Königa st. do Švýcarska, kde byl popsán jako "lehký typ bernského salašnického psa", což dokazuje, že obě plemena (tedy hovawart s dnešním velkým švýcarským salašnickým psem) vycházejí ze shodného předka, zvaného velký selský pes.
Bertram se pokusil před 1. sv. válkou "zrekonstruovat" chov hovawarta, a to jeho křížením s velkými selskými psy. Po válce pak Kurt pokračoval ve snahách svého otce: z Hareského pohoří dovezl psa, který byl zbarven černě a světle hnědě, a spářil ho se stejně zbarvenou fenou. Ze spojení Rexe a Diny vznikli první čtyři "typičtí" hovawarti. Vývoj pokračoval i spojením se psem zvaným staroněmecký ovčák, s horalskými psy z Tater, se starošvýcarskými salašnickými psy, maďarskými pasteveckými psy, velkými skotskými setry a mnohými dalšími plemeny, přičemž zvláštní význam König přisuzoval černo-světlehnědému zabarvení všech svých psů. Právě to totiž pokládal za jakýsi mezník mezi domácím a divokým psem. Cílem jeho snažení měl být především správný charakter psa: bdělost, ochota kdykoli bránit pána, věrnost, radost z aportu, tvrdost a pracovitost. Tvrdil, že psi, kteří se bojí bouřky, nepatří do chovu. Exteriérem se měl podobat hovawart spíše vlku, ovšem se svěšenýma ušima a s ocasem neseným při vzrušení vzpřímeně.
Přestože mají Königové nepopiratelný podíl na chovu hovawarta, existovala i řada dalších, méně kategorických i méně známých chovatelů. Příkladem dalšího chovatele, který má lví podíl na dnešní podobě hovawartů, byl Alwin Busch, který preferoval při křížení německé ovčáky, značný význam je přikládán i spojení s malým novofunlanďa- nem, leonbergrem a kuvaszem.
Paradoxně nacismus plemenu hodně napomohl, protože to byla doba, kdy se upřednostňovalo vše starogermánské. Po druhé světové válce bylo Německo rozděleno na zóny, vznikaly místní typy hovawartů, neexistovala ústřední plemenná kniha. Přesto je éra experimentování dnes ukončena, i když tu a tam se ještě jedinec připomínající původní formu selského psa může objevit.
Problémy dnešního chovu spočívají spíše se snahami vymýtit definitivně hrozící dysplazii kyčelních kloubů a především - zachovat zbarvení.
Nejžádanější barva u hovawartů je světlá, resp. zlatá, podle standardu plavá. Ovšem chov, kde se páří jen světlí jedinci, nutně vede k vyblednutí barev, jako k tomu došlo už u retrívrů. Kupodivu u chovatelů není příliš žádaná černá barva, o něco lepší je to s oblíbeností zbarvení "black and tan". Chovatelské kluby přesto (a právě proto) nabádají své členy, aby nenechali vymizet tyto druhy zbarvení, které jsou "zásobárnou" pigmentu pro příští generace hovawartů.

Neuznaná plemena psů VI. (Americký bezsrstý teriér )

17. května 2008 v 14:54 Neuznaná plemena psů
Dnes je na řadě Americký bezsrstý teriér (American Hairless Terrier, AHT)

Historie

Když se v roce 1972 objevila ve vrhu středně velkého plemene Rat Terrier (krysí teriér) jedna zcela bezsrstá fenka, zalíbila se svým majitelům Scottovým z americké Luisiany natolik, že se po několik dalších let opakovaně a pod vedením odborníka na genetiku pokoušeli o další bezsrstá štěňata. Ovšem Josephine měla jen jednoho bezsrstého psa pouze ve svém prvním vrhu a při dalších pokusech rodila samá osrstěná štěňata. Až ve věku svých devíti let se podařilo a v posledním vrhu porodila bezsrstý páreček. Ten se stal zakladateli programu na vytvoření a stabilizování plemene. Na jeho šlechtění se dosud pracuje, v popředí zájmu je především snaha o udržení temperamentu typického pro teriéry. Mezinárodní kynologickou organizací FCI zatím uznáno nebylo; zpočátku byli řazeni stále jako bezrstá varianta krysích teriérů, ale United Kennel Club uznal amerického bezsrstého teriéra 1. ledna 2004 a uznán je i NKC, AHTF, AHRTC, CKC, APRI a ACR jako American Hairless Terrier.
Dělí se na variantu holou a osrstěnou, na výstavách se posuzují odděleně.
Prvních pět amerických bezsrstých teriérů bylo do Česka dovezeno v březnu 2004, čímž byl založen teprve druhý chov v Evropě (tři psi se objevili o pár měsíců dříve ve Finsku).

Exteriér teriéra

Americký bezsrstý teriér je dobře osvalený malý až střední teriér, postavou shodný se středně velkým Rat Terrierem, ze kterého přímo pochází. Preferovaný poměr délky těla ke kohoutkové výšce je 10:9. AHT má hlubokou hruď, silná ramena, pevný krk a svalnaté končetiny.
Hlava je široká, mírně klenutá, klínového tvaru, úměrná velikosti těla. Při pohledu ze strany jsou lebka a morda stejně dlouhé, spojené středně velkým kohoutkem. Při pohledu zepředu a ze strany tvoří hlava tupý klínový tvar, za vážnou vadu se považuje lebka ve tvaru jablka. Čelisti jsou silné s dobře osvalenými tvářemi. Zuby jsou v kompletní řadě správně velké, rovnoměrně rozmístěné, bílé. Nůžkový skus je preferován, ale klešťový se akceptuje.
Nos je černý nebo jednobarevný.
Oči jsou posazené šikmě a jsou kulaté, středně velké a poněkud nápadné. Okraje očí odpovídají pigmentu nosu. U bezsrsté varianty mohou mít jakoukoli barvu, která se vyskytuje u osrstěné varianty. Osrstěná varianta má oči ve škále od tmavě hnědé až jantarové, které odpovídají barvě srsti. Oříškové oči jsou přípustné u psů se světlejší srstí. Modré nebo jantarové oči jsou dovolené pouze u modře zbarvených psů, ale tmavě šedé oko se světlými okraji je upřednostňováno. Za vadu jsou považovány oči vypoulené, hluboko posazené, světlé u psa s černou barvou srsti nebo černým pigmentem, s duhovkou obsahující víc než jednu barvu, se skvrnou na rohovce, oči šilhavé a čínské, případně každé oko jiné barvy.
Uši ve tvaru písmene V jsou posazeny na vnějších okrajích lebky a mohou být vztyčené, špičaté nebo zakulacené. Vzpřímené uši jsou upřednostňovány (u osrstěné varianty to však není podmínkou), špičaté nebo knoflíkovité uši jsou také přijatelné. Zcela visící uši jsou diskvalifikující. Ve střehu pes nosí uši napjaté, tzv. "netopýří".
Výrazně jsou upřednostňovány symetrické uši. Nestejné držení uší by mělo být penalizováno jako odchylka, pokud se nejedná o psy mladší jednoho roku. Držení uší se možná vyrovná, až když pes dospěje.
Krk je štíhlý, středně dlouhý, svalnatý, mírně ohnutý a jemně se zužující od ramen k hlavě. Krk hladce přechází v dobře ložená ramena. Ta jsou mírně osvalená, lopatky dobře ložené, jejich horní hroty se sbíhají poblíž kohoutku. Nadloktí se jeví stejně dlouhé jako lopatka a spojuje se s ní v pravém úhlu. Lokty jsou blízko těla. Při pohledu z jakékoli strany jsou přední nohy rovné, silné s masivními kostmi. Spěnkové kosti jsou silné, krátké a téměř svislé.
Ať pes stojí, nebo je v pohybu, linie zad je silná a rovná. Bedra jsou středně krátká, mírně ohnutá a dobře osvalená. Zadek je mírně ustupující. Žebra sahají hodně dozadu a vycházejí přiměřeně ze hřbetu, čímž formují široká silná záda, potom se stáčejí dolů a dovnitř a vytvářejí silné tělo. Hrudí se rozpíná k lokti nebo až pod něj. Při pohledu zepředu je hruď mezi předními končetinami plná a přiměřeně široká, při pohledu ze strany má přední část hrudi tvar mělkého oválu před předními končetinami.
Zadní část je dobře osvalená, délka obou částí pánevních končetin zhruba stejná. Úhel zadní části je vyvážený s úhlem přední části. Kolenní čéšky jsou dobře ohnuté a hlezna přiměřeně sklopená. Když pes stojí, krátké silné zadní spěnací kosti jsou kolmé k zemi a při pohledu zezadu rovnoběžné.
Nohy má AHT kompaktní a mírně oválné. Dva prsty jsou o něco delší než ostatní. Prsty mohou být dobře rozčleněny, ale ne ploché nebo rozšířené. Přední drápy mohou být odstraněny.
Ocas je posazen na konci křížů. Přirozený ocas je silný v kořeni a zužuje se směrem ke špičce. Když je pes uvolněný, ocas může být nesen přímo za psem, v pohotovosti je zahnutý nahoru.
Americký bezsrstý teriér se pohybuje živě, s nádechem veselosti, a prozrazuje tak hbitost, rychlost a sílu. Chůze je vyrovnaná, bez zjevného úsilí, s velkým dosahem předních končetin bez stop těžkopádnosti. Při zrychlování mají nohy tendenci sbíhat se k středové rovnovážné linii.
Srst dospělého AHT, bezsrsté varianty, nemá chlupy kromě vousů a pesíků na čumáku a obočí. Na těle psa může být krátká, velmi jemná srst. Kůže je jemná a teplá na dotek. Štěňata bezsrsté varianty se rodí s hebkou zakrnělou podsrstí, která kryje celé tělo. Tato "podsrst" postupně vymizí do 6 až 8 týdnů, pak by štěně mělo být úplně bezsrsté. Jemná srst delší než 1 mm na psovi starším než 6 měsíců se považuje za vážnou vadu. Bezsrstá varianta se může potit, když je v přílišném teple nebo ve stresu, což není považováno za vadu.
Srst osrstěné varianty je krátká, hustá, hladká a leskne se. Vousy se neodstraňují.
Pokud jde o barvu bezsrsté varianty, přijatelná je jakákoli. Kůže je obvykle různobarevná, na podkladové barvě jsou skvrny jiné barvy. Ty se zvětšují s věkem. Barva kůže tmavne, když je vystavena slunci.
Osrstěná varianta amerického bezsrstého teriéra může být celá bílá, dvou- i trojbarevná, tmavá nebo skvrnitá, ale vždy musí mít kdekoliv na těle barvu bílou v jakémkoli množství. Bílá barva může být uznána, pokud bílá převažuje. Ostatní přijatelné barvy jsou černá, žlutohnědá (od tmavě hnědé až po velmi světle hnědou a od velmi syté tmavě mahagonově načervenalé až po světle načervenalou s černým nosem a okraji očí), čokoládová (od tmavě játrové - černožluté - až po světle čokoládovou se stejnou barvou nosu a okrajů očí), modrá a modro-béžová (se stejnobarevným nosem a okraji očí), meruňková (od oranžové k bledě žluté s černým nosem a okraji očí) a citronová (od oranžové k bledě žluté se stejnobarevným nosem a okraji očí).
Za chyby u osrstěné varianty se pokládají barvy světlá žlutohnědá (bledá nažloutlá se stejnobarevným nosem), krémová (bledě žlutá a tónovaná bílá), bledě žlutá s černou (velmi světle nažloutlá hnědá s černou) a stříbrná (extrémní nádech do modra). Diskvalifikující jsou u osrstěné varianty modrošedá (merle) nebo nepřítomnost bílé, pokud je pes jednobarevný a jiný než bílý.
Výška plemene je v kohoutku od 18 do 41 centimetrů, váží od 2,5 do 7 kilogramů.
Vylučujícími vadami jsou jednostranně nebo oboustranně nesestoupená varlata, jankovitost nebo extrémní plachost, jednostranná nebo oboustranná hluchota, proporce výrazně se odlišující od poměru 10:9, visící uši, drátovitá, polá- maná nebo dlouhá srst, albinismus, od přírody krátký ocas.

Povaha

Americký bezsrstý teriér je energický, aktivní a bystrý pes, který se snadno cvičí pro svou zvědavost a inteligenci. I když byli předkové teriérů kdysi šlechtěni k lovu, pro nedostatek osrstění se to netýká AHT-bezsrsté varianty. Přesto mají oba typy stále silný lovecký instinkt a osrstění psi jsou nebojácní, houževnatí lovci s nevyčerpatelnou energií.
Americký bezsrstý teriér je výjimečně přátelský a hravý společník, který má rád děti a který vychází s cizími lidmi, s ostatními psy i zvířaty - dokonce i s kočkami. Lidskou společnost vysloveně miluje a rád se zúčastňuje všech společných aktivit.
Může však být i ostražitý, poměrně teritoriální i tvrdohlavý. Hlídače z něho udělá jen výcvik.

Pro koho se hodí

Využití amerického bezsrstého teriéra je především v jeho společenské povaze. Je velmi laskavý a ovladatelný společník pro kohokoliv od dětí až po seniory. Americký bezsrstý teriér je vhodný pro držení v bytě. Je ideálním psem pro osoby, které trpí alergií na psí srst.
Pro svou hravost, pohyblivost a inteligenci se hodí pro psí sport agility.

Péče

Bezsrstí psi všeobecně vyžadují ochranu před sluncem a chladným zimním počasím, a americký bezsrstý teriér není výjimkou. Potřebuje zvláštní péči, která spočívá v ochraně psa v létě před slunečním zářením, v zimě před chladem. Protože mu srst neposkytuje dostatečné ochranné krytí, měl by nosit za chladného počasí teplý obleček.
Koupat by se měl AHT jednou až třikrát týdně, vždy podle uvážení majitele. Drápky se mají každý týden stříhat, v případě suché pokožky se vtírá emulze neobsahující lanolin. Případná drobná poranění se ošetřují peroxidem vodíku nebo jiným antiseptickým prostředkem.

Zdraví

Americký bezsrstý teriér se průměrně dožívá 14 až 16 let.
Geneticky je vloha pro bezsrstnatost recesivní, takže křížením bezsrstého teriéra s bezsrstým protějškem dává vždy 100% nahá štěňata, a při křížení bezsrsté a osrstěné varianty nebo obou osrstěných jedinců je poměr přibližně 50:50.
Štěňata bezsrsté varianty se rodí s jemným chmýřím, které po týdnu začíná postupně od nosu opadávat. Do 8. týdne věku zmizí všechny chlupy kromě hmatových vousů. Kůže dospělých psů bezsrsté varianty je na dotyk teplá, jemná až plyšová.
Obrovskou výhodou u tohoto plemene je, že jejich lysost je naprosto dokonalá, takže se nemusí nikde doholovat. Další zvláštností je, že na rozdíl od jiných bezrstých plemen tu lysost nezpůsobuje chudozubost.

Neuznaná plemena psů VI. (Bandog)

17. května 2008 v 14:52 Neuznaná plemena psů

Historie

První zmínky o sveřepých psech využívaných k ochraně majetku a rodiny pocházejí z Anglie 16. století. Název bandogge se poprvé objevil v díle dr. Johanna Caiuse De Canibus Britannicis, vydaném v Londýně roku 1570, a odvozuje se buď od výrazu "banned" - uvázání u boudy, nebo "boundaries" - hranice pozemku. Oba výklady mají reálný základ. Jediné tehdejší využití psa bylo jako hlídače a strážného, který byl během dne uvazován u boudy a vypouštěn na hlídání svěřeného území až v noci. Už v té době bylo velmi ceněno, že i pes puštěný na volno nepřekračoval hranici svého teritoria.
Podrobnější popis těchto psů podává v roce 1586 William Harrison v díle Description of England.
Postupem času a díky nekontrolovanému křížení však později bandog skoro vyhynul.

Vývoj

Počátky vývoje "nového" bandoga spadají na počátek 60. let 20. století díky americkému veterináři Swinfordovi. Vývoj není doposud ukončený, takže stále ještě nejsou ustáleny povahové ani exteriérové vlastnosti plemene. Z toho důvodu není bandog dosud uznaným plemenem FCI, ale v jednání je jeho výhledové zařazení do kategorie pracovních plemen. Bandog má i u nás své obdivovatele, kteří bojují za rozšíření těchto výjimečných psů v ČR.
Vývoj byl zpomalován odlišnými způsoby výběru jedinců pro chov, protože vkus a požadavky na plemeno se u jednotlivých chovatelů různily.
Základní myšlenkou při šlechtění nových bandogů bylo získání psů větších a silnějších než pitbul jako mohutných gladiátorů pro psí zápasy. Nejčastěji používaným způsobem k získání bandoga bylo zkřížení psa amerického pitbulteriéra s fenou neapolského nebo anglického mastifa, případně spojení neapolského a anglického mastifa a následné zkřížení jejich potomků s americkým pitbulteriérem. Teoreticky se měly spojit obratnost a charakter pitbulteriéra s gigantickou silou mastifa, ale tento záměr nevyšel: z bojů s klasickými pitbulteriéry odcházel bandog většinou poražen pro svou vyšší váhu a nižší rychlost. Mezi vlastnostmi mastifů je sice obrovská síla, ale zcela jim chybí vytrvalost nutná k boji v aréně.

Exteriér

Výsledkem křížení v 50. až 60. letech minulého století byl silný pes s pevnou svalnatou kostrou obdélníkového formátu a s hbitostí pitbulteriéra. Dnešní bandog je kompaktní pes s krátkou srstí různých barev. Může být světle i tmavě žíhaný, ale také zlatý, skořicový, černý či modrý. Povoleny jsou také bílé znaky na náprsence a tlapách, jejich poměr však nesmí zabírat více jak jednu čtvrtinu těla. Má krásnou hlavou a svalnaté tělo, které vyniká mrštností.
Bandog patří mezi mohutné psy střední velikosti s min. výškou u psů 60 centimetrů, u fen min. 50 centimetrů (horní hranice není stanovena), o hmotnosti od 45 do 70 kg. Hmotnost nesmí psa omezovat v pohybu a v jeho přirozené aktivitě, přesto by neměla být výrazně nižší než zmíněné hodnoty.

Povaha

Jak už bylo zmíněno, povahové vlastnosti bandoga nejsou doposud ustáleny. Přesto je drtivá většina psů inteligentní, aktivní a spolehlivá, s maximální oddaností rodině, odvážná a přitom vyrovnaná.
Ten, kdo toto plemeno nezná, má často tendence sklouznout k povrchnímu hodnocení psa jako ostrého nezvladatelného zabijáka, přestože je ve své podstatě laskavým miláčkem svých rodin.
Bandog má svérázné povahové vlastnosti, které někdy ve větší míře podědil po pitbulovi, jindy více po molosech. Vždy však zůstává věrný ochránce svěřeného teritoria a své rodiny. Je schopen postavit se i velmi silnému protivníkovi, lidskému či psímu. Nemá však v sobě zakódovanou bezdůvodnou agresivitu vůči lidem; problematický může být bandogův vztah s jinými psy, čemuž se dá správnými postupy uplatňovanými od věku štěněte předcházet.
Bandog je výborným rodinným psem, který zbožňuje svou rodinu a hlavně děti, ke kterým má silný ochranitelský vztah. Je učenlivý, nenáročný a poslušný. Nemá potřebu dokazovat svou sílu a vedoucí postavení v rodině, se kterou žije. Vyznačuje se dobrosrdečností a laskavostí ke své rodině.

Výcvik a péče

Jako protimluv by se mohlo zdát výše uvedené hodnocení povahy bandogů v porovnání s tím, že už se stalo několik případů, kdy zástupce tohoto plemene někoho napadl, nebo dokonce usmrtil. Platí však to, co pro ostatní plemena využívaná v minulosti nebo současnosti k ochraně teritoria a osob. Pokud dostane bandog lásku, péči a vedení zkušené, neagresivní ruky, bude klidný a neútočný. Nezkušenost majitele psa s výcvikem podobných plemen může způsobit už ve věku štěněte výchovné problémy, které se dají později ztěžka napravovat.
Bandog se výborně bez drilu a trestání cvičí a vzhledem ke své vysoké inteligenci nepotřebuje neustálé opakování, aby si získané dovednosti udržel. Velmi dobře hlídá a chrání, ale je nutné počítat s neuvěřitelnou razancí a silou, kterou v případě narušení teritoria nezvaným hostem vyvine.
Bandogové jsou nenároční na stravu. Krátká srst bez podsady také mnoho péče nepotřebuje, a přes tento handicap krátké srsti nemá ani žádné zvláštní nároky na ubytování. Přesto by v zimě neměl zůstávat přes noc v boudě.
U bandoga nejsou známé žádné dědičné choroby.

Využití

Bandoga lze využít všude tam, kde je potřeba neskutečné fyzické síly, hrozivého exteriéru, značné hbitosti a obratnosti. "Slouží" u policie, hlídá tovární objekty i rodinná sídla. Zloděje a násilníky často odradí už jeho zevnějšek. Využít se dá i pro některé sporty. Tanec s tímto psem by byl asi komický, ale např. běhání u kola nebo silové sporty jsou pro něho to pravé.
Před pořízením bandoga by se měli budoucí majitelé zamyslet nad tím, zda se skutečně cítí na výchovu a výcvik právě tohoto psa. Jak už bylo řečeno, povaha plemene není dosud ustálená a každý tedy kupuje zajíce v pytli. Namístě je proto důkladně se ještě včas vyptat na povahové vlastnosti obou rodičů a až na základě těchto informací psa koupit, nebo se poptat u jiného majitele, nebo celou záležitost s bandogem prostě odpískat a pořídit si starší, odzkoušené plemeno.
Mezi další tzv. neuznaná plemena chovaná v ČR dále patří: Bílá kolie; Hahoacu; Pudl vícebarevný; Lajka karelo-finská; Búrský buldok; Chrtána Borzaja...