"Muluji svého psa stejně, jako miluji tebe.Ale zatímco ty můžeš odejít, on se mnou zůstane."
Cat Stevens

Květen 2007

Výmarský ohař

29. května 2007 v 15:59 Výmyrský ohař

Výmarský ohař (Weimaraner, Weimaraner Vorsterhund)

Výmarský ohař je vnímavý a poslušný pes, s dobrým charakterem. Potřebuje dostatek prostoru a dlouhé procházky.

ANGLICKÝ NÁZEV:
něm. Weimaraner, Weimaraner Vorsterhund
PŮVOD:
Výmarský ohař byl vyšlechtěn v 16. století v Německu. Vznikl z nyní již vyhynulého plemene šedých brakýřů sv. Ludvíka. Počátkem 19. století toto plemeno zdokonalili výmarští vévodové, kterým se podařilo přísnou selekcí vytvořit zvláštního psa, se srstí barvy myší šedi a téměř modré a jantarovýma očima. Jako standardní plemeno byl uznán v Německu roku 1896. Po druhé světové válce se jako služební pes stal velmi oblíbeným v USA. Je rozšířen také v Evropě, Kanadě a v Rusku.
POPIS:
Výmarský ohař je graciézní, krásný a ostrý pes, s plavnými, lehkými a zkoordinovanými pohyby. Výška 57 až 70 cm, váha není standardem předepsána. Hlava je suchá, s rovným čenichem. Oči mají kulatý tvar a inteligentní výraz, u štěňat modrou barvu, u dospělých psů jantarovou barvu. Barva nosu je tmavá. Uši jsou dlouhé, vysoko nasazené. Ocas se dříve kupíroval. Hrudník je mohutný. Srst má krátkou a jemnou. Zbarvení: všechny odstíny šedé, na tlapách, hrudi a krku jsou přípustné nevelké bílé znaky.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 59 až 70 cm, ideál je: 62 až 67 cm.
Fena má v kohoutku 57 až 65cm, ideál je: 59 až 63 cm.
VÁHA:
Pes váží v rozmezí 30 až 40 kg.
Fena váží v rozmezí 25 až 35 kg.
SRST:
Výmarský ohař má krátkou a jemnou srst.
CHARAKTER:
Výmarský ohař je vnímavý a poslušný pes, s dobrým charakterem. Výborně se hodí do rodiny, v městských podmínkách je však jeho chov problematický. Potřebuje dostatek prostoru a dlouhé procházky.
PÉČE:
Nelíná a jeho srst nevyžaduje téměř žádnou péči.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Výmarský ohař se v průměru dožívá 12 až 13 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Stopař velké zvěře.
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes a společník.
PLEMENO:
FCI VII. - Ohaři, přinašeči a slídiči.
Sekce 1 - Ohaři.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
VO
ČÍSLO STANDARDU:
99/13.2.2002 (Velká Británie)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
27.2.1990


Podmínky k chovnosti výmara

29. května 2007 v 15:33 Výmyrský ohař

Krátkosrstí

- pes: výstavní ocenění-výborný + lovecké zkoužky-PZ 1.cena+LZ
výstavní ocenění-velmi dobrý + lovecké zkoužky-VZ
- fena: výstavní ocenění-velmi dobrý + lovecké zkoužky-PZ l.cena

Dlouhosrstí

- pes: výstavní ocenění-velmi dobrý + lovecké zkoužky-PZ 2.cena
- fena: výstavní ocenění-velmi dobrý + lovecké zkoužky-PZ 2.cena


Všichni krátkosrstí i dlouhosrstí chovní jedinci musí mít plnochrupost, povinný svod a podmínkou je RTG na dysplazii.(RTG již nepovinný, vyjma importovaných jedinců)

Standard výmarského ohaře

29. května 2007 v 15:33 Výmyrský ohař

VLASTNOSTI:

Všestranný,lehce ovladatelný a náruživý, lovecky upotřebitelný pes se systematickým a vytrvalým hledáním, ne však nad míru temperamentní. Nos pozoruhodné kvality. Ostrý na škodnou i na člověka. Spolehlivý ve vystavování a vodní práci. Zvláštní vlohy pro práci po výstřelu, při sledování stopy, dohledávce a přinášení.

Pro dodržování a zkvalitňování tohoto chovného záměru je kromě čistokrevnosti třeba:

a)předpokládat u chovných rodičů pozitivní ohodnocení o lovecké upotřebitelnosti z podzimních zkoušek, podle čsl. zkušebního řádu nebo zkoušek, které tyto náročnosti převyšují (viz podmínky chovnosti v závěru)
b)výmarští ohaři, kteří mají být použiti v chovu, musí vykazovat ostrost
c)nervózní, plaší psi a psi bojící se výstřelu, dále načínači a hrobaři, monorchidi a kryptorchidi i psi s "otevřeným" okem budou vyloučeni z chovu. Totéž platí pro nedostatečnou, nebo nadměrnou výšku, která snižuje upotřebitelnost i chovnou a exteriérovou hodnotu, právě tak jako pro podvyživené, rachitické a z jiných důvodů špatně rostlé psy, kteří byli z exteriéru oceněni horší známkou než "velmi dobrý", nebo mají chybný chrup.
Osvědčení o ochranářském výcviku chovných jedinců je žádoucí. Aby byl zacován princip chovu upotřebitelných psů, je třeba si před zamýšleným krytím obstarat souhlas Klubu chovatelů výmarských ohařů, jako jediné rozhodující instituce, jejíž předsednictvo dbá o dodržování stanovených směrnic, povoluje výjimky a vydává nové směrnice pro chov.



PLEMENNÉ ZNAKY :

Všeobecný vzhled:

-středně velký až velký lovecky upotřebitelný pes.

Výška v kohoutku:

-psi 59-70cm, feny 57-65cm. Účelný pracovní typ, vzhledný, šlachovitý se silným svalstvem. Samčí typ psa a samičí typ feny musí být jednoznačně výrazný.

Barva:

- stříbrná nebo myší šeď včetně prechodů mezi těmito zabarveními. Hlava a závěs většinou poněkud světlejší.Bílé znaky se připouštějí jen v nepatrné míře na předhrudí a na prstech. Často po délce hřbetu se táhne užší, nebo širší "úhoří pruh". Pálení je nepřípustné.

Osrstění:

a)krátká jemná, krátká tuhá

- velmi krátké, (ale v porovnání s většinou srovnatelných ras delší a hustší) hladce přiléhající pesíky bez nebo s řidší podsadou.

b)krátkosrstí s delší srstí (Stockhaar)

- středně dlouhé, husté, rovné, hladce přiléhající pesíky s hustou podsadou, na zadní části běhů úměrně vytvořené praporce.

c)dlouhosrstí

- měkké, dlouhé pesíky s podsadou, nebo bez podsady. Hladce přiléhající nebo zvlněné. Srst na koncích závěsů může být sametová, u nasazení závěsu dlouze přepadající. Odpovídající délka osrstění na hřbetě a bocích je 3 až 5 cm - pod krkem, na předhrudí a na břiše většinou delší, na zadní straně běhů dobré praporce zkracují se směrem dolů. Prut s dobrou vlajkou, meziprstí osrstěné, na hlavě srst kratší. (Konečná podoba srsti se často projeví až po druhém roku věku.)

Hlava:

- úměrně dlouhá v souladu s velikostí. U psa širší než u feny, ale u obou musí být zachován poměr šířky hlavy mezi závěsy k délce hlavy. Od špičky nosu k čelnímu sklonu poněkud delší, než odtud k týlnímu hrbolu. Uprostřed čela rýha, týlní hrbol mírně nebo úměrně vystupující. Za očima dobře zřetelná jařmová kost. Morda dlouhá a zejména u psů silná. Z profilu působí téměř hranatě. Začátek mordy a partie trháků přibližně stejně široké. Silný a bezchybný skus. Nosní hřbet rovný, často poněkud klenutý, nesmí být prohnutý směrem dolů. Velmi nepatrný čelní sklon-stop. Úměrně převislé pysky masové barvy, právě tak jako patro. Malý záhyb za koutky mordy. Líce svalnaté a výrazné. "Suchá hlava".

Závěs:

- široký a poměrně dlouhý, dosahující asi ke koutkům mordy, špičky zaoblené, vysoko a úzce nasazený.Při zbystření pozornosti lehce pootočenn dopředu se záhyby.

Nos:

- tmavě masové barvy, směrem dozadu přecházející do šedi. Přesahuje dolní čelist.

Oko:

- jantarové barvy tmavé až světlé, inteligentního výrazu, u štěňat modré. Kulaté, mírně šikmo položené.

Krk:

- ušlechtile působící a nesený, svalnatý, téměř kulatý, ne příliš krátký. Rozšiřuje se k plecím a harmonicky přechází do předhrudí a hřbetu. Bez laloku, kůze na hrdle není příliš volná.

Trup:

- dobře stavěný a osvalený. Délka trupu k výšce v kohoutku přibližně v poměru 12:11

Hrudník:

- silný, ne přesmíru široký, s dostatečnou hloubkou, dosahuje téměř k lokti, a délkou. Vyvynutý v rámci úměrnosti (ne sudovitý), s dlouhými žebry.

Hřbet:

- poněkud delší hřbet ale bez pronešení, vzadu nepřestavěný a v předu nikoliv strmí, jinak ale pevný a svalnatý, není z hlediska plemene chybou.

Prut:

- zkracuje se (v souladu se zákonem o ochraně zvířat) ve staří jednoho až dvou dnů u krátkosrstých a krátkosrstých výmaranů s delší srstí (Stockhaar) o 4 až 4,5cm. U dlouhosrstých výmaranů je třeba odstranit dva až tři obratle (odpovídá délce vrbové kočičky). Prut je nesen níže pod hřbetní linií než u ostatních srovnatelných plemen a připomíná původní svislou polohu nesení prutu.

Lopatky:

- dobře zaúhlené, dlouhé, šikmo a dobře přiléhající, spojené silným svalstvem.

Běhy:

- všeobecně vysoké, ne příliš široce postavené, šlachovité a rovné. Lopatka dobře zaúhlená a dostatečně dlouhá a silná. Poměr délky od lokte k zápěstí a od lokte ke kohoutku přibližně 1:1. Loket nesmí být vybočen, ani vbočen, ale volně a rovně postaven. Přední končetiny dobře zasazeny ve výši středu hrudníku a navzájem rovnoběžné. Zadní končetiny od kyčle k hleznu dlouhé. Kyčelní, kolenní a hlezenní klouby dobře zaúhlené, tj. stehno kratší než lítko. U hlezenních méně než u kyčelních a kolenních kloubů. Běhy opět rovnoběžně postavené, šlachovité a osvalené, nevybočující, ani nevbočující. Kosti tvoří kolmici, která v bězích bez námahy a hladce spolupůsobí. Zadní a přední běhy zřetelně rovnoběžně nasazeny. V klusu zůstává hřbet rovný.

Tlapky a záprstí:

- uzavřené a silné bez paspárků. Postaveny rovně k ose trupu. Prsty jsou klenuté, delší střední prsty nejsou na závadu. Drápy jsou světle až tmavošedé. Záprstí je rovně nasazeno.



DODATEK KE STANDARDU

Kromě všeobecně používaných poznatků pro exteriérové hodnocení (npř. že spolehlivě posuzovat psy lze jen v pohybu, vzhledem k tomu, že dobře stavěný pes si ve stoji vždy snaží nějak pohovět, sednout, nebo lehnout, nebo při stání nežádoucně změní držení těla) a proto nemůže být úlohou rozhodčího "konečně najít na psu chybu".
Kromě diskvalifikačních chyb lze při výskytu ostatních chyb podle míry a počtu jejich výskytu hodnotit až známkou "nedostatečný".

Diskvalifikační chyby:

(Absolutně v rozpotu s plemennými znaky, odporující zachování čistoty plemene, z toho důvodu hodnotit exteriér jako "nedostatečný" )
- jiná barva než šedé odstíny
- hnědé pálení
- barva oka jiná než jantarová
- příliš šikmo posazené oko
- otevřené oko s vchlípeným víčkem
- výrazný stop
- hlava netipická pro výmarského ohaře
- dolů prohnutý hřbet nosu
- nedostatečné osrstění, zvláště na břiše (výjimka fena s vrhem nebo po právě odstavených štěňatech)
- psi u nichž nejsou viditelná obě varlata
- slabí, obzvlášť plaší a bázlivý psi
- psi nad a pod výšku určenou standardem
- churavý a rachitičtí psi
- psi s hrubými vadami chrupu, zvláště s podkusem a předkusem
- růžově zbarvený nos
- psi, kteří se nenacházejí ve výstavní kondici


Hrubé chyby:

(Opravňující k ocenění od "dostatečný" včetně do "nedostatečný" )
- chybí více než dva premoláry
- chybné běhy, také vadný pohyb vpřed (Vortritt, Vorschub)
- otevřené tlapky
- nasazení záprstí není rovné
- špatné zaúhlení vpředu a vzadu
- vadné hlezno
- paspárky
- silně pronesený nebo "kapří" hřbet
- silně přestavěný pse (jen známka nedostatečný")
- příliš krátká nebo špičatá morda (podle výskytu se hodnotí až známkou "nedostatečný")
- příliš silně vyvinuté pysky
- příliš krátký závěs
- psi neodpovídající typu pohlaví
- nezřetelný týlní hrbol
- záhyby volné kůže na šíji
- nedostatečná hloubka nebo délka hrudníku
- lomený prut, nejde-li o získanou vlastnost (jinak vadný)
- příliš vysoko nasazený prut
- červenožluté pálení
- nepřiléhavá srst a chybějící podsada u psa s delší krátkou srstí Stockhaar (výjimka praporce na bězích)


Chyby:

(Ocenění od "dobrý" včetně až "nedostatečný" )
- nedostatečné osvalení
- vadný chrup
- příliš volná kůže na hrdle
- sudovitý a kravský postoj zadních končetin (podle míry lze hodnotit až jako hrubou chybu)
- příliš široký nebo úzký postoj zadních končetin (úzký postoj však nikoliv způsobený úzkým hrudníkem), lze hodnotit až jako hrubou vadu
- poněkud pronesený nebo kapří hřbet
- mírně přestavěný pes
- lokty nesměřující rovně dozadu
- příliš strmé nebo volné lopatky
- nedostatečný kohoutek
- tlapky sbíhavé nebo rozbíhavé (francouzský postoj)
- příliš dlouhý trup
- nezdvižený prut při vzrušení
- kadeřavá srst u dlouhosrstých výmaranů
- nepatrná vlajka u dlouhosrstých výmaranů


Nepatrné chyby:

- příliš krátké nebo dlouhé zkrácení prutu

Pár věcí k zamyšlení

29. května 2007 v 15:32 Výmyrský ohař
Výmarský ohař je lovecký pes, který potřebuje spoustu pohybu (minimálně 3 hodiny denně), aby se udržel v řádné tělesné a duševní kondici. Je posedlý vášní pracovat, a proto by měl být nějak využíván. Svému pánu je oddán a potřebuje jeho společnost. Výmarák je statný pes, s vrozenou ostrostí na škodnou (kočka) i vůči lidem. To znamená, že potřebuje od mala pevně vést.

Svými instinkty je veden touhou po nalezení zvěře. Když výmarák pracuje, pak z celé jeho práce vyzařuje radost.
Pro svůj kvalitní nos, touhu pracovat a ostrost se využívá i jako policejní pes. Ve své všestrannosti se může věnovat i výcviku, který se používá pro služební plenena.

K uchovnění potřebuje loveckou zkoušku. Tato zkouška od Vás vyžaduje spoustu času a péče o psa s výcvikem. Pokud pes umí poslouchat a má dostatečné vlohy, měl by tuto zkoušku zvládnout. Každý by si měl uvědomit, že výmarský ohař je pes lovecký, který by neměl ztratit své největší kvality, jako je jeho touha pracovat a pozoruhodný nos.

Jeho atletická postava a výjímečná barva ho činí módním psem, což vždy plemenu uškodí. Člověk je schopen pro peníze udělat skoro vše a tak zničí i tohoto nádherného psa. Začnou se množit bezpapíroví psi, kteří jsou z chovu vyloučeni. Buď pro hrubé vady ve standardu nebo chování, či měl jejich předky v rukou takový člověk, který neměl na svého psa dostatek času, aby ho mohl ke zkouškám připravit.

Výmarský ohař žije asi dvanáct let, to znamená dvanáct let péče, dvanáct let procházek, dvanáct let výcviku, dvanáct let krmení, dvanáct let lásky ....

Jak uchovnit výmara?

29. května 2007 v 15:31 Výmyrský ohař
Vybereme si stěně z kvalitní chovatelské stanice. Necháme ho řádně očkovat. Kvalitně ho krmíme a od mala ho učíme poslušnosti, učíme ho nebát se hluku, snášet přítomnost lidí a jiných psů.
Přihlásíte se do klubu chovatelů výmarských ohařů (KCHVO) u matrikáře - pan Václav Kuška, Rpety 38, 268 01 Hořovice. Tel.: +420 311 514 330,GSM: +420 724 181 078.

Na Českomoravské myslivecké jednotě (ČMMJ) nebo v časopise myslivost zjistíte, kdy se koná svod (obvykle bývá v dubnu), pes musí být starší 6 měsíců. Na svod psa nemusíte nějak připravovat. Zde ho jen změří, podívají se mu do tlamy, jestli má všechny zuby a správný skus a jestli nemá nějaké hrubé vady. Nezapomeňte sebou rodokmen psa a očkovací průkaz, kde necháte veterinářem potvrdit, že je váš pes zdráv.

Někdy od 12 měsíců přihlašte psa na klubovou výstavu. Ta se koná dvakrát ročně a to v květnu a září (bližší informace se dozvíte z klubového zpravodaje). Pokud se nechcete výstavám nějak věnovat ani na výstavu nemusíte psa nějak moc připravovat. Pes oběhne několik koleček se svým pánem na vodítku, kde se hodnotí v pohybu a pak se postaví a hodnotí se jeho stavba. Opět ho změří, podívají se mu do tlamy, prohlídnou ho a ohodnotí (známkou výborná - to znamená, že pes nemá žádnou vadu; velmi dobrá - značí drobnou vadu). Známka dobrá - značí už závažnější vadu a takoví jedinci se do chovu nepouští. (Ještě existuje známka dostatečná a nedostatečná, ale ty se snad ani nezadávají). Na výstavě se psi rozdělí do skupin podle stáří a pohlaví.


PSI/FENY - tř. dorostu 6-9 měsíců (v této třídě se spíše učí mladí psi a jejich majitelé jak se v kruhu chovat)
PSI/FENY - tř. mladých 9-18 měsíců
PSI/FENY - mezitřída 15-24 měsíců
PSI/FENY - tř. otevřená od 15 měsíců
PSI/FENY - tř. pracovní od 15 měsíců (se zkouškou z výkonu a certifikátem o zkoušce)
PSI/FENY - tř. vítězů od 15 měsíců (s národním nebo mezinárodním titulem)
PSI/FENY - tř. veteránů od 9 let
z jednotlivých tříd se vyberou nejhezčí jedinci, kteří jsou ohodnoceni titulen CAC (tř. mladých CAJC)
pak se vybere z jedinců CAC nejhezčí fena a pes - ti obdrží ohodnocení CACIB a pak mezi sebou soutěží o nejkrásnějšího jedince plemene, BOB
Nezapomeňte sebou rodokmen psa a očkovací průkaz, kde necháte u veterináře potvrdit, že je váš pes zdráv.

Než psa začneme připravovat na zkoušky, měl by už umět základní poslušnost jako sedni, lehni (myslivci používají "daun"), ke mně, k noze, zůstaň, dokonale všechno apartovat i z vody a stopovat. Začátečníci se mohou obrátit na cvičiště, kde se všechny tyto disciplíny učí.
Pak stačí absolvovat týdení tábor KCHVO (bývá v srpnu), kde si vyzkoušíte všechny disciplíny v praxi a se zvěří.V září se můžete přihlásit na podzimní zkoušky. Samozřejmě k tomu potřebuje pes ještě vlohy a i trošku štěstí, aby se předvedl v tom nejlepším světle.

Fenky by tímto měli chovnost odbytou, pak už jen stačí vyřídit papírování a poslat rodokmen (originál + kopii), kopii soudcovské tabulky ze zkoušky, výstavního posudku a doklad o zaplacení členského příspěvku poradci chovu.
Poradce vrátí rodokmen s potvrzením chovnosti a pro fenu vhodnými kandidáty pro chov. Majitel fenky si na plemenné knize nechá vystavit chovatelskou stanici, vybere si jednoho z kandidátů a pak po domluvě s majitelem psa přijede na krytí. Pak už jen čekají na štěňátka ...

Psy ještě čeká jedna zkouška. Pro ty, kteří jsou na výstavě ohodnoceni známkou výborně - lesní
a ti, kteří jsou velmi dobří - všestranné.

Historie výmarského ohaře

29. května 2007 v 15:30 Výmyrský ohař
Výmarský ohař patří k vývojově nejstarším kontinentálním ohařům. Tak jako u všech velmi starých plemen, nelze předky spolehlivě vystopovat.
Existují přinejmenším dvě teorie. Soudí se, že mezi předky výmarských ohařů jsou nověji krátkosrstý ohař, pointr, pravděpodobně modrá ulmská doga, přičemž však jejich původ sahá až k dnes již vyhynulému vodiči-Leithund. Vnější vzhled psa a tvar lebky ostatně zcela jasně ukazují na brakýřovité předky. Hovoří se i o černých barvářích sv. Huberta. Jejich dědictvím by byla i nejcennější lovecká vloha výmarských ohařů pro práci s nízkým nosem na stopě a ostrost.
Druhá verze předpokládá původ výmarských ohařů pouze z jediného předka, z výchozího typu hnědě zbarveného starého německého ohaře a změnu barvy vysvětluje náhlou mutací, utvrzenou potom selektivním chovem na tento stříbrošedý tón.

Výmarští ohaři prosluli svými vynikajícími loveckými vlastnostmi, z nich nejvíce ceněna byla právě vloha pro práci z nízkým nosem na stopě, což umožnilo myslivci přiblížit se zvěři na tak blízkou vzdálenost, která umožnila jistou ránu. Dále pak ostrost a ostražitost. To ostatně využívali i hajní, kteří oceňovali pomoc výmarského ohaře při obraně proti pytlákům. Střední stav mysliveckého personálu se také zasloužil o to, že ve středním Německu se plemeno značně rozšířilo. Tyto vlastnosti si výmarský ohař vesměs zachoval až do dnešních dob. Původně lovil velkou zvěř jako vlky, medvědy a divočáky, ale později, když v důsledku civilizace začala mizet velká zvěř, byl přizpůsoben k vyhledávání a přinášení pernaté zvěře.

I o původu výmarského ohaře je mnoho dohadů. V roce 1631 namaloval A. van Dyck prince Ruprechta z Falcka s jedním stříbrošedým psem s bílou skvrnou na hrudi a dlouhým ocasem. Pes odpovídá velikostí a typem dnešnímu výmarskému ohaři. Tím však žádným způsobem nemělo být řečeno, že by již tehdy bylo plemeno chováno jako čistokrevné; obraz však ukazuje, že stříbrošedá barva se vyskytovala u ohařů již v 17. Století.

H. Zimmermann, "Lexikon der Hundefreunde" 1934, vidí ve výmarském ohaři nejstaršího německého ohaře, který starému vodiči, tehdy brakýři, stál nejblíže. Na důkaz pro svou teorii pokládá sklon k bílým znakům a k červenožlutému nádechu na hlavě a nohách, a také sklon ke stočeným slechům.

Podle K. Brandta měl na konci 18. Století vévoda Karel August ze saského Výmaru zkřížit krátkosrstého německého ohaře s anglickým pointrem. Z tohoto spojení vyšel stříbrošedý pes, který se stal předkem výmarských ohařů.

Saskovýmarský arcivévoda Karel August byl vysloveně temperamentním mužem. Goethe o něm říká: "Velkovévoda byl démonické povahy, plný neohraničené činorodosti a nepokoje, takže mu byla jeho vlastní říše příliš malou a to největší mu bylo nejmenším". Jeho "démonická povaha" se projevovala mezi jiným také na lovu. S Goethem cestoval roku 1792 do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý dovezl po svém návratu do Výmaru šedé francouzské psy, kteří se pak stali známými pod názvem "psi Karla-Augusta". Příbuzenskou plemenitbou pak byl upevněn typ těchto psů. Co si o této teorii myslet, to nevím. Jistotou však v každém případě je, že se ve Francii nikdy nevyskytoval takový zvláštní stříbrošedý ohař. Proslavení "grifoni krále Ludvíka Svatého" byli hrubosrstí a nestříbrošedí jako výmarští ohaři, nýbrž takzvaní modří bělouši. Teorie o francouzském původu výmarského ohaře stojí každopádně na vratkých základech.

Podle jiné verze (E. Ilgner, 1902) prý Karel August psy poznal u knížete Esterházyho a Auersperga při své cestě do lázní v Teplicích na Moravě, pod dojmy jejich mnohostranných výkonů jich nakoupil více a přivezl do Výmaru. Potomky těchto psů rozdával dál myslivcům, kteří mu byli blízcí, takže se psi postupně rozšířili ve Výmaru a Durynsku. Ale také k této teorii schází přesné údaje. E. Ilgner se odvolává ve svých zprávách na jednoho starého myslivce z Durynska, který řekl, že staří výmarští ohaři jsou bílí s velikými houskově žlutými plotnami.

Přesnější údaje získáme teprve v roce 1870. Tehdy choval výmarské ohaře svobodný pán Wintzingerrode-Knorr-Adelsbarn. Obraz z let 1871/1872 ukazuje ležícího výmarského ohaře z chovu svobodného pána. Pes je tmavošedý a má téměř černé vzezření.

Ve stejné době choval ve Výmaru malíř L. Lindblohm stříbrošedého výmarského ohaře, dochována jsou jména jeho chovných psů "Bravo I Lindblohm" a "Hektor ll Lindblohm".

Po K. Brandovi choval od roku 1884 pravidelně výmarské ohaře také úřední rada Pitschke-Sandersleben, největší chov však měl v té době P. Wittekop v Hachenhausenu.

První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny:
1.Sanderslebenský z chovu úředního rady Pitschkého, Sandersleben
2.Weisenfelský z chovu O. Bacha
3.Durynští ohaři z výmarské oblasti
Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderslebenští psi stáli mezi starým a moderním typem.

Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila "delegovaná komise" znaky pro některá plemena německých ohařů, výmarský ohař byl zanesen do chovné knihy "Klubu Kurzhaar" jako modrá varieta německého krátkosrstého ohaře. Dne 20.6.1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl na závěr jedné výstavy založen "Spolek pro chov výmarského ohaře".
Zároveň však byly založeny konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jediné správné barvy výmarského ohaře.

Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal pod heslem "výmarský ohař je aristokratem mezi loveckými psy" s budováním nového chovu.

Jako snad jediný lovecký pes se výmarský ohař podroboval za účelem nabytí způsobilosti k chovu zkoušky ostrosti na člověka. Chtěl být hned od počátku nejen psem loveckým, nýbrž také dobrým, nebojácným obranářem.

Vyžadována je dnes pro psa výška v kohoutku 59-70 cm, pro fenu 53-63 cm, stejně jako v prvním standardu z roku 1896, který požadoval takovou "správnou výšku ohaře".

Prostřednictvím Hegendorfa a mysliveckého rady Stockmeyera přišli výmarští ohaři do Rakouska, kde byli chováni v psinci "Grafenegg" hraběte Ratibora, a velmi brzo se těšili velké oblibě, takže občas bylo v Rakousku více výmarských ohařů než v Německu.

V roce 1929 Američan Howard Knight, společně s několika dalšími nadšenci, položil základy chovu výmarských ohařů v USA. Tam se velmi rozšířili a doznali značné obliby, ani né tak jako psi lovečtí, ale jako příjemní veselí společníci rodiny. Dnes žije v USA více než 3/4 z celkového počtu psů tohoto plemene na světě.

V roce1953 se výmarští ohaři poprvé objevili na Cruftově výstavě v Anglii, mnozí z nich importovaní ze Spojených států.

Do Českých zemí se výmarští ohaři dostali kolem roku 1910, byli však převážně v rukou cizí šlechty. K nejznámějším českým chovatelům patřil lesmistr Richard Tománek od Prostějova, který přivezl v roce 1922 psa a fenu. Absolvoval s nimi různé zkoušky. Psi svými vynikajícími výkony budili obdiv. Zvláště dobrých výsledků dosahovali při dohledávkách postřelené zvěře, jak dokládají zachované záznamy. V dalších letech se výmarani objevovali pouze ojediněle. V roce 1950 obnovil chov výmarských ohařů v českých zemích MUDr. Jan Fiala z Jindřichova Hradce a na Slovensku Koloman Slimák z Nového Mesta nad Váhom. Těmto dvěma obětavým chovatelům a jejich následníkům musíme být vděční, že chov výmarských ohařů u nás nezanikl, ale slibně se rozšířil. Výmarských ohařů však bylo stále málo, nedalo se mluvit o intenzivní chovatelské činnosti, a proto byl jejich chov přičleněn ke klubu německých krátkosrstých ohařů. Se stoupajícím zájmem o plemeno se projevila v roce 1959 nutnost založení samostatné chovatelské skupiny výmarskýc h ohařů při klubu KO. Brzo se podařilo podchytit asi 150 majitelů výmarských ohařů. Práce skupiny se slibně rozvíjela a zájemci neustále přibývali. Po vyjasnění některých problémů byl 21. Prosince 1966 založen samostatný klub výmarských ohařů. Hned na počátku se řešilo, zda nadále chovat pouze výmarské ohaře krátkosrsté, či se snažit o rozšíření dlouhosrstých a zachování hrubosrstých, kteroužto variantu srsti v ostatních zemích neměli. Po důkladném projednání bylo rozhodnuto chovat i nadále všechny tři variety srsti, každou však samostatně. Pokud bude nutné do dlouhosrstých či hrubosrstých přikřížit krátkosrstého, potom budou potomci vždy vedeni jako dlouhosrstí nebo hrubosrstí, nikdy nesmí být zařazeni mezi krátkosrsté. Obdobné diskuse byli vedeni v Německu již kolem roku 1900, kdy byli výmarští ohaři rozdělováni na plnokrevné a polokrevné. Jako polokrevní byli uváděni právě dlouhosrstí jedinci. Horší situace byla v chovu hrubosrstých výmarských ohařů, poněvadž tuto varietu srsti nikde jinde nechovali.
Jedince této srsti vyšlechtil Koloman Slimák. Při dalším chovu bylo nutné používat úzké příbuzenské plemenitby. Koloman Slimák se svými spolupracovníky plemeno rozšířil a dovedl až k uznání FCI jako samostatné naše národní plemeno. Tak vznikl slovenský hrubosrstý ohař. V porovnání s předcházejícími druhy srsti byla situace u krátkosrstých výmaranů mnohem lepší. Zde se velmi příznivě projevil vliv dalších importů, které se v dalším chovu výrazně prosadily. Vytvořili se tři samostatné krevní linie. V prvé řadě to byla linie našich domácích psů, zastoupena Adarem z Domášovských lesů, který vedl krev psů k nám dovezených ve dvacátých letech. V roce 1967 bylo rozhodnuto, že každý pes, který bude zařazen do chovu, musí absolvovat klubové všestranné zkoušky.

Použití, péče o srst

28. května 2007 v 17:10 Vipet
Použití
Silken windsprite rád závodí a dostihy a coursing je jeho doménou, ale v USA a v Kanadě tyto psy používají v agility, kde mají velké úspěchy pro svou hbitost a rychlost. Také jsou to vytrvalci a vydrží procházkovou chůzí dlouhé tratě, proto je to výborný společník na turistiku. Bez problémů vydrží 20-30 Km a ještě si vesele poskakují.
Péče o srst
Srst je na omak velmi jemná, ale má výhodu, že se necuchá. Je samočistící, tak když se Vám zablátí, během chvilky to není znát, proto péče o srst je velmi jednoduchá. Jednou za 14 dní se prokartáčuje (5 min. masáže pro prokrvení kůže) a je hotovo. Psa koupeme 1 za 2 měsíce a to v letním období, popřípadě vždy před výstavou. V zimních měsících koupání psa omezíme, aby neprochladl. Vůbec nevadí, že psa nekoupeme delší dobu, jelikož postrádá psí zápach a proto je velmi vhodný pro tyto vlastnosti a pro svou "velikost" do bytu.

Vlastnosti vipetů

28. května 2007 v 17:09 Vipet
Jméno Silken windsprite - LHW (hedvábný chrtí šotek - dlouhosrstý vipet) přesně vystihuje tohoto houževnatého psa. Jakmile ráno otevře svá krásná očka, srší z jeho těla nasbíraná energie, kterou vybije dostatkem pohybu. Je to sprinter, proto běhání na volném prostranství si pěkně užívá. Není problém tohoto chrta pustit na volno, jelikož je lehce ovladatelný, musíme však počítat s tím, že je to konec konců chrt a jako každý lovec se pustí za zvěří, když jí uvidí. (Beami jsem zatím vždy odvolala).
Dobře se snáší s ostatními psy a zařazení do hierarchie ve své smečce mu nedělá problémy. K cizím psům je nedůvěřivý a nevyvolává žádné šarvátky.Je velmi oddaný své rodině a děti miluje
Díky svému osrstění může dlouhou dobu pobývat venku za jakéhokoliv počasí, neznamená to však, že by se mohl uvázat u boudy. Miluje svou rodinu a kontakt s lidskými členy své smečky je pro něj velice důležitý. Každou minutu Vám dává najevo, jak je Vám oddán a plný důvěry.Děti miluje a hledá jejich společnost. Nesnáší křivdu a špatné zacházení. Jelikož je velmi citlivý na hlasový projev, stačí intonacevašeho hlasu, kterým ho lze snadno ovládat. Váš povel bere jako Vaše přání, které se snaží splnit.

Historie vipetů

28. května 2007 v 17:05 Vipet
Jelikož toto plemeno zatím není uznané FCI používá se v různých zemích různá pojmenování
Dlouhosrstý vipet
Longhaired Whippet (LHW)
Silken Windsprite
LHW se do Evropy dostal z USA na konci minulého tisíciletí a do konce roku 2002 bylo Evropě registrováno 18 jedinců,
v součastné době jich je cca 50
První fenečka Golden Nugget´s Butterfly "Beami" byla do Čech dovezena na jaře 2002.
Do registru ČLP byla zapsána v r.2003.
Plemeno Silken windsprite - longhaired whippet (LHW) si nesmíme plést s plemenem Silky windhound,
které vzniklo křížením LHW a barzoje, a mimo jiných znaků, které jsou odlišné od Dlouhosrstého vipeta dosahuje jeho výška v kohoutku až 61 cm.
Historie vipetů, malých psů s chrtími vlastnostmi, sahá nejméně do doby před pěti sty lety, přičemž jsou vyobrazeni v četných renesančních uměleckých dílech.
Pravděpodobně nejlepší, a bezpochyby nevyvratitelný historický odkaz na existenci dlouhosrstých vipetů je obsažen v knize Roberta Leightona The New Book of the Dog z roku 1906, jejíž součástí je kapitola týkající se vipetů, napsaná F. C. Hignettem, jenž byl chovatelem vipetů přes padesát let. Hignett píše: "Původně existovaly dvě varianty vipeta, a to dlouho- a krátkosrstá, avšak v současné době se s dlouhosrstým vipetem lze jen stěží setkat, ať už na výstavách nebo závodištích; ve skutečnosti, jakkoli dobře může dlouhosrstý pes vypadat co se týče anatomie, má chabou šanci získat na výstavě cenu, a to z důvodu jeho zarostlého vzezření, které s největší pravděpodobností skrývá elegantní profil, jenž je velmi obdivovaným a charakteristickým znakem tohoto psa."
Hignett odlišil dva druhy vipetů, krátko- a dlouhosrstého. Povšimněte si, že Hignett napsal, že "dlouhosrstý" vipet je "zarostlý". Někdo by mohl interpretovat Hignettův termín "dlouhosrstý" tak, že autor mínil pouze drátosrstou variantu, nicméně ze starých fotografií víme, že drátosrstí vipeti nevypadali tak, že by se o nich dalo říci, že by byli "zarostlí". Měli spíše řídkou srst, která v žádném případě neskrývala profil psa, podobně jako je tomu u španělského galga. Dr. Brian Plummer. Hignett zřejmě viděl a popisoval vipety mnohonásobně více osrstěné než byli typičtí drátosrstí psi, které známe z fotografií. Z jiných historických dokumentů víme, že psi podobní vipetům s různými druhy osrstění získanými křížením od různých plemen byli viděni v polovině 19. století ještě před tím, než byly vytvořeny uzavřené registry a jejich uzavřené plemenné knihy. Někteří z těchto rozličně osrstěných psů si bezpochyby našli cestu do vipetova genofondu a položili tak základ pro dnešního dlouhosrstého vipeta.
Soukromá korespondence osob, jež vlastnily a chovaly vipety od dvacátých let 20. století, a těch, kdo skutečně viděli a znali drátosrsté vipety potvrzuje skutečnost, že jejich osrstění bylo skutečně řídké. Tento fakt není překvapivý vzhledem k tomu, že v Anglii byli před vytvořením uzavřených registrů kříženi teriéři s krátkosrstými vipety. Toto bylo činěno za účelem dosažení větší průbojnosti a odvahy.
Jiné osoby, jejichž rodiny ve Velké Británii po generace vipety vlastnily, chovaly a cvičily, vypověděly o svých přímých zkušenostech s dlouhosrstými vipety vybavenými jemným a hebkým osrstěním, a to mnoho let před tím, než se tito psi znovu objevili v USA.
Další historické odkazy na vipety, kteří nejsou krátkosrstí, jsou obsaženy v knize Freemana Lloyda z roku 1894 The Whippet and Race Dog. Lloyd píše:"Pro sportovní účely bych se spíše přikláněl k výběru drsnosrsté varianty vipeta...Raději bych volil hrubosrstou variantu - s našedlou tváří a velmi hustým osrstěním - domnívám se, že tito psi jsou více vhodní pro práci a snášejí nepřízeň počasí mnohem lépe než zvířata, které je třeba v zimě oblékat či v létě zahřívat."
Tento autor z konce 19. století používá dva odlišné termíny pro vipety, kteří nejsou krátkosrstí - "drsnosrstí" a "hrubosrstí". Jelikož Lloyd popisuje "hrubosrstou" variantu jako mající "našedlou" tvář, je na místě předpokládat, že termínem "hrubosrstý" označuje drátosrstou variantu. Co tedy pak Lloyd myslel "drsnosrstou" variantou? Přinejmenším je zřejmé, že psa, který není krátkosrstý. Lze dospět k názoru, že existovali "drsnosrstí" psi, kteří zároveň nebyli "hrubosrstí", a opačně "hrubosrstí" psi, kteří nebyli "drsnosrstí", a to proto, že autor použil obou termínů a domníval se, že je třeba vysvětlit pojem "hrubosrstý".
Můžeme proto usuzovat, že Lloydovi "drsnosrstí" psi mohli a nemuseli mít šedivou tvář a též mohli a nemuseli mít hustou srst. Byl tedy drsnosrstý vipet bez šedi na tváři a méně husté srsti dlouhosrstou nebo jinou samostatnou "variantou", jak říká Lloyd? Snad. Vše co víme je, že Lloyd užíval obou termínů, a domníval se, že je zapotřebí dále popsat dva odlišné "drsnosrsté" vipety, přičemž jedna "varianta" měla našedlou tvář a "velmi husté osrstění" a druhá evidentně tyto znaky postrádala, nicméně stále se jednalo o zvíře, o němž nebylo možno říci, že je krátkosrsté.
O třináct let později, v roce 1907, pan Lloyd v edici Dogs Melbournské sportovní knihovny napsal: "Vipeti jsou neobyčejně bystří a chytří psi, přičemž je velmi úchvatné je pozorovat. Existují v krátkosrsté a drsnosrsté variantě. Více oblíbení jsou krátkosrstí." Poté ještě jednou rozdělil nekrátkosrsté vipety do dvou kategorií v následujícím výroku: "Nedomnívám se, že drsnosrstá varianta či členitosrstý druh někdy dosáhne takové obliby v očích rozhodčích jako krátkosrstí jedinci..." Zde se znovu objevuje historický odkaz na nekrátkosrsté vipety, a znovu jejich evidentní rozdělení na dvě varianty. Lloydův první výrok rozděluje vipety na krátkosrsté a nekrátkosrsté. Poté ale dále rozděluje nekrátkosrsté vipety na dva odlišné typy. Pokud budeme zkoumat větnou skladbu, zjistíme, že před a za větným spojením "či členitosrstý druh" nejsou čárky. Pokud by tam čárky byly, věděli bychom, že Lloyd pouze použil jiného výrazu k pojmenování stejného typu osrstění. On však píše "…drsnosrstá varianta či členitosrstý druh někdy…", a to bez použití čárek, podle všeho tak maje na mysli dva odlišné typy nekrátkosrstých vipetů.
Je obtížné diskutovat o historických odkazech starých 100 let. Jestliže lidé tvrdí, že dlouhosrstí vipeti dříve neexistovali, lze je pouze odkázat na tyto odkazy. Mimoto, jak bylo zmíněno výše, lidé, jejichž rodiny vipety ve Velké Británii po generace chovaly, vypověděli o svých zkušenostech s dlouhosrstými vipety vybavenými dlouhou, jemnou a hebkou srstí. Taktéž obchodníci s uměním potvrdili, že se setkali s různými starými uměleckými díly, na nichž byli vyobrazeni psi, jež se nepochybně podobali dlouhosrstým vipetům. Z těchto historických odkazů je zřejmé, že dlouhosrstí vipeti byli evidentně velmi vzácní, a to i na konci 19. století, kdy se objevily uzavřené registry a jejich "uznávané" výstavy. Historičtí autoři nicméně znali a psali o "dlouhosrstém zarostlém" vipetovi.
Vedle pramenů již zmíněných existují další důkazy, že genetický záznam dlouhého osrstění ve vipetech přetrvával a do genofondu vipeta byl uveden snad někdy v minulém století. Oxfordská filologická společnost zjistila, že pojem "vipet" a jeho variace se v anglických publikacích poprvé objevil v roce 1577, a prokázala, že angličtí španělé byli křížení s jinými plemeny včetně vipetů.
Zmínka poměrně nedávná, co se týče drátosrstých vipetů, je obsažena v knize chrtího znalce Dr. Briana Plummera The Complete Book of Sight Hounds, Long Dogs and Lurchers z roku 1991, kde autor v kapitole o vipetech píše: "Zřídka bylo možno vidět členitosrsté vipety na závodech v Černém kraji, přestože nebyli tito psi v žádném případě v oblasti Sheffieldu, Doncasteru a Newcastlu vzácní."
Plummer používá termínu "členitosrstý" k označení drátosrstého vipeta. Plummer dále píše: "Přestože Hubbard popisuje téměř vymizelé plemeno, drsnosrstý vipet (pes připomínající drobného drsnosrstého španělského galga) existoval až do pozdních dvacátých let 20. století, přičemž téměř jistě nesl geny severního pracovního teriéra." A "Zřídka bylo možno vidět drsnosrstého vipeta v oblasti kolem Walsallu..." Hubbard ve čtyřicátých letech 20. století ve svém díle použil termínu "drsnosrstý", čímž chtěl poukázat na rozmanitost drátosrstého vipeta, který ve 40. letech již v podstatě zmizel.
Cathy Flamholz v A Celebration of Rare Breeds, Svazek II z roku 1991 napsala: "Autoři s dřívějších dob byli samozřejmě dobře obeznámeni s existencí jak dlouhosrstého, tak drátosrstého vipeta." Drátosrstí vipeti byli v Kalifornii chováni Arroyem Kennelem a až do třicátých let 19. století cvičeni k závodu Jamesem F. Youngem a jeho dcerou Christine Cormany. Cormany o těchto psech psala v Kennel Review, uvádějíc, že vážili přibližně 22 liber, i když jedna úspěšná fena dosáhla váhy pouze 15 liber.Byli převážně černí, stříbrní a světle hnědí. Cormany píše: "Pokud si vzpomínám, nikdy jsme neměli bílého, žíhaného nebo vícebarevného psa," a "Stavba těla drsnosrstých psů byla často velmi srovnatelná se stavbou těla krátkosrstých vipetů." Všech těchto psů bylo nutno se zbavit poté, co během Krize o závody opadl zájem a Arroyo Kennel byl nucen chov zastavit. Vícebarevní a jinak zbarvení drátosrstí vipeti se nadále vyskytovali ve dvacátých a třicátých letech v Evropě.
Naneštěstí je tedy ve Spojených státech nyní původní drátosrstý vipet díky dlouholeté diskriminaci v podstatě vyhynulým plemenem. K této smutné situaci došlo z toho důvodu, že autoři standardu vipeta drátosrsté vipety ani nechtěli, ani je neměli v oblibě.Krátká srst odhaluje profil psa lépe než více vydatnější osrstění, a tak se stala tím typem osrstění, které autoři standardu vipeta považovali za "jedinou (jimi) akceptovatelnou srst", čímž došlo k tomu, že chovatelé se v průběhu následujících let uchylovali ke krátkosrsté variantě. Zbavit se psů s drátosrstými znaky bylo jednoduchým, ač časově náročným, úkolem. Jelikož je drátová srst dominantním znakem, projevuje se naprosto zřetelně a tak jí lze velmi snadno škodit. Protože však dlouhá srst je recesivním genem, může být nesena neodhalena po generace.

Dlouhosrstý vipet v Čechách

28. května 2007 v 17:02 Vipet
První fena do České republiky byla dovezena na jaře 2002. V lednu následujícího roku byl ČMKU schválen chov a plemeno zařazeno do Klubu chovatelů chrtů.
Fena Golden Nugget´s Buterflly byla poprvé předvedena na klubové výstavě KCHCH v březnu roku 2003 a poté v dubnu na MVP České Budějovice. Do konce výstavní sezony získala 3x CAJC; 3x CAC; 5xBOB; Junior vítěz KCHCH; Národní vítěz 2003; Vítěz Prahy 2003 a byl jí uznán titul Junior Champion ČR. Bezpochyby se tato fena se zapíše do historie chovu nejen v ČR, ale i v Evropě. Jelikož v lednu 2004 se jí narodila štěňata a je to 1. vrh v ČR a 3. v Evropě. Doufejme, že si toto plemeno získá naši přízeň a v budoucnu již nebude tak vzácné. Vždyť by byla škoda přijít v dnešní uspěchané době o tak milého společníka, jakým bezesporu je.

Vlastnosti dlouhosrstého vipeta

28. května 2007 v 17:01 Vipet
Jméno Silky windsprite - LHW (hedvábný chrtí šotek - dlouhosrstý vipet) přesně vystihuje tohoto houževnatého psa. Jakmile ráno otevře svá krásná očka, srší z jeho těla nasbíraná energie, kterou vybije dostatkem pohybu. Je to sprinter, proto běhání na volném prostranství si pěkně užívá. Není problém tohoto chrta pustit na volno, jelikož je lehce ovladatelný, musíme však počítat s tím, že je to konec konců chrt a jako každý lovec se pustí za zvěří, když jí uvidí. (Beami jsem zatím vždy odvolala).
Dobře se snáší s ostatními psy a zařazení do hierarchie ve své smečce mu nedělá problémy. K cizím psům je nedůvěřivý a nevyvolává žádné šarvátky.
Díky svému osrstění může dlouhou dobu pobývat venku za jakéhokoliv počasí, neznamená to však, že by se mohl uvázat u boudy. Miluje svou rodinu a kontakt s lidskými členy své smečky je pro něj velice důležitý. Každou minutu Vám dává najevo, jak je Vám oddán a plný důvěry.
Je velice inteligentní a rychle chápe co po něm požadujeme. Využít ho můžeme v coursingu, na dostizích, ale i v caniscrosu a pro svou rychlost, lehkost a mrštnost i v agility.
Do Evropy se Windsprite dostal v roce 2000, kdy byl přivezen první pes Claybrook Golden Nugget chovatelem Sascha Birr a poté dvě březí feny v roce 2001, které dali základ chovu na našem kontinentu. Česká republika je čtvrtou zemí v Evropě kde se plemeno objevilo. Dalších asi 17 jedinců žije ve Francii, Švýcarsku a Německu a Rakousku.

Historie dlouhosrstého vipeta

28. května 2007 v 17:00 Vipet
Historie dnešního plemene dlouhosrstého vipeta leží zahalena v tajemství a kontroverzi. Jediná věc, která nám je známa je, že dlouhosrstý vipet byl do USA opětovně přiveden absolventem Harvardu Walterem Wheelerem, jenž je chovatelem vipetů od roku 1957.
Zakladatel a stvořitel plemena Walter Wheeler říká, že před mnoha lety spatřil "chlupaté" vipetí štěně ve vrhu krátkosrsté feny, která byla ve vlastnictví známého chovatele a rozhodčího. Zeptal se na dotyčné štěně a bylo mu řečeno, že pokud se u štěněte rozvine dlouhá srst, majitel bude nucen se jej zbavit. Wheeler byl tímto vipetem unešen a posléze si pořídil psy z této i jiných pokrevních linií. Tvrdí, že intenzivním inbrídingem těchto psů vytvořil dlouhosrstého vipeta tak, jak jej známe dnes. Jedna ze zakládajících matrón moderního dlouhosrstého vipeta byla, podle pana Wheelera, britská šampiónka, nejlepší anglická výstavní fena konce 50. let. Je doloženo, že nemohla být vystavována před tím, než jí byly ostříhána a zkrácena její hustá hříva a též její chlupatý ocas. Pan Wheeler uvedl, že její potomstvo bylo použito k vytvoření celé rodiny dlouhosrstých vipetů. Pan Wheeler též prohlašuje, že prováděl inbríding na jistém chovném samci na Západním pobřeží, čímž úspěšně vytvořil rodinu dlouhosrstých vipetů. Po provedení liniové plemenitby na tomto psu byl vytvořen "nekrátkosrstý" vipetí šampión, který se, po zastřihnutí a zkrácení své mírně dlouhé srsti, stal "krátkosrstým" vítězem výstavy, řekl pan Wheeler. Někteří předkové takovýchto vipetů samozřejmě museli být nekrátkosrstí, přičemž jejich vliv je dodnes patrný u některých krátkosrstých výstavních vipetů, kteří mají delší osrstění, a to až jeden palec. Pan Wheeler začal vážně se svým plánem chovat dlouhosrsté vipety a v roce 1981 jich již vlastnil tolik, že "se veřejně ukázal tím, že publikoval článek v časopisu The Whippet, #6, 1981. V roce 1982 následoval článek v časopisu The Sighthound. V té době byla založena Asociace dlouhosrstých vipetů (Longhaired Whippet Association - LWA) a v roce 1986 byl přijat a zajištěn autorským právem standard dlouhosrstého vipeta.

Standard vipeta

28. května 2007 v 16:56 Vipet
Fédération Cynologique Internationale
SECRETARIAT GENERAL: 13, Place Albert I, 6530 THUIN (Belgique)
F.C.I. - Standard č.162b / 24.6.1987 / D
PŘEKLAD: paní Helma Quaritsch-Fricke, pan Dr. Weidmann
Celkový dojem
Vyvážená kombinace osvalení a síly s elegancí a ladností celkových linií. Stavěn pro rychlost a výkon. Je třeba se vyvarovat jakékoliv podobě přehánění.
Charakteristika
Ideální průvodce. Vysoce přizpůsobivý v domácímu a sportovnímu prostředí.
Povaha
Přátelský, přítulný, vyrovnaný.
Hlava a lebka
Dlouhá a suchá, plochá mozkovna přechází lehkým stopem k hřbetu nosu, poměrně široká mezi očima, silné a jasně vyznačené čelisti, černý čenich, u modrých psů je povolen namodralý čenich, u játrově zbarvených psů játrový čenich, u bílých nebo strakatých psů je přípustný i "motýlí" čenich.
Oči
Oválné, zářivé, velmi pozorný výraz.
Uši
Růžicové, malé, tvořené jemnou kůži.
Chrup
Silné čelisti s dokonalým, pravidelným, nůžkovým skusem, t.zn., že horní řezáky přesahují těsně řezáky spodní a stojí kolmo k čelistem.
Krk
Dlouhý, svalnatý, elegantně klenutý.
Hrudní končetiny
plece šikmé a osvalené, lopatky dosahují až k páteři, kde se zřetelně rýsují. Zpředu je průběh mezi lokty a tlapkami přímý a svislý, přední fronta ne příliš široká, zápěstí pevná, lehce pružící, lokty pod trupem dobře postavené.
Trup
Velice hluboká hruď s dostatečným prostorem pro srdce, hluboký hrudník. Široký dobře vyznačený a pevný hřbet, spíše delší, se zřetelným klenutím beder, ne však s vyhrbením. Bedra vzbuzují dojem mohutnosti a síly. Žebra správně sklenutá a dobře osvalená u nasazení hřbetu.
Pánevní končetiny
Silná, nahoře široká stehna, dobře zaúhlená kolena, nízko postavená hlezna. V klidu pes zabírá v postoji hodně místa a vykazuje vydatný posun.
Tlapky
Velmi jasně prokreslené, prsty tlapek jsou od sebe dobře oddělené, dobře klenuté; silné polštářky.
Ocas
Bez praporce. Dlouhý, zužující se. Při pohybu je nesen v lehkém oblouku nahoru, ale nezvedá se nad hřbet.
Chůze / pohyb
volný, pánevní končetiny se dostatečně předsunují pod tělem, aby dávaly pohybu záběr. Hrudní končetiny se pohybují v chůzi rovnoběžně nízko nad zemí, dosahují daleko dopředu. Pohyb celkově nemá být toporný ani s vysokou akcí končetin, krátkým, drobivý ani hopkavý.
Osrstění
Jemné, krátké, přiléhavé.
Barva
Všechny barvy nebo kombinace barev.
Velikost
Kohoutková výška psů: 47 - 51 cm, fen: 44 - 47 cm.
Vady
Každá odchylka od výše uvedených bodů musí být posuzována jako vada a její hodnocení má být v přesném poměru se stupněm odchylky.
Poznámka
Psi musí mít dvě očividně normálně vyvinutá a plně v šourku sestouplá varlata.
Schváleno generálním zasedáním 23. A 24.června 1987 v Jeruzalému

O velšteriérovi

28. května 2007 v 16:36 Velšteriér
Velšteriér je poměrně staré plemeno, které má předky v evropském vlkovi. Už z názvu všichni pochopíte, že se jedná o teriéra, čili velmi aktivní plemeno vhodné pro použití při lovu. Vyšlechtěn byl ve Velké Británii, předpokládá se, že je přímým potomkem již vyhynulého Old English Broken (hrubosrstého černo-tříslového teriéra).
Přestože byl velšteriér původně vyšlechtěn a využíván pro lovení (zejména krys), dnes se s ním setkáváme spíše jako se společníkem, kterého spousta lidí chová jak v domě, tak v panelákovém bytě.
Díky jeho lovecké minulosti je velice snadné velšteriéra vycvičit a vychovat k poslušnosti, přesto ho občas od rvaček s ostatními psy neodradíte.
Toto plemeno se doporučuje rodinám s dětmi. Jsou nesmírně hraví, proto je děti nikdy neomrzí, neoženou se po nich a nechají si vše líbit. Svou rodinu zbožňuje, ale k cizím je trošku nedůvěřivý.
Také by se dalo říct, že si spíše pes ochočí svého pána a i ty největší odpůrce všeho živého si dokáže získat a svým mnohdy až komickým chováním dovést přes smích až k slzám.

Život s bíglem a výživa bíglů

28. května 2007 v 16:32 Bígl
Výživa
Většina lidí dává svým psům hotové krmivové směsi, nejčastěji suché granule. Výhodou těchto směsí je, že obsahují vše, co pes potřebuje, a ve správném poměru. Suché granule dobré kvality, jako například krmiva značky PRO PAC, bíglům zpravidla vyhovují. Pokud vám chovatel doporučí krmivo speciálně pro štěňata, podávejte jej v prvních měsících. Od věku přibližně 4-6 měsíců můžete přejít na krmivo pro dospělé psy.Dávejte si pozor, aby váš pes příliš neztloustl. Bíglové tloustnou poměrně snadno a tlustí psi jsou značně ohrožováni na zdraví.
Jak se žije s bíglem
Beagle je malý, nenáročný, kamarádský, původem lovecký pes. V dnešní době se uplatňuje mimo své původní lovecké poslání i jako pes společenský. Je původem honič, a každý, kdo si ho pořizuje, si musí uvědomit, že honičem zůstane, i když bude chován v bytě jako pes společenský. Jeho základním nedostatkem pro mnohé lidi je to, že se rád proběhne za jakoukoliv zvěří. V podstatě mu stačí i čerstvá stopa. Spoustu lidí to překvapí, protože než si pořídí bígla, tak o tom nevědí. Toto se dá alespoň částečně odstranit, i když ne úplně, ale z toho vyplývá, že bígl potřebuje pevnou ruku a hodně času na výcvik, hraní a podobné aktivity už od malička. Bíglové jsou strašně krásní, spousta lidí jejich očím podlehne a myslí si, že vychovávat psa mohou až v dospělosti, ale to je omyl. Čím dříve, tím lépe. Z toho vyplývá, že poslušný je, pokud se s ním od malička pracuje a člověk se mu věnuje.
Je to smečkový pes a člověčí rodina mu musí nahradit smečku, a Vy se musíte zařadit do jejího čela, pak je vše v pořádku. Velmi dobře se snáší a reaguje na ostatní psy a ani s dětmi i dospělými lidmi nemá žádné problémy.
Pokud se nás zeptáte, zda psa či fenu, tak Vám řekneme, že pokud si pořizujete prvního psa, je podle nás lepší fena. Ale samozřejmě i fena může být větší osobnost. Co se týká prostorových nároků, převážná většina lidí má bígly v paneláku nebo jinak v bytě, protože pes dopoledne stejně prospí a je aktivní, až lidi přijdou domů. Samozřejmě mu musíte dát ráno dostatek času na vyvenčení, a odpoledne dobré 2 hodiny řádění, hraní a výcviku.Pokud si pes zvykne na určitý rytmus, zpravidla nebývají problémy. Samozřejmě s malým štěňátkem je více práce a více starostí.

Srst bíglů

28. května 2007 v 16:31 Bígl
Srst
Krátká, hustá a odolná srst proti počasí. Požadovaná srst bígla je v horní vrstvě hrubá, ale s obzvláště hustou a měkkou podsadou, která poskytuje vynikající tepelnou izolaci. Bíglové, kteří jsoudrženi převážně venku, to zřetelně dokazují. U nich se také výměna srsti omezuje převážně na dvě ročními obdobími podmíněné fáze - na jaro a na podzim, zatímco psi držení v bytě částečně línají po celý rok.
S péčí o srst budete u bíglů hotovi ihned. Srst je krátká, takže bláto a nečistoty se z ní po uschnutí snadno vykartáčují. V období línání zbavíte srst mrtvých a uvolněných chlupů rychle a efektně pomocí hřebínku.
Barva
Jakákoliv barva uznaná pro honiče, s výjimkou játrově hnědé, bílým koncem ocasu (většinou je bílá třetina ocasu). Barvy bígla jsou vedle jeho povahy a přítulnosti tím nejatraktivnějším. Můžeme je pozorovat v nekonečné mnohotvárnosti a dělají z každého bígla unikátního jedince. Nicméně nejsou, kromě zakázané játrové barvy, žádným měřítkem kvality psa.
Tricolor
Narozené štěně má nejprve jen černé partie na bílém podkladě. Uvnitř černých partií se vybarvují jednotlivá místa hnědě. Tento proces může trvat do jednoho roku. Právě nepravidelné hnědé a černé plotny dělají psa mimořádně atraktivním. Intenzita hnědě zbarvené srsti závisí od sytosti. Může být červená, tmavě hnědá, světle hnědá i světle béžová. V bílých partiích se často objevují u více pigmentovaných psů hnědé a černé skvrnky.
Bicolor (tan and white).
Neméně tak atraktivní jako trojbarevní jsou i dvoubarevní bíglové. Také zde jsou neomezené variace v barevném rozložení, od psů s ucelenou "dekou" (hlava, krk a hřbet, boky, plece i stehna stejné barvy) až k těm, kteří jsou, až na malá zbarvená místa, zcela bílí.
Pokud má hnědá barva více odstínů do červené, jedná se o velice pěknou měděnou červeň, a potom je správné označení červeno-bílá (red and white).
Bílí bíglové s černou plotnou jsou korektně zbarveni, ale vyskytují se zřídka. Když barva hraje do skutečně citrónovo-krémovo-žluté, potom je správné označení citrónovo-bílá (lemon and white). Při zařazování dvojbarevných štěňat to má chovatel těžké, protože se často rodí štěňata celá bílá a teprve později se objevují barevné partie a postupně tmavnou.
Melír (pied)
Zde do jedné základní barvy zasahuje jiná barva. Zatímco obyčejně každý chlup má jednoznačnou barvu, tady má jednotlivý chlup více barev. Samotný černý chlup mezi světlejšími a vícebarevnými chlupy vyniká a tím vzniká dojem melíru. Zpravidla jsou tmavší nebo černé chlupy nejčastější na středu hřbetu, čímž vzniká tmavší pruh.
Modře skvrnité zbarvení (blue mottled)Vzácná barva, kterou britští kynologové v posledních třiceti letech pozorují. Pokud jim můžeme věřit, tak se jedná o nesmírně atraktivní zbarvení. Celkově bílý pes s jednotlivými černými plotnami, ale také se spoustou černých až modrých skvrn rozdílné velikosti v bílých partiích.Jediná barva, která je standardem vyloučená, a to je správné, je barvaJátrová (liver).
Na závěr je třeba dodat, že všechny barvy se s přibývajícím věkem psa mění. Tricolorní psi na zádech hnědnou, dvoubarevní psi až do jednoho roku tmavnou. Barvu sliznice nosu ovlivňují i strava a hormonální cyklus, zřetelně to však můžeme pozorovat jen u bicolorních psů.

Celkový vzhled bígla

28. května 2007 v 16:31 Bígl
Robustní, kompaktní pes, vytvářející dojem kvality, aniž by působil hrubě. Jinými slovy: "atlet celým tělem".
Hlava bígla je střední délky, silná, nikoliv hrubá, u fenky jemnější, bez vrásek nebo záhybů. Bíglovi, který nemá pro rasu typický mírný, přátelský, milý výraz, chybí důležité typové znaky. Vrásky na čele jsou přípustné jen u štěňat. Chovatelé je neradi vidí, třebaže zájemci o štěňata právě tyto vrásky považují za ozdobu. Oči bígla jsou tmavě hnědé nebo oříškově hnědé, poměrně velké, oválného tvaru, s mírným, milým výrazem. Uši jsou dlouhé, dole zaoblené, natažené dopředu sahají k čenichu. Dostatečně dlouhý krk umožňuje psovi snadnou práci na stopě s nízkým nosem. Lalok na hrdle je tvořen nejčastěji o něco volnější kůží, někdy až dvěma volnými kožními záhyby.
Hrudní končetiny jsou rovné, kompaktní, s kulatými kostmi, které se směrem k tlapám nezužují. Na rozdíl od člověka nemá bígl žádnou klíční kost, takže správně široké a dlouhé plece tvoří pouze kosti, šlachy a svaly trupu. Délka ramene a úhlení předních končetin jsou u všech honičů tou nejdůležitější základní anatomickou podmínkou pro neunavující, nenamáhavý pohyb. Linie hřbetu je rovná a vodorovná. I když rovný neznamená jako podle pravítka. Pevně osvalený, ale spíše kratší trup je u bígla typický.
Ocas je silný, střední délky, vesele nesený, a je zároveň kormidlem a návěstím. Ve vysokém porostu je špička ocasu vždy tím prvním, co člověk u lovícího psa vidí.
Protože je bígl honič, je pohyb vedle typické stavby, povahy a loveckých vloh jedním ze čtyř základních plemenných znaků. Stejně jako v jiných oblastech je i zde nanejvýš důležité značné množství pohybu.
Žádoucí minimální kohoutková výška je 33 cm, maximální 40 cm. Velikost, jejíž velkou proměnlivost objasňuje pohled do historie, by neměla být měřítkem kvality bígla, pokud výrazně nepřekročuje limit. Angličtí majitelé loveckých smeček volili - a platí to i dnes - takovou výšku, která v různých terénních podmínkách umožňovala ideální tempo lovu, na těchto psech také chovali. U nich platilo to, co dnes platí i u nás: Správný malý bígl musí být ve všech směrech přesnou zmenšeninou správného většího bígla. Se změnou výšky nesmí být trpěny žádné změny v typu.

Charakteristika bígla

28. května 2007 v 16:30 Bígl
Oblíbenost bígla má zcela zaslouženě základ v jeho přirozené líbivosti a milé, přátelské povaze, která má být, jak praví standard, prosta známek agresivity či bázlivosti. Bígl výborně zastane roli domácího společníka a kamaráda pro děti, naopak jeho hlídací schopnosti končí uvítáním nově příchozího, v lepším případě nedůvěřivým, nejčastěji však radostným štěkotem. Je to pes nekonfliktní, což vyplývá z jeho smečkového původu, a bude vděčen za každou společnost, ať už lidskou nebo psí.
Bígl je veselý psík, určený původně k lovu, především zajíců, jejichž stopu dokáže sledovat. Při práci neohrožený, velmi živý, vytrvalý a cílevědomý. Právě tak důležitá, ne-li vůbec nejdůležitější, je přednost původního poslání našich psů, lovu, obzvláště na zajíce. I když tuto činnost může bígl mimo anglicky mluvící země vykonávat jen zřídka, musí být u všech bíglů prokazatelné, že by tuto základní práci mohli uspokojivě zvládnout.
Při nenásilném, citlivém a důsledném přístupu k výchově a výcviku poznáte, že bígl je přirozeně učenlivý a většinou pracuje a cvičí s radostí. Nemá rád dril a mnohačetné opakování cviků poslušnosti, více s ním svedete prostřednictvím hry a motivací pamlskem. Bíglové mají totiž nadmíru dobrý apetit.
Zájemcům o toto atraktivní plemeno je ovšem třeba připomenout, že se jedná o psa loveckého, po staletí chovaného pro práci honiče. Ve volné přírodě proto od něj nemůžeme očekávat bezmeznou poslušnost ovčáckého psa či pudlíka. Dostane-li se na čerstvou stopu zvěře, pravděpodobně zapomene na své dobré vychování a zvítězí jeho lovecký pud. Veškeré snahy o přivolání či pronásledování psa jsou většinou předem odsouzeny k neúspěchu. Teprve, až se dostatečně nabaží pronásledování zajíce, jeho neomylný orientační smysl jej bezpečně přivede zpět k páníčkovi, s jazykem "na vestě", s rozzářenýma očima a blaženým výrazem ve tváři.
Výborně a s radostí zvládá všechny úkoly odpovídající náplni práce honiče, se svým citlivým nosem zastane excelentně jakoukoli práci na stopě. Přesvědčit vás mohou výsledky bíglů na barvářských zkouškách honičů, zkouškách honičů, ale i na zkouškách lesních a podzimních.
Bígl skutečně není žádný "gaučový" pes, je to tvor temperamentní, vyžadující pohyb a zaměstnání, vždy ochotný vás doprovázet při dlouhých procházkách volnou přírodou. Je však pravda, že i na gauči se uvelebí velmi rád a s výrazem labužníka si položí hlavu na nadýchaný, nažehlený polštářek.

Jak vznikl název

28. května 2007 v 16:30 Bígl
Název "beagle" (bígl) je starý a poprvé se objevil roku 1475 v knize "The Squire of Low Degrese", dále jej nalezneme u Shakespeara (1564 - 1616). I jeho původ je vykládán velmi odlišně. Někteří autoři jej odvozují od staroanglického slova "bengle", jiní od keltského výrazu "beag" a další zase od starofrancouzského slova "beigh". Všechny tři výrazy odpovídají pojmu "malý". Možné je však i odvození od italského slova "piccolo" (malý) nebo od starofrancouzského "béenguele", což znamená něco jako hlasitě. Zdá se, že vyloučit nelze ani původ z francouzského "Briquet", jak Francouzi označují malého honiče. Beckermann v této souvislosti uvádí i starofrancouzské slovo "bugle", což znamená přibližně "zvučet". Soudí však, že nejpravděpodobnější je původ odvozen od italského výrazu "piccolo". Jako důkaz pro svou teorii uvádí jeden nástěnný obraz v Pise, pocházející ze středověku, který zobrazuje nějakou dámu s krátkosrstým "bílým beaglem".
V různých dobách byl oblíben také u příslušníků královských rodin, takže se mu kdysi říkalo dokonce "Regal Beagle", tedy "královský bígl".

Historie bíglů

28. května 2007 v 16:29 Bígl
Již Xenophon (430 př. n.l.) popisuje ve svém "Kynegetikus" malé honiče, kteří se drží zajíci na stopě a zahánějí ho do sítí lovců. Bourdon a Dutheil usuzují ze zmínky o malém antickém honiči u Xenophona na původ beagla v Řecku. Odtud se toto plemeno podle mínění autorů dostalo do Říma a později při dobytí britských ostrovů Římany - Anglie byla po tři staletí římskou kolonií - i na ostrov, kde se později smísilo s honiči dovezenými Normany z Francie.
Tak to mohlo být, ale nemuselo. Chybí jakákoliv písemná svědectví, která by potvrdila původ beaglů od antických řeckých honičů. Různí starší autoři jsou názoru, že tito malí honiči byli na ostrov dovezeni Normany mezi lety 1066 až 1087. Vycházejí z toho, že beagle je malou formou bývalého "Southernhounda" (jižního honiče), přičemž označení jih vztahují nikoliv na jih Anglie, nýbrž na jih Francie, odkud pocházejí oba velcí francouzští honiči " Bleu de Gascogne" a "Saintongeois". Southernhoundy přivedli do Anglie - dle názoru těchto autorů - během stoleté války (1337 - 1453) vojáci, kteří bojovali na kontimentu. Southernhoundi byli poměrně dost těžcí a pomalí smečkoví honiči s výškou v kohoutku přes 60 cm. Jejich zbarvení odpovídalo barvě dnešního luzernského honiče, někteří byli i černotřísloví. Stejně jako dnešní bloodhound měl southernhound hodně volné kůže, vynikající nos a sonorní hlas. Starým anglickým smečkovým psem byl i talbot, který je často označován za "bílé vydání psa Sv. Huberta". V Anglii byl šlechtěn až do konce 19. století, pak však vymizel a prakticky vymřel. Křížením mezi southernhoundy a talboty získali lovci rychlého a vytrvalého loveckého psa s jemným nosem. Podle Eberhardta prý jsou výsledky tohoto křížení předky dněšních beaglů. Jestliže si prohlédneme a roztřídíme všechny údaje o původu beagla, musíme se asi připojit k R.B. Leenovi, který roku 1893 stručně prohlásil: "Beagle je původní britské plemeno, ale jeho původ leží v temnotách".
Před staletími se téměř nevyžadovala vyrovnaná kohoutková výška. Beaglové se chovali tak, aby byli malí, ale jejich kohoutková výška byla různá. Dokonce natolik, že vznikla samostatná forma zvaná miniaturní beagl (Pocket Beagle). Tito psi později upadli v nemilost a vymizeli, zato větší beaglové se stali nesmírně oblíbeným plemenem, ať už jako nadšení pracovní psi, nebo jako veselí společníci.