"Muluji svého psa stejně, jako miluji tebe.Ale zatímco ty můžeš odejít, on se mnou zůstane."
Cat Stevens

Duben 2007

Norfolský teriér

28. dubna 2007 v 21:14 Norfolský teriér
Původ: Pochází z okolí města Norvich ve východní Anglii, je blízce příbuzný se skotskými teriéry. Vznikl v průběhu 19. století z různých teriérských plemen, z nichž byli vybíráni a spojováni jedinci co nejmenší, krátkonozí a červenavě zbarvení, kteří měli uši buď vztyčené (dnešní norvičský teriér), nebo klopené (dnes norfolský teriér). K oddělení těchto dvou typů do samostatných plemen došlo až v padesátých letech našeho století.
Popis: Malý nízkonohý hrubosrstý teriér. Hlava mezi ušima široká, s klínovitým čenichem, který je kratší než mozkovna. Oči malé, oválné, tmavé, bystrého výrazu. Uši klopené. Krk silný, přiměřeně dlouhý. Tělo kompaktní, s krátkým rovným hřbetem, hlubokým hrudníkem a krátkými bedry. Končetiny krátké, silné a rovné, s kočičími tlapkami. Ocas postupně se zužující, co nejrovnější, nesený vzhůru, může se kupírovat. Srst tvrdá, drátovitá, přiléhající. Zbarvení: červené, pšeničné, černo-tříslové (black and tan) a grizzly.
Charakteristika: Méně nervní než většina ostatních teriérů. I když je přirozeně ostrý, nevyhledává šarvátky. Vyniká milou, přátelskou a člověku oddanou povahou a lze s ním snadno vyjít.
Zvláštní nároky: Na držení a na péči nenáročný pes. Časté problémy jsou však u něj s rozmnožováním (málopočetné vrhy). Srst je nutno několikrát za rok otrimovat, úprava však není příliš složitá.
Užití: Kdysi užíván k chytání krys, dnes velmi milý průvodce a pes rodinný.
Výskyt: V Evropě vzácný. U nás se vyskytuje několik starších jedinců, kteří se nerozmnožují.
Možná záměna: S norvičským teriérem, jenž se odlišuje vztyčenýma ušima. S kernteriérem, který je větší, ježatější a méně kompaktní.
pescca 5kg25-26cm
fenacca 5kg25-26cm

Časté výmluvy chovatelů bez PP

28. dubna 2007 v 17:25 Německý pinč
"Já nechovám štěňátka pro peníze."

Většinou je to naopak. Vydělat s dá na chovu bez PP. Chovatel bez PP nemusí své příjmy danit, nikdo nekontroluje podmínky, ve kterých jsou štěňata chována a ty jsou často opravdu otřesné. Existují desítky "továren na štěňata" kde jsou fenky zavřeny v klecích a proudukují jeden vrh za druhým. Samozřejmě že chovatel investuje do psů jen to, co je nezbytně nutné pro jejich přežití a rozmnožování. Něco podobného není u chovu s PP možné. Podmínky ve kterých je vrh chován jsou kontrolované, stejně jako kondice štěňat. Chovatel musí investovat také do nezbytné administrativy a případné příjmy zdanit. Není možné aby se ke šťěnatům nehlásil, protože ta jsou označena čipováním nebo tetováním. Rozdíl v ceně mezi psem s PP a bez PP přitom většinou nebývá zdaleka tak propastný. Chov s PP znamená zodpovědnost ke psům i k plemeni, nikoliv snahu vydělat.

"Narodil se jako 6,(7,8...) z vrhu a tak už nedostal PP."

Absolutní nesmysl - žádná nadpočetná štěňata neexistují, průkaz původu vždy dostane celý vrh. Pokud Vám někdo tvrdí něco jiného, lže.

"Fenka musí mít jednou za život štěňata"

Pro svůj zdravý život fenka štěňata nepotřebuje. Spíše naopak - každá březost a porod je riziko. Sice malé ale je.

"Pes s PP je strašně drahý, na to by jste určitě neměli."

Nejlepší je sami se přesvědčit - možná budete překvapeni. Cena štěněte s PP se většinou od té bez PP tak moc neliší.

"Nechceme lítat po výstavách - máme psy pro radost."

Pro uchovnění pinče stačí jedna výstava, při které probíhá i bonitace. Co je to za chovatele, když mu šťěňata nestojí ani za tak malou námahu?

"Když budete mít psa s PP budete muset chodit na výstavy."

To je úplný nesmysl - do výstav ani jiných akcí Vás nikdo nutit nebude. Průkaz původu můžete mít celý život psa jen v šuplíku. Máte ale záruku, že ze štěňěte bude opravdu takový pejsek, jakého jste chteli.

"Průkaz původu je Vám na nic a takhle to budete mít levnější"

Průkaz původu představuje garanci, že pes je opravdu daného plemene. Pes bez PP se navíc může pořádně prodražit na penězích za veteřináře, protože často nepochází od příliš zodpovědných chovatelů. Také se Vám může stát, že zaplatíte peníze za sice roztomilého, ale pinče jen vzdáleně připomínajícího voříška.

Proč pinč s PP

28. dubna 2007 v 17:23 Německý pinč
S průkazem původu nebo bez? To je časté dilema zájemců o štěně. Svého pejska nechtějí vystavovat ani na něm chovat, tak proč průkaz původu?
Typická fena trpasličího pinče - vzhledem trochu připomíná malého dobrmana, má pevnou, ušlechtilou stavbu těla, hlavu bez vykulených oči a jiných známek miniaturizace, celkově působí dojmem síly, elegance a sebevědomí..
Pokud jste si vybrali konkrétní plemeno, znamená to, že ho chcete pro jeho specifické vlastnosti, kterými se liší od ostatních plemen psů nebo kříženců. U štěněte s průkazem původu máte jistotu, že Vám z něj vyroste opravdu takový pes, jakého jste si představovali. Zvláště trpasličí pinčové jsou velice často chováni bez PP pod heslem "čím menší tím lepší". Takový pes pak nejen že nevypadá jako pinč, nemá povahu jako pinč ale hlavně doplácí na miniaturizaci svým zdravím.
Než se rozhodnete pro psa bez průkazu původu, rozhlédněte se pozorně kolem sebe. Zvláště trpasličích pinčů uvidíte poměrně hodně, většinou bez průkazu původu. Který z nich ale vypadá tak jak má pinč opravdu vypadat - jako malý dobrman? Pinč má být zdravý a robustní psík, nikoliv rozklepaná chudinka či tlustý váleček, které na ulicích potkáváme. Takoví pinčové nejen zapřičiňují špatnou pověst plemene, ale hlavně jsou na škodu psům samotným.

Koupě psa bez PP rozhodně neznamená "budu mít to samé, ale levnější". U psa bez PP musí existovat důvody, proč průkaz původu nemá. Může to být závažná vada v lepším případě exteriéru, v horším případě zdraví nebo povaze rodičů, to že pes je prostě kříženec, nebo fakt, že chovatel chtěl na štěňatech vydělat a choval je v podmínkách, které by mu u čistokrevného chovu neprošly. Argument "my jsme ji nechtěli tahat po výstavách, chtěli jsme jen štěňátka" také neobstojí - co je to za chovatele, když není kvůli štěňatům ochoten obětovat ani jeden den strávený na bonitaci? Jak se takový člověk potom asi stará o štěňata?
Průkaz původu se nedá dokoupit!!! Pokud ho pes nemá, již nikdy ho nedostane, prostě proto že nemá prokázané předky. U psa s PP se nic nestane, pokud bude jen mazlíčkem a jeho průkaz původu bude ležet v šuplíku. Ze psa bez PP ale psa s PP již nikdy neuděláte, byť bude sebekrásnější.

Pokud Vám nezáleží na tom, aby pes byl čistokrevný, uděláte lépe, když pomůžete některému voříškovi, kterých čekají v útulcích desítky. Ušetříte, uděláte dobrou věc a nebudete podporovat chov bez PP, který kromě jiných negativ poškozuje plemeno.
K čemu je průkaz původu dobrý?

- máte jistotu že budete mít opravdu pinče, ne malého křížence

- chovatel musí psy chovat v přijatelných podmínkách

- pomůžete dalšímu rozvoji plemene, které jste si oblíbili

- pokud se jednou rozhodnete chovat nebo vystavovat, budete moci

U psů s průkazem původu jsou navíc většinou samozřejmostí i další výhody, jako mnohem lepší péče o štěňata, chovatelský servis pro nové majitele, kupní smlouva a další.


Pro koho se hodí?

28. dubna 2007 v 17:19 Německý pinč
Trpasličího pinče zná většina lidí jako pinče srnčího, nebo ratlíka, německého pinče zatím většina lidí považuje za podměrečného dobrmana. Neznalost a zkreslené představy ale často zapřičiní, že si pinče pořizují lidé pro které se nehodí a naopak ty pro které by se hodil se mu vyhýbají. Pro koho se tedy pinč doopravdy hodí?
Majitel pinče musí být vyrovnaný člověk s přirozenou autoritou, protože pinč potřebuje důslednou ale láskyplnou výchovu. Měl by to být také člověk sportovně založený a aktivní, aby pinčovi poskytl tolik potřebné zaměstnání a pohyb
Pinče si nelze pořidit jako kus nábytku, jak se tomu bohužel dnes u psů často stává. Pokud nebude mít dostatek zaměstnání, bude si přebytečnou energii vybíjet na zařízení bytu a pokud nebude vychováván, díky své sebevědomé povaze se dříve nebo později pokusí stát vůdcem smečky, což je u trpasličího pinče velmi nepříjemné, u německého i nebezpečné.

Pinč se hodí pro každého, kdo hledá sportovního, na údržbu srsti nenáročného psa, kterého lze bez problému chovat v bytě. Díky hladké srsti pinčové téměř postrádají typický psí pach a nenanosí do domu žádné nečistoty. Po blátivé procházce stačí otřít, popřípadě opláchnout tlapky a pinč je zase jako ze škatulky.
Pinčové jsou velmi přizpůsobiví a učenliví a mohou svého pána doprovázet stejně dobře do drahého hotelu, jako na vysokohorskou tůru. Obojí zvládnou s pro plemeno typickou elegancí.

Jejich pevnou povahu oceníte nejen o silvestrovské noci (pinče sebevětší kravál z míry nevyvede) ale i v mnoha běžných situacích. Pinč se nebojí v dopravních prostředcích, i v neznámém prostředí se chová suveréně, nic ho nezaskočí.

Pinč je vhodný i k dětem, ty ale musí být vychované, pak si s nimi většinou dobře rozumí, jejich činorodost vyhovuje jeho povaze.

Pinč není vhodný pro lidi nevyrovnané. Trpasličího pinče by si rozhodně neměli pořizovat lidé, kteří se bojí jeho větších příbuzných nebo chtějí vysloveně společenského psa, přátelského ke všem lidem a bez sklonu k dominanci.
Pro takové zájemce je tu široká paleta vhodných společenských plemen, ne však přirozeně sebevědomý a silný pinč. Také není vhodný pro zájemce, kteří by nedokázali uspokojit jeho poměrně velkou potřebu pohybu.

Jací jsou pinčové?

28. dubna 2007 v 17:17 Německý pinč
Něměcký i trpasličí pinč patří podle členění FCI do druhé skupiny, která zahrnuje plemena určená převážně o obraně a ostraze. Oba rázy pinčů do této skupiny svým exteriérem i povahou jednoznačně patří, přesto, že zvláště o známějším trpasličím pinčovi koluje mnoho pověr, které ho líčí jako psa bázlivého a choulostivého. Rčení "klepat se jako ratlík" zná asi každý. Jací jsou ale pinčové doopravdy?
Pinčové jsou psi s pevnou a harmonickou tělesnou stavbou, šlachovití a svalnatí. Německý i trpasličí pinč milují pohyb a jsou překvapivě fyzicky výkonní. Vzhledu odpovídá i povaha. Typický pinč je nebojácný, pozorný a vždy připravený k akci. Vlohy k hlídání a obraně smečky má vrozené. Jako vzpomínku na svou minulost lovce myší, potkanů a jiné havěti má pinč většinou i vyvinutý lovecký pud. Za zmínku stojí vynikající smysly a neuvěřitelně rychlé reakce, které se pinčům hodily jak pro lov nežádoucích hlodavců tak pro hlídání. K cizím lidem je pinč nedůvěřivý a odměřený.
Pýchou obou plemen je velice pevné zdraví a dlouhověkost. Pinčové netrpí žádnou pro plemeno typickou dědičnou chorobou a v plné síle se dožívají okolo 15 let. Vyjímku ale netvoří ani psi kteří překročí hranici 20 let. Psi nemají problémy s krytím a feny snadno zabřezávají a bývají dobré matky. I pro trpasličího pinče jsou typické početné vrhy (vyjímkou není kolem 7 štěňat) což je u takto velkých plemen vyjímka.

Pro své vlastnosti je pinč vhodný k mnoha různým sportovním využitím. Pinčové běhají agility, skládají služební zkoušky nebo zkoušky obedience, dokonce jsou v některých zemích i lovecky využívání. Pinč se do každé činnosti vrhá s nadšením a je jen na jeho majiteli, jaké sportovní vyžití mu poskytne.
Velké pověry panují o uštěkanosti a nervozitě pinčů. Pinčové sice patří mezi plemena temperamentní s větším sklonem ke štěkání, nadměrná uštěkanost a hysterie ale bývá většinou spíše produktem špatné výchovy a hlavně nedostatku činnosti, kterou pinč potřebuje. Vyběhaný pinč není o nic uštěkanější než jiná plemena. Stejné je to s někdy zmiňovanou kousavostí a útočností. Pinčové jsou dominantní a dobře fyzicky disponovaní psi a nelze je nechat bez pohybu a výchovy, aniž by to na nich zanechalo následky.
V neposlední řadě nesmíme zapomenout na pinče jako atraktivního výstavního psa.

Pro výstavní kariéru ho nemusíme nijak omezovat jako se tomu často stává u plemen s dlouhou srstí. Výstavní pinč se může neomezene radovat z pohybu, jeho srst není třeba česat ani natáčet, jediné co potřebuje je dostatek pohybu pro dobré osvalení, ale pohyb potřebuje každý, i nevýstavní pinč. Pro svou eleganci a temperamentní projev je pinč ideální výstavní pes a pokud je dobře předvedený a v dobré kondici, je na něj skvělý pohled.

Historie pinčů

28. dubna 2007 v 17:16 Německý pinč
Pinčové jsou psi s dlouhou historií. Existovali dlouho předtím, než vznikly kynologické organizace a patří tak mezi jedny z nejstarších plemen. Nejbližšími příbuznými pinčů jsou knírači.
Název pinč získalo toto plemeno pro svoji schopnost lapat malé škůdce, myši a krysy. Ve starém slovníku Grimmů je uvedeno "Pinč - druh hladko nebo hrubosrstého psa, především opičí pinč nebo krysařík, jemuž jsou obvykle v mládí kupírovnány uši a ocas." V Heynově německém slovníku se uvádí "Pinč - malý anglický stavěcí pes". Na počátku 19. století se častěji používalo v souvislosti s pinčem označení hryzající nebo štípající.

Dějiny pinče jsou staré a naše vědomosti sporé. Prapředkem pinče je malý bažinný pes, podobný špicovi, který byl nalezen nejdříve u Baltu a později objeven i u kolových staveb z období více než 3 000 let před naším letopočtem.

Z období před založením statutární kynologie nalézáme pinče jen velmi málo na kresbách a starých olejomalbách. Od jednoho francouzského malíře známe dva obrazky (1758-1855), jejich detaily ukazují dva velice typické hladkosrsté pinče.

V období statutární kynologie se pinč poprvé objevil v roce 1836 Dr. H.G. Reichenbacha v knize Pes ve svých hlavních a vedlejších druzích. Autor píše že "hladký pinč, štíhlý a ve všech částech těla proporcionálně stavěný, jednobarevný nebo černý, který má prsty na předních tlapách velice vyšlechtěné se silnými zahnutými drápy, je pro svou štíhlost dobře stavěný, má zajímavý a veselý temperament, je vždy pohyblivý a bez falše".

Oficiální historie pinče začíná v roce 1895. Pinč je rozšířen v celém německu. Jako první chovatel pinčů je uváděn Vilém Kübler z Blacknangu.


německý pinč - obraz po roce 1900
Zlomem v chovu plemene se pak stala výstava psů ve Stuttgartu ve dnech 17.18. března 1923. V dalším období se pak především zlepšoval typ a vymizela barva pepř a sůl. Z té doby je možno o pinčovi číst "Je to řízný, přitom silný, svalnatý pes, pokud možno vysoký nikoliv pod 45 a přes 48 cm." Na jaře roku 1923 vydal klub kníračů a pinčů první plemenou knihu pinčů. Má 70 stran a je v ní zaneseno 185 psů.

Od roku 1949 do roku 1957 nebyli na území NSR žádní pinčové zapsáni do plemené knihy. V roce 1956 byl zvolen do funkce hlavního poradce chovu vedoucí rozhodčí Werner Jung. Po svém zvolení napsal "mám vejít do historie klubu kníračů a pinčů jako hlavní poradce, za jehož činnosti vymřelo jedno z nejušlechtilejších plemen? Rozhodl jsem se proto rozloučit se svým oblíbeným velkým kníračem pepř a sůl a chovat pinče."

Od šedesátých let se již pinč trvale chová. V současné době vykazuje chov pinčů stoupající trend. Pinč je chován po celém světě.


Něměcký pinč Glenn von Cronsbach
W. Jung ve své knize píše:

Ideál krásy německého pinče je ztělesněná bytost užitkově zdatného psa. Anatomická stavba mu tedy musí k tomu dávat předpoklady. Nemá být ani těžký atlet, ani sprinter, má být někde mezi pohotovým a loveckým typem.

Prvním dojmem z německého pinče má být potlačená síla!
Na druhém místě stojí ušlechtilost a elegance!
Teprve na třetím místě jsou anatomické jemnůstky!

Z historie trpasličího pinče


(foto cca 1890-1910)
Je skutečně zarážející, jak málo se odborná literatura zmiňuje o původu a minulosti trpasličího pinče.

Přesto že trpasličí pinč byl chován v hojném počtu, ale spíše neorganizovaně, často pod názvem srnčí pinč. Zvláště ve Vídni byla chována varieta harlekýn, s tmavě hnědými nebo černými plotnami na stříbřitě šedém nebo načervenale šedivém podkladu. Jako barvy byly uváděny: černá, žlutá srnčí, čokoládově hnědá a pepř a sůl. Maximální velikost nepřesahovala 3,5 kg.

Jisté je, že na území Nemecka jakož i jinde v západní Evropě jsou pinčové původní a že se zde vyskytovali v různých velikostech, barvách a typech srsti.

Teprve po založení speciálního chovatelského klubu v tehdejším Německu v roce 1895 se začala psát historie organizovaného chovu. Základy plemen byly podchyceny a daly vzniknout moderním plemenům. Dá se říci, že všechna současná plemena pinčů a kníračů mají společné předky.

Pro svou obratnost našeli pinčové využití i v cirkusech (foto z roku 1963)
Od konce 19. století zažívalo plemeno léta rozkvětu. Ten se znovu dostavil i po první světové válce a trval až do poloviny 20. let 20. století. Špatnou situaci způsobila druhá světová válka. Na jejím konci bylo do plemenné knihy zapisováno 300 jedinců ročně. Tento stav trval až do začátku 70. let.

Rozkvět chovu uvádí J. Berta v roce 1928. V této době je plemeno trpasličí pinč svázáno se jmény několika chovatelských stanic - Klein-Paris, Rheingold, Edelweiss, Teiny.

Plemeno trápily nežádoucí známky miniaturizace, patrné hlavně na hlavě. V roce 1930 byla stanovena horní hranice výšky na 30 cm, nebyla však stanovena hranice spodní.

Gretl von Klein-Paris
narozena v roce 1911

Teprve standard z roku 1956 stanovuje minimální výšku na 25 cm a umožňuje tak počátek chovu moderního trpasličího pinče, který představuje dokonalou zmenšeninu pinče německého bez známek miniaturizace, s plochou hlavou, kvalitní srstí a celkově silnou konstitucí.

Pinčové jsou dnes oblíbeni po celém světě. Asi nejůspěšnějším pinčem všech dob ale zatím zůstává americký trpasličí pinč Rebel Roc's Casanova Von Kurt (domácky nazívaný Little Daddy) Tento pes, narozený v roce 1958 získal neuvěřítelný počet titulů - 142x BOB, z toho dále 139x BIG a úžadných 75 titulů BIS - tedy vítěz celé výstavy. Svůj první BIS získal už ve věku 8 měsíců. Vyhrál Best in Group nejprestižnější Americké výstavy - Wesmister dog Show v roce 1963. Dostal se tak do americké síně slávy. Moderní evropský typ pinče sice již vypadá jinak, přesto bychom velkou část předností tohoto psa oceili i dnes.

I dnes jsou v Americe pinčové velmi populární a trpasličí pinč je nazýván "King of toys" tedy král skupiny toy plemen, do které je řazen podle AKC.

Někteří významní plemeníci, kteří ovlivnili chov tpasličích pinčů. Bohužel jsme nedohledali fotografie všech výrazných psů, takže uvádíme jen některé. Převážně jsou to psi, které vychom ocenili i v dnešních dnech a nalezneme je ve velké části rodokmenů všech dnešních pinčů.

Harvard of Oak Hill

Pes z amerického chovu, působil v izraelské chovatelské stanici Beit Hamaayan. V kombinaci s Billem von Cronsbach je v rodokmenu většiny pinčů.
Bill von Cronsbach

Pes z německého chovu, působil v izraelské chovatelské stanici Beit Hamaayan. Nalezneme ho v rodokmenu téměř všech součaných evropských pinčů.
Sanbrook Silk Electric

Pes z amerického chovu, otec Power Surga. Působil v Americkém chovu a dostal se i do síně slávy pinčů.
Sanbrook Power Surge

Pes z amerického chovu, působil ve Švédsku.
Vasco von Cronsbach

Pes z německého chovu, působil i v českém chovu.
Sayon v.d. Doelaar

Pes z belgického chovu, dvojnásobný světový vítěz (v Helsinkách v roce 1998 získal druhý titul světového vítěze).
Vlak me beit Hamaayan

Pes z izraelského chovu - jeden z nejvýznamějších plemeníků posledních 10 let. Sám získal rezerve. Světového vítěze v Helsinkých za Sayonem v.d. Doelaar a reserve. Evropského vítěze. Stal se otcem 6 Evropských vítězů a v současné době působí v Rusku.

Jaký je pinč

28. dubna 2007 v 17:12 Německý pinč
Německý pinč je velmi živý, temperamentní, samostatný, občas tvrdohlavý, hrdý a ostražitý pes, visící na svém pánečkovi očima s otázkou "tak co budeme teď dělat, páníku???"
Jeho výška se pohybuje mezi 45-50cm, jeho barva je černá s pálením nebo různé odstíny červené barvy
Je nutné již od štěněčího věku vymezit psovi hranice co si smí a nesmí dovolit a jakékoliv projevy dominance ihned korigovat
Přestože pinč svou lidskou "smečku" velmi miluje a je ji bezmezně oddán ( je téměř kdykoliv připravený ke hře, nebo k procházce), je nutné počítat s tím, že je nedůveřivý k cizím a má silný teritoriální pud. Většinou jsou pinčové neuplatní a nepodplatitelní hlídači
Se svou rodinou potřebuje být denně v úzkém kontaktu. Velmi ocení, může-li si se svými členy rodiny denně pohrát a pomazlit
Pro svou velmi živou povahu je pinč vhodný zejména pro sportovně založené lidi, ke kolu, na dlouhé procházky, k agility, výcviku, výstavám a hlídání.
Nedoporučuje se lidem líným, pohodlným či přehnaně nervozním
Pinč nemůže růst "jak dříví v lese" je nutné se mu první rok intenzivně věnovat, seznamovat ho s cizími lidmi, dětmi, cizími psy (prospěje mu řádění se psy), dopravními prostředky, obchody, zvuky, jen tak z něj může vyrůst pohodový pes!!
Po změně standardu se již nekupírují ocas ani uši! Ponechávají se v přirozeném stavu

Pinčové v Americe

28. dubna 2007 v 17:09 Německý pinč
Plemeno podobné dobrmanovi, ale pouze 45-50 cm vysoké, v barvě červené, nebo černé s pálením.
Jako ostatní pinčové a teriéři, i pinčové neradi odchází poraženi ze šarvátek s ostatními psy, ke kterým se chovají dominantně, přestože ten druhý je třeba 2 x tak velký a proto potřebují pevné a důsledné držení. Je třeba, aby majitel zvládl jejich " bojové" tendence.
Německý pinč je věrný a velmi dobře hlídá ( neboť je pro něj typická přirozená ostrost). Bude hlídat své teritorium, majitele a rodinu až do svého konce, proti všem, kteří by jim chtěli škodit. Rádi si také hlídají své vlastní věci, jako jsou kosti i svůj pelíšek nebo jídlo. Majitel musí psovi vymezit hranice, kam až pes může zajít a pes musí vědět, že na rodinu se nevrčí.
Pes musí být naučen, že není na vrcholu žebříčku. Je lepší, když vyrůstá se starším zkušeným psem, od kterého se může učit. A tudíž také nevyrůstá s přesvědčením, že mu patří celý dům.

Německý pinč bude šťastný v bytě, pokud mu dopřejete dostatek pohybu, např. u kola, při agility, při hraní, procházce lesem atd..

Veškeré snahy dominace je nutné krotit již ve štěněcím věku a předcházet jím správnou socializací již od narození, což při odchovu v kotcích jen těžko může člověk naplnit.

Standard německého pinče

28. dubna 2007 v 17:05 Německý pinč
Standard dle FCI - Nemecký pinč ( Pincher)

Nr 184/11.08 2000/D



Výška: psi 45-50cm
Váha : 11-16kg
Země původu: Německo


Celkový vzhled
Pinč je velmi elegantní, nanejvýš čilý a pohyblivý pes střední velikosti, kvadraticky stavěný, šlachovitý a svalnatý, podobných anatomických vlastností a charakteristických předností jako knírač.

Charakteristika
Povaha
temperamentní, učenlivý, inteligentní, k cizým nedůvěřivý a nepodplatitelný, k domácím milý a věrný společník. Pro svou krátkou, čistou srst a nepatrný nárok na stravu je velmi vhodný do bytu.
Hlava a lebka
Podlouhlá, úzká, s lehkým stopem. Její celková délka se má délce k hřbetu jako 1:2. Linie čela a nosního hřbetu jsou rovnoběžné, nosní hřbet je rovný, temeno ploché. Nežádoucí je každé rušivé vytváření lící. Vadná je hlava bez čelního sklonu, krátký nebo špičatý čenich, jakož i tlustá nebo široká lebka.

Oči
Tmavé oko je středně velké a oválné. Malé šikmé, teriérské oči jsou vadné.

Uši
Sklopené,vysoko nasazené ve tvaru V. Vnitřní strany přílehájíci k lícím, natočené směrem dopředu na spánky, příčemž by vrásnění nemělo přesahovat horní část lebky.

Morda
Chrup úplný, silný a dobře semknutý, nůžkového skusu.

Krk
Dlouhý, velmi ušlechtile utvářený, suchý a má vznosnou, silnou šíjovou partii.

Trup
Kvadraticky stavěný, hrudník tvoří plochá žebra, je hluboký a mírně široký.
Předhrudí musí být nápadné.
Břicho je mírně vtažené.
Dokonalá elegance stavby těla pinče s plastickými, přes krátkou srst viditelnými svaly se jeví poněkud ušlechtilejší než u hrubosrstého knírače.
Na dobrou uzavřenost stavby těla je klást největší důraz.
Útlé, jakož i neohrabané postavy jsou vadné.

Osrstění
Krátká, hustá, hladká, přilehlá a lesklá srst bez lysých míst.

Zbarvení
Černé s rezavě hnědým, co nejsytějším pálením. Jednobarevná srnčí hněď až jelení červeň.

Ocas
Ponechán v přírodním stavu ( bez umělých zásahů).

Německý ovčák a zvláštní výživa

28. dubna 2007 v 15:11 Německý ovčák
Je to pes střední velikosti. Jeho kohoutková výška se měří pevnou mírou, při přitlačené srsti na kohoutku, a to kolmo k zemi, v úrovni lokte. Ideální je kohoutková výška 62,5 cm u psa a 57,5 cm u feny. Odchylka 2,5 cm nahoru nebo dolů je přípustná. Překročení maximální výšky 65 cm nebo nedosáhnutí minimální výšky 60 cm u psa (u feny 60 cm a 55 cm) snižuje upotřebitelnost a chovnou hodnotu německého ovčáka.
Německý ovčák je poněkud delší stavby těla, silný, dobře osvalený. Kosti jsou mohutné, vazy pevné. Poměr výšky k délce, postavení a úhlení končetin, to vše je vzájemně sladěno tak, že je zajištěn velmi pevný a prostorný klus. Jeho končetiny se pohybují diagonálně, tzn., že pánevní končetina se pohybuje opačně, než hrudní končetina na téže straně. Končetiny musí být tak úhlené, aby v pohybu nebyla zjevně narušena hřbetní linie. Pánevní končetiny se musí dotýkat podkladu ve středu těla a hrudní končetiny musí dosahovat stejné délky kroku. Každý sklon k "přeúhlení" pánevních končetin snižuje (zmenšuje) pevnost a vytrvalost. Při správném poměru výšky těla k délce, a při odpovídající délce kostí končetin, je pohyb prostorný; pes se pohybuje nízko nad terénem a jeho pohyb působí dojmem nenucenosti. Při hlavě mírně natažené vpřed, a při lehce zvednutém ocasu, je klus německého ovčáka rovnoměrný a klidný, přičemž horní linie těla, probíhající od špiček uší přes týl a hřbet až ke špičce ocasu je plynulá.
Osrstění vzdoruje každému počasí. Líbivý vzhled je žádoucí, nesmí ale být na újmu práceschopnosti. Typičnost pohlaví musí být výrazná, tzn. že výraz psa nesmí být zaměňován s výrazem feny. Plemenným znakům odpovídající německý ovčák je ztělesněním síly, inteligence a obratnosti. Musí být proporcionální.

Povaha, charakterové vlastnosti

Pevné nervy, neohroženost, ovladatelnost, bdělost, věrnost, neúplatnost, odvaha, bojovnost a tvrdost, to jsou nejvýznamnější vlastnosti německého ovčáka. Tyto vlastnosti z něho činí psa všestranně užitkového, ceněného zvlášť pro hlídání, doprovod, ochranu a strážní službu. Jeho nadání k čichovým pracem, spojené s klusáckou stavbou těla, mu umožňuje pracovat nosem u země, bez tělesné námahy, klidně a jistě vypracovat stopu. Činí ho vysoce způsobilým ke stopování. Může být též nasazen k různým účelům při vyhledávání. Při nadměrném temperamentu musí být německý ovčák snadno ovladatelný, musí se umět přizpůsobit každé situaci, požadované úkony musí plnit ochotně a radostně. Musí být odvážný a tvrdý, když jde o ochranu svého pána, nebo jeho majetku. Pes musí ochotně zakročit vždy, když si to pán přeje. Musí být pozorný a poslušný, příjemný domácí společník, vlídný ke svému okolí, především k dětem a k domácím zvířatům, nestranný ve styku s jinými lidmi. Vcelku musí působit dojmem harmonické, přirozené ušlechtilosti a úctu vzbuzující sebejistoty.

Charakterisktika plemene německého ovčáka

Německý ovčák je znám pro svou sílu, vytrvalost, ostražitost a poslušnost. Nicméně jsme zjistili, že díky zvláštnímu tvaru těla může trpět problémy s pánevní oblastí a také jeho trávicí systém je velmi citlivý na některé složky potravy.
Aby Váš německý ovčák byl stále ve špičkové kondici, potřebuje každý den tyto výživné látky:
  • kombinaci prvotřídních bílkovin z jehněčího masa
  • přírodních triglyceridů z kokosového oleje
  • recepturu bez pšeničného lepku a sóji, která zaručí lehčí stravitelnost krmiva
  • slunečnicový olej, který zabezpečuje přísun esenciálních mastných kyselin, především omega-6 mastné kyseliny
  • vzácný výtažek z novozélandské slávky pyskaté a omega-3 mastné kyseliny, které pomáhají udržet dobrou pohyblivost kloubů
  • vitamin C, taurin, kyselina linolová a zinek pro zdravou kůži a lesklou srst

PEDIGREE® pro německé ovčáky

Receptura pro dospělé psy nad 25 kg. Možo doporučit i pro plemena srovnatelné velikosti jako německý ovčák, která potřebují podporu zdraví kloubů a zažívacího traktu.produkty/small/pedigree_pro_nemecke_ovcaky
Tato receptura obsahuje dvě unikátní součásti - GLM a kokosový olej:
1, GLM = výtažek z novozélandské slávky pyskaté (viz níže), která podporuje zdraví chrupavek, snižuje artritické bolesti a celkově zlepšuje pohyb zvířete
2, Kokosový olej - plemeno německý ovčák má geneticky problémy se slinivkou břišní a tedy špatně tráví tuky. Navenek se to projevuje řidším trusem až průjmy. Kokosový olej je lépe tráven a dá se tedy tato receptura použít i jako dieteticky vhodné krmivo při zažívacích potížích.
Toto speciální složení pomůže udržet Vašeho německého ovčáka ve špičkové kondici. Dlouholetý výzkum psů různých plemen v Pedigree® Centru a ve výzkumném centru Waltham nás přesvědčil, že každé plemeno vyžaduje specifické nároky na výživu, aby se udrželo ve špičkové kondici.
Složení:
Obiloviny (rýže min. 14%), maso a výrobky živočišného původu (obsahuje min. 4% jehněčího masa) a novozélandská slávka pyskatá (Perna canaliculus), vedlejší výrobky rostlinného původu, oleje a tuky (olej kokosového ořechu min. 2,2%), minerální látky.
Deklarované jakostní znaky (na 1 kg)
N-látky250 g/kg
Tuk100 g/kg
Popel80 g/kg
Vláknina15 g/kg
Vápník15 g/kg
Fosfor10 g/kg
Vlhkost90 g/kg
Měď (síran meďnatý)10 mg/kg
Vitamin A6000 m.j./kg
Vitamin D3600 m.j./kg
Vitamin E (α-tokoferol)160 mg/kg
Vitamin C30 mg
Taurin1675 mg
Průměrný obsah energie:330 kcal (1381kJ) 100g
Antioxydant: Butylhydroxytoluen (E320), Butylhydroxyanisol (E321). Konzervant: Sorban draselný (E202), Kyselina ortofosforečná (E338).

Slávka novozélandská pyskatá - Perna canaliculus

Po staletí významná potravinová součást výživy domorodého obyvatelstva Nového Zélandu. Na základě dlouhodobě pozorovaného nízkého výskytu artritid a revmatických onemocnění u obyvatel pobřeží se začalo se studiem tohoto mlže a od roku 1975 s jeho komerčním využíváním jako potravinového doplňku v humánní i veterinární medicíně. Dnes se chová speciálně v plytkých pobřežních vodách Nového Zélandu jako nejbohatší a nejčistší zdroj GAG (glykosaminoglykan).
Zpracovávání mlžů se řídí vládní licencí a přísnými státními normami. Dospělí mlži jsou zmraženi pod -40˚C v průběhu dvou až čtyř hodin. Měkké tkáně se oddělí od ulity, několikrát se plaví, zmrazí a lyofilizuje. Potom se zpracovává v jemný prášek a přidává se k produktům. Koncentrát z těchto mlžů působí rychle a zároveň dlouhodobě.
Slávka obsahuje přirozené minerální složení podobné lidskému. To je vytvořeno z 61 % proteinu, 13 % uhlohydrátů, 12 % glykosaminoglykanu (GAG), 5 % tuků (včetně kyseliny eicosatetraenoidové - ETA), 5 % minerálů a 4 % vody.
Vedle kvalitních kolagenních štěpů jsou GAG druhou rozhodující látkou pro tvorbu a obnovu chrupavky kloubů, meziobratlových plotének a klíčovou látkou pro tvorbu synoviální tekutiny (kloubního mazu). Patří mezi chondroprotektiva (chrání chrupavky) a mají protizánětlivý účinek (blokují syntézu prostaglandinu vyvolávající zánět). Výzkumy a klinické testy v USA a v Evropě již v 80. letech potvrdily, že GAG dokáží rekonstruovat poškozené kloubní a kostní tkáně. Schopnost organismu produkovat tyto látky s postupem věku klesá. Při nedostatku GAG kloubní maz řídne a vysychá, klouby přestávají plnit svou funkci, neprokluzují, nejsou schopny přenášet tlaky a vzdorovat zátěžím; dochází k erozi chrupavčitých tkání, k bolestivým zánětům, otokům, ztuhlosti a snižuje se tak pohyblivost.
GAG poskytují stavební buňky pro stavbu chrupavek a podporují tvorbu kloubní tekutiny, která snižuje tření, zlepšují stav kloubních chrupavek, vazů a šlach. Také ničí enzymy, které tuto tekutinu poškozují. Nabízí i jód a je navíc doplněn o řadu látek, které napomáhají umísťování a zabudování GAG v tkáních, především o nejúčinnější antioxidanty, vitaminy C a E.

Slávka pyskatá obsahuje složky s následujícím účinkem

  • Glycosaminoglycan a chondroitinsulfat jsou komponenty chrupavky a synoviální tekutiny, působí lubrikačně v kloubu, zlepšují stav kloubních chrupavek, vazů a šlach
  • Eicosatetraenoidová kyselina (ETA), omega 3 mastná kyselina, eicosapentaenoidová kyselina (EPA) a docosahexaenoidová kyselina (DHA) mají silný protizánětlivý účinek
  • Glutamin a aminové kyseliny - společně utvářejí chrupavku
  • Antioxidanty (vitamíny E a C) eliminují volné radikály
  • Minerály (zinek, měď a mangan) jsou součástí antioxidačních enzymů
Doplňky pro výživu kloubů jsou nejúčinnější jako přísada do důkladně vyvážené diety za předpokladu dodržení rozumného zatížení organismu, a to před tím než dojde k vážnému poškození kloubů.
Z hlediska složení rozeznáváme u těchto přípravků základní skupiny:
chondroitinsulfát: je to skupina látek označovaných také jako GAG, které tvoří chrupavky pokrývající povrchy kloubů
metylsulfonamin (MSM): je to chemický derivát obsahující síru. Právě proto je vhodným přírodním zdrojem síry, kterou mohou zvířata zužitkovat. Právě síra hraje významnou roli ve zdraví měkkých kloubních tkání včetně chrupavek. Mimoto MSM působí jako protizánětlivý prvek a přírodní antioxidant, jenž při putování tělem likviduje volné radikály uvolňované při zánětlivých procesech.

Německý ovčák

28. dubna 2007 v 15:09 Německý ovčák
Německý Ovčák Každý dobrý chovatel je přesvědčený, že plemeno, které chová, je právě to ideální. A má jistě pravdu - je. Právě pro něj a jeho podmínky. Každý vyhledává plemeno, které mu bude vyhovovat - a někdy je podobnost psa s pánem až nápadná.
Německý ovčák je pes ostražitý, neúplatný, věrný, odvážný, má rád děti a je obezřetný vůči cizím lidem. Je to výborný pes pro práci, která jeho přednosti využívá a podporuje, pro takové účely byl šlechtěn. Často vidíme německého ovčáka jako psa policejního, strážného, záchranářského, slepeckého, pasteveckého. Právě jeho široké spektrum využití je to, co nás na něm upoutá.
Pokud se právě rozhodujete, jakého psa si pořídit, posuďte objektivně svoje možnosti. Zvažte, zda pro velkého psa máte dostatek prostoru. Počítejte s tím, že pracovní plemena, ke kterým německý ovčák patří, potřebují spoustu pohybu a zaměstnání. Výcvik není jen otázkou dosažení výsledků na závodech, ale především životní potřebou psa. Z ovčáka nemůžete udělat pokojového psa. U velkých psů je rovněž důležité uvážit náklady na krmení a veterinární péči.
Každé štěně, které splňuje podmínky chovu, musí mít svůj rodokmen a musí být tetované v uchu. Pokud vám chovatel vám nabízí štěně bez rodokmenu, nenechte se zmást tvrzením, že se narodilo šesté nebo třeba desáté… U štěněte bez rodokmenu vám nikdo nezaručí, jaký pes z něj vyroste (rodiče nemusí mít rodokmen, nebo nemají zkoušky, výstavy, neg. RTG, apod.).
Při výběru psa se nebojte obrátit na zkušeného chovatele, nebo na poradce chovu z vašeho okolí. Poradce vrhy štěňat kontroluje a tetuje, proto by vám mohl doporučit vhodného chovatele. Zajděte se podívat na nějakou kynologickou akci, abyste si udělali přehled.
Ujasněte si, co od psa očekáváte. Pokud vám jde o vzhled, ptejte se po exteriérových rodičích, jestli chcete psa pro výcvik, hledejte pracovní spojení.
Přestože neradi rozdělujeme ovčáky na pracovní a exteriérové, asi se tomu úplně nevyhneme. Není to problém jen naší republiky. Je velmi obtížné zvolit optimální spojení psa a feny, ve kterém se podaří skloubit výstavní exteriér a výborná povaha. Málokterý chovatel toto dokáže a bohužel se tak jenom prohlubuje propast mezi krásou a povahou - a hledání pracovního psa, který by mohl nakrýt pěknou fenu, aby štěňatům zůstal předpoklad slušného exteriéru i práce, je čím dále těžší. Tento začarovaný kruh mohou přerušit opět pouze sami chovatelé, pokud se budou snažit ta ideální spojení hledat.
Nezapomeňte, každý si psa vychová k obrazu svému, jen některý pes "zraje déle". Ale i krásní psi mají vrcholové zkoušky!
pracovní pesexteriérový pes
Všimněte si rozdílu v úhlení a rozmístění bodů - předhrudí, kohoutek, hřbet a záď.

Standard německého ovčáka

28. dubna 2007 v 14:47 Německý ovčák
FCI standard č. 166 z 30. 8. 1991

Celková charakteristika:

Německý ovčák je středně velký, silný a dobře osvalený pes obdélníkového formátu se suchými klouby a pevnou celkovou stavbou.

Povaha:

Německý ovčák musí být vyrovnaný pes pevných nervů, sebejistý, absolutně nebojácný a odolný vůči dráždění, dobromyslný, ale ostražitý a ovladatelný. musí být odvážný, bojeschopný a dostatečně tvrdý, aby mohl sloužit jako průvodce, obranář, služební, strážní a pastevecký pes.

Hlava:

Je klínovitá, odpovídající velikosti těla. Její délka má činit asi 40 % výšky v kohoutku. Nesmí být hrubá ani příliš protáhlá, celkově má být suchá a mezi ušima dostatečně široká. Čelo je vředu i při pohledu ze strany jen mírně klenuté a nemá, nebo jen slabě, vyjádřenu čelní brázdičku. Poměr lebky k obličejové části má být 50:50 %. Šířka lebky odpovídá její délce. Při pohledu shora se hlava zužuje od uší ke špičce čenichu víceméně pravidelně, stop není příliš výrazný, takže klínovitý průběh obličejové části (čelistí) není narušen. Horní a spodní čelisti jsou mohutně stavěné. Hřbet nosu je rovný, prosedlání ani vyklenutí není žádoucí. Pysky jsou pevné, dobře přilehlé a tmavě zbarvené.

Nos:

Nosní houba musí být vždy černá.

Chrup:

Musí být silný, zdravý a plný, tj. musí mít všech 42 zubů odpovídajících zubnímu vzorci. Německý ovčák má nůžkový skus, tzn. horní řezáky musí bez mezery přesahovat řezáky spodní čelisti. Předkus, podkus, klešťový skus a úzká dolní čelist jsou vadné stejně jako příliš velké mezery mezi zuby, volné zasazení zubů. Vada je také rovná linie řezáků. Čelistní kloub musí být mohutně vyvinut a zuby musejí být hluboko zasazeny v čelisti.

Oči:

Jsou středně velké, mandlového tvaru, poněkud šikmo položené a nesmějí vystupovat. Čím tmavší je barva očí, tím lépe. Světlé dravčí oči jsou nežádoucí, protože poškozují výraz psa.

Uši:

Německý ovčák má středně velké vztyčené uši, nesené kolmo a pravidelně. Nesmějí vybočovat stranou. Vybíhají ve špičku a boltec je obrácen dopředu. Klopené a převislé uši jsou nepřípustné. Při pohybu nebo při odpočinku nejsou nazad položené uši vadou.

Krk:

Je silný, dobře osvalený a nesmí mít volný kožní záhyb (lalok). S horizontální linií hřbetu má svírat úhel asi 45°.

Trup:

Horní linie probíhá od nasazení krku přes dobře vyjádřený kohoutek a mírně se svažuje k zádi bez zřejmého přerušení. Hřbet je pevný, silný a dobře osvalený. Bedra jsou široká, silně stavěná a dobře osvalená. Záď je dostatečně dlouhá a lehce skloněná (asi 23° od vodorovné linie). Horní linie nesmí být přerušena ani nasazením ocasu.

Hrudník:

Musí být dostatečně široký, hrudní část dostatečně dlouhá a dobře utvářená. Hloubka hrudníku musí tvořit 45-48 % kohoutkové výšky psa. Žebra musí být robustní, dobře klenutá, sudovitý hrudník je stejně chybný jako plochá žebra.

Ocas:

Dosahuje nejméně k hlezennímu kloubu, nesmí však přesáhnout střed zadní plochy nártu. Na spodní straně má delší ochlupení a pes ho nosí v mírném oblouku, při vzrušení a pohybu je nesen výše, avšak nikdy nad prodlouženou linií hřbetu. Operativní zásahy jsou zakázány.

Hrudní končetiny:

Musejí být při pohledu z libovolné strany rovné, zepředu dokonale rovnoběžné. Lopatka a nadloktí mají být stejně dlouhé a středně silné osvalení musí pevně přiléhat k trupu. Sklon lopatky k nadloktí je v ideálním případě 90°, přípustných je ještě 110°. Lokty však musejí být jak v postoji, tak v pohybu přilehlé, ale volné, nesmějí být příliš těsné. Předloktí musejí být při pohledu z libovolné strany rovná a dokonale rovnoběžná, suchá a pěkně osvalená. Zápěstí se má svou délkou rovnat asi třetině předloktí a má s ním svírat úhel 20-22°. Příliš strmě postavené záprstí a zápěstí (méně než 20°) stejně jako příliš měkké hrudní končetiny (úhel větší než 22°) značně snižuje vydatnost pohybu a vytrvalost psa.

Tlapy:

Jsou okrouhlé, dobře uzavřené, s lehce klenutými prsty. Nášlapné polštářky jsou tmavé, pevné, ne křehké. Drápy musejí být silné, zahnuté, vždy tmavé barvy.

Pánevní končetiny:

Ve výstavním postoji jsou pánevní končetiny lehce posunuty dozadu, při pohledu zepředu jsou rovnoběžné. Stehna a bérce jsou přibližně stejně dlouhé a mají svírat úhel kolem 120°, stehna jsou silná a dobře osvalená. Hlezenní kloub je mohutně stavěný a pevný, záprstí stojí v pravém úhlu pod hlezenním kloubem.

Pohyb (chody):

Německý ovčák je klusák. Končetiny musejí délkou i zaúhlením odpovídat tomuto typu pohybu. Při pohybu nesmí docházet k výkyvům hřbetním linie od zádi až k hrudníku a hrudní končetiny nesmějí vybočovat z linie. Mimochod je nežádoucí. Příliš výrazné zaúhlení pánevních končetin snižuje pevnost postoje a vytrvalost, a tím i užitkovost psa. Korektní stavba těla a zaúhlení se projevují vydatností chodů, dlouhým krokem nízko nad terénem a budí dojem neúnavnosti. S hlavou nataženou dopředu a s lehce vzhůru prohnutým ocasem zachovává německý ovčák v pravidelném a klidném klusu měkce a pružně se pohybující nerušenou hřbetní linii od špiček uší přes krk a hřbet až po konec špičky ocasu.

Kůže:

Musí být přiléhavá a nesmí tvořit záhyby.

Osrstění:

Typ srsti: Správné osrstění německého ovčáka je krátké, tvrdé, s podsadou. Krycí pesíky jsou dostatečně husté, rovné, tvrdé a oevně přilehlé. Na hlavě, zejména uvnitř uší, na přední straně končetin, na tlapách a prstech jsou krátké, na krku je srst delší a bohatší. Zadní strana končetin má prodlouženou srst až po záprstí nebo hlezenní kloub. Na zadní straně stehen tvoří přiměřeně husté, kratší kalhoty.

Zbarvení:

Černé s odznaky rudo hnědými, žlutými až světle žlutošedými. Černé nebo jednobarevně šedé s tmavším stínováním. Černé sedlo a maska. Nenápadné drobné bílé odznaky na hrudi stejně jako příliš světlé vnitřní strany končetin jsou přípustné, ale nežádoucí.
Nos musí být u všech barevných rázů černý. Chybějící maska, světlé až dravčí oči a příliš světlé až bílé odznaky na hrudi a vnitřní straně nohou, světlé drápy a červená špička ocasu prozrazují celkově slabý vývoj pigmentu. Podsada mívá světlejší šedý odstín. Bílá barva je nepřípustná.

Velikost/hmotnost:

Psi: výška v kohoutku 60-65 cm, hmotnost 30-40 kg.
Feny: výška v kohoutku 55-60 cm, hmotnost 22-32 kg.

Varlata:

Samci musejí mít obě normálně vyvinutá varlata zřetelně viditelná, zcela sestouplá v šourku.

Vady:

Každá odchylka od výše uvedeného se hodnotí jako chyba, přičemž se posuzuje stupeň odchylky od standardu. Projevuje se na ocenění.

Nejbližší příbuzní

28. dubna 2007 v 14:46 Německý ovčák
Ke konci devatenáctého století existovalo v Belgii, Nizozemsku a severním Německu mnoho různých druhů pasteveckých a ochranářských psů. Zatímco však blízce příbuzní belgičtí a holandští ovčáci jsou stále hodnoceni velmi různoredě, němečtí ovčáci byli všichni posuzováni podle SV standardů ustanovených kapitánem von Stephanitz. V tomto století byl německý ovčák použit jako základní plemeno pro vytvoření dalších plemen:
Československý vlčák - vznikl křížením německého ovčáka a karpatského vlka jako ověření děditelnosti některých vlčích vlastností
Groenendael - belgický ovčák
Holandský ovčák - dlouhosrstý - méně běžný než belgický ovčák; další dvě varianty mají krátkou nebo drsnou srst
Malinois - belgický ovčák
Saarloosův vlčák - poprvé se objevil v Nizozemsku kolem roku 1920, vznikl křížením německého ovčáka s kanadským lesním vlkem
Shilohský ovčák - od roku 1980 ve Spojených státech výběrově šlechtěný z německých ovčáků
Tervueren - belgický ovčák - na konci 2. světové války téměř vyhynulý

Historie a původ německého ovčáka

28. dubna 2007 v 14:45 Německý ovčák
V roce 1891 skupina německých obdivovatelů hrubých, neuhlazených psů vytvořila společnost Phylax, která dostala jméno podle řeckého slova phylaxis označujícího hlídání nebo střežení. Účelem této organizace bylo sjednotit rozmanitou sbírku ovčáckých psů německého původu upevnit jejich vzhled a povahu. Společnost Phylax ukončila svou činnost v roce 1894 a v uskutečňování jejích záměrů a představ pokračoval jediný Max Emil Friedrich von Stephanitz.
Ten si 3. dubna 1899 na přehlídce pasteveckých psů zakoupil psa Hektora. Pes byl čilý, silný, ostražitý a Stephanitzovi se zdál dokonalým ztělesněním ideálu pracovního a hlídacího psa, právě takového, jaký si pro tento druh činnosti představoval. Jeho původní jméno, Hector von Linkrshein, bylo změněno na Horald von Grafrath. Horand, který měl krátkou srst a byl zhruba 60 cm vysoký - podle dnešních standardů malý - byl prvním zaregistrovaným německým ovčákem. O dva týdny později založil, společně s Arthurem Meyerem, Klub chovatelů německých ovčáků, Verein für Deutsche Schäferhunde, největší chovatelský klub jednoho plemene na světě, známeho jako SV.
Horand se ukázal jako schopný krycí pes a vlastnosti, které si Stephanitz vysoce cenil, byly na první schůzi vyhlášeny jako žádoucí u psů a upevněny počátční pečlivou chovatelskou politikou příbuzenské plemenitby - liniovou plemenitbou.

Vznik a vývoj NKO

28. dubna 2007 v 14:12 Německý krátkosrstý ohař
Evropští krátkosrstí ohaři nevznikli a nevyvíjeli se ve všech zemích současně. Příčinou toho byl především různý stupeň kultury, různé stavy zvěře, zejména pernaté, jakož i rozdílný stupeň lovecké a tím i kynologické vyspělosti. Po těchto stránkách to byly právě jihoevropské země, jmenovitě Itálie a Španělsko, které měly všechny vhodné podmínky. Navíc v těchto zemích kvetlo ve středověku jako nikde jinde zbrojířství. Palné zbraně, které přispěly k podstatnému rozšíření krátkosrstých ohařů a k jejich všestrannějšímu použití byly v Itálii a Španělsku používány v širším měřítku asi o 100 let dříve než ve střední Evropě. Není proto náhodné, že se krátkosrstí ohaři vyvinuli nejdříve na jihu Evropy. Krátkosrstý italský ohař "bracco" je některými kynologickými autory považován vůbec za nejstarší formu krátkosrstého ohaře. Tento názor potvrzují i nejstarší obrazy těchto psů, které se nalézají ve Vatikánské galerii v Římě, založené koncem 13. století. Představují krátkosrsté ohaře již ušlechtilejších forem. Naproti tomu německý kynologický spisovatel Dr. Kleemann se přiklání k názoru, že krátkosrstého ohaře vypěstovali Španělé.

Krátkosrstí ohaři se v jednotlivých evropských zemích nevyvíjeli ani zcela odděleně. Cestou obchodní, formou darů či jako válečná kořist a pod. se dostávali psi jedné země do země druhé a ovlivňovali domácí chovy. Dalmacký honič či bengálský brakýř, předchůdce nynějšího dalmatina, stává se hlavním loveckým psem Itálie. Odtud přicházejí do Španělska a do Anglie. Severně a jižně od Pyrenejí rozšířený honič je předkem francouzkého a španělského krátkosrstého ohaře. Španělský pointr takzvaného navarrského těžšího rázu se podle některých kynologických autorů dostal jako Spanish Pointer do Anglie.

Do Německa přicházejí italští, francouzští a španělští krátkosrstí ohaři, stejně jako anglický pointr. Všichni tito psi se pochopitelně používali více méně i k zušlechtění domácích chovů, ovšem jejich podíl na zušlechtění německého krátkosrstého ohaře nebyl stejný.

Krátkosrstí ohaři vůbec pocházejí vesměs z honičů. Pečlivým výběrem těch honičů, kteří vykazovali už od přírody vlohy pro vystavování, čistým pěstěním s nimi a přikřížením lehčích i těžších typů štváčů se vytvořil časem typ krátkosrstého ohaře.

Také německý krátkosrstý ohař byl vyšlechtěn z honiče, z něhož vznikl dávno před tím také německý černobíločervený barvář. S tímto barvářem byl původní německý krátkosrstý ohař křížen. Také tento kříženec byl podle všeho většinou černobíločervený. Teprve křížením s těžkou dogou a jihoevropskými psi vznikly jiné barvy. Ještě počátkem 19. století byly nejobvyklejšími barvami německých krátkosrstých ohařů bílá, bílá s hnědými místy, hnědá, hnědá s bílými odznaky. Podle Němce Winckella byli obvyklí také ohaři strakatí nebo žíhaní, zato ohaři černí, šedí a žlutí byli vzácní.

Během 17. století dovezli Němci ze Španělska starého španělského pointra. První jedinci tohoto plemene byli dovezeni a také používáni jen pro vystavování pernaté, později bylo toto plemeno použito ke křížení se staroněmeckým krátkosrstým ohařem. Výsledkem křížení byl silný pes s těžkou hlavou, který vystavoval pernatou a spolehlivě pracoval na stopě.

Přibližně v téže době se začaly rozšiřovat i ve střední Evropě zdokonalené ručnice,
které již umožňovaly střílení zvěře v běhu a v letu. V důsledku toho vyvstaly nové a to nemalé požadavky na práci loveckých psů jak před ránou, tak i po ráně. Francouzi, Italové a Angličané viděli vyřešení těchto požadavků ve vyšlechtění plemen loveckých psů, kteří by byli ve svém oboru specialisty. Němci se pokusili vytvořit jedno plemeno pro všechny obory. S jakým výsledkem, je vidět už z líčení německého svobodného pána z Borchu, který v "Sylvanu 1813" o krátkosrstém německém ohaři napsal: "Nyní je koroptvář jako vyzkoušený pomocník u mnohých myslivců z povolání povýšen na "fac totum"... Nejen při lovu v poli se ukazuje neúnavným, nýbrž ani ve vodě jej nezastraší ani námaha ani chlad, hledá, vystavuje,
přináší všechny druhy zvěře, které patří k nízké zvěři, doprovází svého pána na čekanou, jakož i na hony a všude je pozorný, klidný a horlivý v práci. Avšak jeho učenlivost nezůstává jen při tomto. Snadno lze jej přimět, že nahradí barváře, ba nezřídka zahanbí jej po krátkém nácviku."

Až do čtyřicátých let 19. století byl německý krátkosrstý ohař ve stálém rozvoji,
zato doba mezi 1839 až 1879 představuje údobí ustrnutí, ne-li jeho úpadek. Německý krátkosrstý ohař byl stále více zatlačován do pozadí anglickými psy, kterým byla dávána přednost pro jejich rychlost, temperament, způsob hledání a pro jeho dobrý nos. V Hannoveru
a v Berlíně byla dokonce založena kolem roku r. 1840 sdružení pro dovoz anglických psů.

Teprve v létech z konce 19. století nastává obrat k lepšímu. Zpočátku se ovšem němečtí kynologové dopouštěli té chyby, že zavrhovali šmahem anglické psy a odmítali
i křížení s pointry, ačkoliv tehdejší německý krátkosrstý ohař, který sice vynikal jako stopař
a přinašeč a také byl neobyčejně ostrý, nebyl vytrvalý, hledal krokem a měl slabší nos. Tím se regenerace německého krátkosrstého ohaře stala svízelnou a jeho zušlechtění se oddálilo.

Po nezdařené výstavě spolku Hektor a po celkem bezvýsledné výstavě ve Frankfurtu n. M. v r. 1878 byl založen téhož roku "Verein zur Veredlung der Hunderassen" (Spolek pro zušlechtění psích plemen). Rok na to byla pořádána v Hannoveru velká mezinárodní výstava a při té příležitosti došlo ke sjednocení názorů, jak má německý krátkosrstý ohař vypadat. Byly stanoveny plemenné znaky pro jeho formu podle tehdy nejlepšího psa. Byl jím pes nadlesního Hesse "Hektor I". Tento pes byl poněkud lehčího rázu, nicméně robustní, většinou bílý s hnědými znaky.

Od té doby nastává opět rozvoj a cílevědomé zušlechťování německého krátkosrstého ohaře. Zasloužili se o to v r. 1890 založený "Klub Kurzhaar" (Klub krátkosrstý ohař) a z chovatelů v prvé řadě chovatelé kmenů Lippe - Detmold. Psi z těchto chovů byli sice stále ještě těžkopádní, ale hledali již klusem a též povšechně znamenali určité zlepšení. Spojením s thuringenskými kmeny vznikli lehčí psi, k nimž patřili zejména psi chovatele J. Englera "von Lemgo". Tito psi vynikali již ušlechtilejší hlavou a lepším exteriérem. Podle Strebla nebyl začátkem 20. století žádný vynikající německý krátkosrstý ohař, v jehož žilách by nekolovala krev "von Lemgo".

Silnější kostry byli psi chovatele J. Mehlicha z Berlínu. Z náhodného krytí jeho feny "Holla Hoppenrade" s pointrem těžkého rázu "Donnerem" vynikli psi "Maitrank Hoppenrade, Balsan II. Hoppenrade a Bosko Hoppenrade". Tito psi vynikali již ušlechtilostí, temperamentem a kvalitou nosu. Při anglickém hledání "derby" Maitrak Hoppenrade dokonce porazil anglické psy a vítězem "derby" se stal poprvé německý krátkosrstý ohař.

Zájem o krátkosrstého ohaře vzrůstal. Vznikly a vynikly další psince, z nichž je třeba uvést alespoň psinec "Tref - Trefflich", chovatel Isermann, Nordhausen, psinec "Jagerhaus" dvorního myslivce Isermanna, Sondershausen, psinec "Mansfeld", chovatel Florstedt a psinec "Waldheim", chovatel C. Mulde , Riechzenheim. Němečtí chovatelé použili pointra přirozeně i v jiných případech k zušlechtění německého krátkosrstého ohaře. Jisto je, že německý krátkosrstý ohař z pozdějších let začátku 20. století byl sice menší, zato však rychlejší, vytrvalejší a tím i výkonnější, než byl staroněmecký krátkosrstý ohař. Získal i exteriérově, i na způsobu hledání, jakož i na kvalitě nosu, podržel však spolehlivost a stopovací schopnosti, které učinily staroněmeckého ohaře tak oblíbeným.

Po stránce původové je tedy německý krátkosrstý ohař - zhruba řečeno - křížencem staroněmeckého krátkosrstého ohaře se starošpanělským pointrem, zušlechtěný anglickým pointrem, při čemž v něm převládá krev honičů, a to nejen domácího, ale i cizích, zejména také dalmackého či bengálského honiče. Po stránce výkonnostní představuje nový typ loveckého psa, který při řádném výcviku a vedení zastává práci anglického ohaře, retrívra,
barváře, španěla, labradora a pokud jde o práci na škodnou na povrchu, i práci teriéra.

Původ německého krátkosrstého ohaře

28. dubna 2007 v 14:10 Německý krátkosrstý ohař
Od 14. století se na různých místech Evropy, nejdříve však v oblasti Pyrenejského poloostrova, začínají z velkých honičů vydělovat lovečtí psy, vyznačují se novým způsobem práce: už zvěř nehoní, neštvou, ale vyhledávají nosen a její přítomnost charakteristickým způsobem ukazují lovci. Než se tento způsob změnil k dokonalosti kterou dnes předvádějí Pointři, Setři i kontinentální Ohaři, uplynulo několik století.
Pro jejich vývoj byla rozhodující lovecká práce, zejména však vynález střeleckých zbraní na počátku 15. století, ale hlavně v polovině 16. století objevují se lovecké ručnice s kolečkovým křesacím zámkem. Výrazný pokrok přinesl vynález křesacího zámku na počátku 17. století a následně zavedením brokovnicového náboje.
Vedle honičů se objevuje lovecký pes nového typu, ohař. Jeho nejstarším typem byl španělský "bracce de punta" v jehož jméně se ozývá návaznost na honiče a brakýře. Jeho přímými potomky jsou dnes Španělský ohař a Portugalský ohař.
Velká záliba šlechty, která byla rodově, společensky i politicky úzce propojena, v lovecké kratochvíli, vedla k rychlému šíření tohoto typu loveckého psa po celé Evropě i do velké Británie, kde se stal pointrem, psem který "ukazuje" vystavuje zvěř. Stranou nezůstala ani střední Evropa, včetně království českého, které mimořádnou měrou přispělo k vývoji ohaře drsno - čí hrubosrstého ( viz Český fousek ).
Na německém území byli známi tzv. staroněmečtí ohaři, kteří však až do poloviny 19. století netvořili výraznější samostatný typ, šlo spíš o ohaře na německém území. Výjimkou byli až zvláštně zbarvení wüntemberčtí ohaři, kteří vykazovali četné znaky velkých honičů, zejména typu Svatohubertského psa, včetně na ohaře nezvykle velkých, zavěšených ušních boltců a krčního laloku. Vyznačovali se určitou váhavostí, ale o to větší vytrvalisti, zbarvení byli trojbarevně, krátká srst byla hnědobíle skvrnitá a žlutě pálená. Vyskytovali se i psy, tzv, tygři pstruhovaní, hnědě žíhaní se žlutými znaky nad očima, na ženichové partii, na hrudi, na vnitřních stranách končetin, na tlapách a pod nasazením ocasu. Tito ohaři se zřejmě stali základem, k němuž němečtí chovatelé v letech 1860 - 1880 přidali krev tehdy známého španělského ohaře, rovněž těžšího typu a přímého předchůdce anglického pointra. a opětně posílili noc psem svatuhubertským.
K prvním chovatelům patřil princ Albrecht zu Solms-Bauenfels z Hannoverského domu (kolem roku 1870) a dále např. Julius Mehlich z Berlína, který využil ve svém chovu v roce 1883 přímo anglického pointra a setry. Pro další vývoj všech variet, dnes samostatných plemen německých ohařů, měla rozhodující význam hannoverská výstava ohařů v roce 1879, na niž byly stanoveny základní znaky jednotlivých plemen ohařů. Už v roce 1817 lze však najít popis německého krátkosrstého ohaře v díle Der eigentliche Hühnerhund veterinářeWaltera. Obdobný typ psa zobrazil na své rytině J. E. Ridinger - pod týmž jménem - již kolem roku 1722.
Klub chovatelů byl 1891, pečlivou chovatelskou činností vytvořil z německého krátkosrstého ohaře jednoho z nejvšestrannějších, a proto též nejrozšířenějších ohařů a loveckých psů vůbec.

Portrét plemene

28. dubna 2007 v 14:06 Německý krátkosrstý ohař
Německý krátkosrstý ohař je středně velký lovecký pes, jehož celkový vzhled je ušlechtilý, tvary zaručují vytrvalost, rychlost a sílu.
Povahy je milé, vstřícné a při komunikaci a výkonu jedná přímo a poctivě. Je dobře cvičitelný a voditelný.
NKO vznikl v době změny způsobu lovu a s rozmachem palných zbraní a to ze starého krátkosrstého loveckého psa, původně honiče či brakýře. Chovatelé reagovali na touhu lovců po opravdu všestranném ohaři. Po napoleonských válkách hrozilo původnímu německému typu ohaře téměř vymizení. Významný obrat tento trend zaznamenal po roce 1870, kdy sílící nacionalismus vola i po svém plemeni ohaře. Ten však díky své těžké stavbě těla a průměrnému nosu zaostává za moderním anglickým pointerem. Další nevýhodou byla téměř nutnost tvrdých výcvikových metod. Pořádek v názorech na chov, typ a zbarvení udělal po svém založení roku 1878 "spolek pro zušlechťování psích ras", který roku 1879 stanovil první popis plemene. Po mnoha nezdařených, vpravdě nahodilých chovatelských pokusech se přistoupilo k přikřížení pointera a výsledek byl okamžitý. Dále již cíleným výběrem a chovem se začíná starý těžký typ měnit na moderního, lehkého a nosového ohaře, u něhož je kladen důraz na jeho všestrannost. O mnohé se zasloužili i význační chovatele z Čech a Moravy, kteří velmi zpopularizovali toto plemeno a od začátku 20.stolení zajistili NKO status nejrozšířenějšího ohaře u nás.

Historie něm. krátkosrstého ohaře

28. dubna 2007 v 13:41 Německý krátkosrstý ohař
Doba, do které spadá vyčleňování loveckých psů z dosavadních psů honicích, počíná 14. stoletím. Přestože podobná specializace probíhala po celé Evropě, pravděpodobně začínala na Pyrenejském poloostrově. Dosavadní vyhovující praxe - zvěř uhonit a uštvat - byla doplněna o novou kvalitu práce, a to vyhledat úlovek čichem a ukázat místo nálezu lovci. Takovým psem nového typu se stali vedle pointrů a setrů také ohaři, jejichž nejstarším typem byl španělský "bracce de punta", potomek honičů a brakýřů, z něhož pokračují v přímé linii španělský ohař a portugalský ohař.
Odlišný vývoj ohařů v různých evropských končinách byl způsoben především rozdíly ve vyspělosti a kulturnosti národů, ale samozřejmě také rozšířením a stavy zvěře, především pernaté, což přinášelo rozdílnou loveckou i kynologickou vyspělost. Z tohoto pohledu měly ideální podmínky pro vznik nových plemen Itálie a Španělsko, což byl nejspíše také důvod toho, že právě v těchto zemích se (zhruba o 100 let dříve než ve střední Evropě) začaly používat palné zbraně. Nový typ lovu potřeboval i nové techniky vysledování ulovené zvěře a navíc tu ještě dovedl k vrcholu puškařství a zbrojířství.
O prvenství nejstarších forem krátkosrstých ohařů vedou polemiku zastánci italské varianty (např. Richard Knoll, po I. světové válce průkopník tehdy československé kynologie, který dospěl ke svému názoru po zevrubném studiu starých obrazů a rytin s loveckými výjevy vč. zobrazení honicích psů) a varianty španělské (Paul Kleeman).
Lov jako šlechtická kratochvíle přispěl k tomu, že bez ohledu na prvenství se ohaři de facto nemohli vyvíjet odděleně: mezi panovníky a šlechtici bývali darováváni i směňováni, zúčastňovali se obchodních cest nebo se stávali válečnou kořistí. Šlechta, která byla provázána rodově, politicky i společensky, tak ovlivnila rychlé šíření různých psů do dalších zemí, kde dál ovlivňovali chovy.

Standard německého krátkosrstého ohaře

28. dubna 2007 v 13:33 Německý krátkosrstý ohař
Standard č. 119/D z 5. 1. 1995

Deutscher kurzhaariger Vorstehhund - německý krátkosrstý ohař
PŮVOD: Německo
Datum publikace originálního standardu: 7.7.1994
Užití: Všestranně použitelný lovecký pracovní pes (JGH)
Klasifikace: Skupina 7 - ohaři
Sekce 1 Kontinentální ohaři s pracovními zkouškami
Krátký historický přehled:
Historie NKO začíná psy, kteří bývali bráni pro lov pernaté zvěře do sítí, především v zemích Středozemního moře, a při sokolnickém lovu.
Přes Francii, Španělsko a Flandry přišli ohaři na německé knížecí dvory, kde byla vlastnost "vystavování" velmi důležitá. Vystavující pes byl ještě více žádán, když byla zhotovena první brokovnice (1750). Pernatá zvěř začala být lovena před psem v letu. To byl stupeň k dalšímu přechodu od čistě vystavujícího ohaře k všestrannému loveckému psu.
Již v roce 1897 vyšla první plemenná kniha NKO (Zuchtbuch D-Kurzhaar). Princ Albert ze Solmsů-Braunfeldu byl první, který sepsal plemenné znaky pro toto plemeno a stanovil pravidla pro posuzování tělesných tvarů a konečně také i jednoduchá zkoušková pravidla pro lovecké psy. Dnes prochází NKO filtrem vypilovaného chovatelského a zkušebního řádu. Ve standardu se stanoví, jak má vypadat všestranný pracovní lovecký pes. To dává německému krátkosrstému ohaři schopnost, aby plnil všechny požadavky v provozu myslivosti až do svého vysokého stáří.
VŠEOBECNÝ VZHLED:
Ušlechtilý, harmonický pes, jehož stavba těla zaručuje sílu, vytrvalost a rychlost. Vzpřímený postoj, výrazné plynulé vnější linie, suchá hlava, dobře nesený prut, přilehlá, hladká srst a prostorné a harmonické pohyby jeho ušlechtilost podtrhují.
Důležité poměry míry: Délka trupu by měla poněkud přesahovat výšku v kohoutku.
Povaha: Pevná, vyrovnaná, ovladatelný temperament, povaha ani nevózní, ani bázlivá, ani útočná - agresivní.
Hlava: Suchá, výrazná, ani příliš lehká, ani příliš těžká. Sílou a délkou odpovídá tvaru těla a pohlaví. Tylní část hlavy: Dosti široká, ploše vyklenutá lebka se slabě zvýrazněným týlním hrbolem, ne příliš hlubokou čelní rýhou se zřetelně utvářenými nadočnicovými oblouky. Stop: Jen mírně vyvinutý.
OBLIČEJOVÁ ČÁST HLAVY:
Nos: Poněkud vysunutý, nozdry dostatečně široké, jakož i pohyblivé. Zásadně vždy hnědý. Jen když je základní barva bílá je přípustný masitě nebo skvrnitě zbarvený nos.
Morda: Dlouhá, široká, hluboká a silná, aby umožňovala psovi správné nošení zvěře. Hřbet nosu při pozorování ze strany vykazuje lehké vyklenutí ve všech přechodech ušlechtile zformovaného ramseského nosu až po nepatrné zvýšení nad přímou linii, u psů toto silněji výrazné. Méně žádoucí, ale ještě přípustná docela rovná linie nosu, zatímco proláklý (konkávní) nos je těžkou chybou.
Pysky: Přilehlé, nikoliv silně převislé, dobře pigmentované. Z nosu spadají až po dělící bod skoro kolmo dolů, pak probíhají plochým obloukem až do dobře výrazného koutku pysků.
Čelistní skus, zuby: Silné čelisti s perfektním, pravidelným a úplným nůžkovým skusem, přičemž má horní řada řezáků přesahovat přes dolní a zuby mají stát v čelisti přibližně (trochu) kolmo. Chrup úplný se 42 zdravými zuby, podle vzorce chrupu.
Líce - tváře: Silné, dobře osvalené.
Oči: Střední velikosti, ani nevystupují (vypoulené), ani zapadlé v jamce. Ideální barva je temně hnědá. Víčka dobře přiléhají.
Ucho: Přiměřeně dlouhé, vysoko a široce nasazené, hladké a bez záhybů, těsně přiléhající k hlavě, dole tupě zaobleny. Ani masité, ani příliš jemné. Délka ucha má při položení dopředu sahat asi ke koutku pysku.
Krk: Délkou harmonicky k celkovému vzhledu, k trupu se pozvolna rozšiřuje. Šíje svalnatá, lehce klenutá. Těsně přiléhavá kůže hrdla.
TĚLO:
Horní linie: Rovná, mírně se svažující, spáditá.
Kohoutek: Zřetelný.
Hřbet: Pevný, dobře osvalený. Trny obratlů mají být kryty svalovinou.
Bedra: Krátká, široká, svalnatá, rovná nebo lehce klenutá. Přechod hřbetu do beder těsně a dobře uzavřený.
Záď: Široká a dostatečně dlouhá, ne krátce sražená a spadá k prutu jen lehce, dobře osvalená.
Hrudník: Hlubší než širší s výrazným předhrudím a pokud možno dozadu dosahující hrudní kosti. Hrudní kost a loketní kloub mají ležet ve stejné výšce. Žebra dobře klenutá, ani plochá, ani sudovitá. Zadní volná žebra správně směřující dolů.
Spodní linie: Elegantním obloukem lehce vytažená, probíhající dozadu, suchá.
Prut: Vysoko nasazený, u kořene silný, pak se zužuje, středně dlouhý. Pro lovecké upotřebení krácen asi o polovinu. V klidu spadá dolů, v pohybu je nesený vodorovně a ne příliš vysoko nad linií hřbetu. Nesmí být nesen příliš křivě. V zemích, kde zákonodárce zakázal kupírování, může být prut ponechán přirozený. Měl by dosahovat k hleznu a měl by být nesen rovně nebo lehce šavlovitě zakřivený.
KONČETINY:
Hrudní všeobecně: Při pohledu ze předu rovné a rovnoběžně, při pohledu ze strany stojí běhy dobře pod tělem.
Plece: Šikmo a dozadu celou plochou přiléhající lopatka. Silné, suché svalstvo. Dobré zaúhlení mezi lopatkou a ramenem.
Rameno: Pokud možno dlouhé a suše osvalené.
Loket: Přiléhá k tělu, ale není vtlačený, ani vně, ani dovnitř se stáčející, posazený daleko dozadu. Dobré zaúhlení mezi ramenem a předloktím.
Předloktí: Rovné dostatečně osvalené. Silné, ne příliš hrubé kosti.
Kloub zápěstní: Silný.
Zápěstí: Minimální zaúhlení vůči předloktí, nestojí příkře - strmě.
Přední tlapky: Kulaté až lžícovité s dobře uzavřenými, dostatečně klenutými prsty. Silné drápy, hrubé, odolné polštáře tlapek. Ve stoji směřují rovnoběžně a v pohybu nevybočují do stran.
Pánevní končetiny všeobecně: Pozorováno ze zadu přímé a rovnoběžné, dobře zaúhlené mezi pánví a stehenní kostí.
Koleno: Silné s dobrým zaúhlením mezi stehenní kostí a kostmi bérce (holenní a lýtková kost).
Bérce: Dlouhé svalnaté a šlachovité. Dobré zaúhlení mezi bércem a nártem.
Hlezenní kloub: Silný.
Nárt: Stojí kolmo a je silný.
Zadní tlapy: Kulaté až lžícovité, s dobře uzavřenými, dostatečně klenutými prsty. silné drápy. Hrubé odolné polštářky tlap, stojí rovnoběžně, za stoje i za pohybu nevybočují ani dovnitř, ani vně.
Pohyb: Prostorný, s velkým záběrem a odpovídajícím výkrokem v předu i vzadu. Pohyb rovnoběžný, přitom správně vzpřímené držení těla. Mimochod je nežádoucí.
Kůže: Napjatá, bez záhybů.
Osrstění: Kvalita srsti krátká a hustá, na omak má být hrubá a tvrdá. Na hlavě a uchu má být a řidší a kratší. Vespod prutu nemá být nápadně delší. Srst má pokrývat celé tělo.
Barva:
a) hnědá bez znaků; hnědá s malými bílými nebo stříkanými znaky na hrudi a končetinách;
b) tmavý hnědý bělouš s hnědou hlavou, hnědými plotnami nebo skvrnami. Základní barva takového psa není hnědá s bílou, nebo bílá s hnědou, ale srst vykazuje tak důkladnou směs hnědé a bílé, že z toho vzniká pro praktickou loveckou potřebu cenný, nenápadný zevnějšek. Na vnitřní straně končetin, jakož i na špičce prutu je zbarvení poněkud světlejší;
c) světlý hnědý bělouš s hnědou hlavou, hnědými plotnami, skvrnami, nebo bez ploten. Při tomto zbarvení se vyskytují hnědé chlupy v menšině, převládají bílé chlupy;
d) bílý s hnědou kresbou na hlavě, hnědými plotnami nebo skvrnami;
e) černá barva v týchž odstínech jako barva hnědá, respektive barva hnědého bělouše. Žluté pálení se připouští.
f) lysina, šňupka nebo stříkané pysky jsou přípustné;
Velikost: Výška v kohoutku u psů 62 až 66 cm, u fen 58 až 63 cm;
Chyby: Na každou odchylku od vyjmenovaných bodů se hledí jako na chybu, jejíž hodnocení by mělo být v přesném poměru ke stupni odchylky.
Zvláště:
- chyby ve výrazu, chyby v pohlavním typu;
- příliš krátká morda;
- příliš silné, nebo příliš malé pysky;
- příliš dlouhé, příliš krátké, příliš těžké, příliš úzce nasazené, nebo vytočené ucho;
- příliš světlé oko, světlé žluté (dravčí);
- chybění celkem 2 zubů (P1 a M3) z celkem čtyř zubů P1 a 2 zubů M3 mohou chybět nejvýše 2 zuby;
- volný lalok hrdla;
- lehký kapří hřbet;
- příliš krátká záď;
- strmá záď;
- příliš hluboký hrudník;
- lokty vytočené navenek nebo dovnitř, vbočení nebo vybočení prstů;
- úzký nebo široký postoj;
- lehce sudovitý postoj, lehký kravský postoj, úzký postoj;
- prut nesený vysoko nad hřbetem, nebo silně zkroucený;
Těžké chyby:
- těžkopádná lymfatická, hrubá stavba těla;
- špičatá morda;
- prohnutý konkávní hřbet nosu;
- výrazný stop;
- nos masitě zbarvený, skvrnitý (kromě bílé základní barvy);
- klešťový skus, jakož i částečně kleště. (U psů starších 4 roků nemají tak zvané stařecké kleště žádný vliv na hodnocení, pokud potvrdí klub NKO, že na předchozí chovné přehlídce pes měl zjištěn korektní skus).
- zřetelný kapří hřbet, lehce spadavý hřbet;
- podstatně chybějící hloubka hrudníku, nevýrazné předhrudí, příliš plochý nebo sudovitý hrudník;
- silně navenek nebo dovnitř vytočené loketní klouby;
- měkké, silně zvýrazněné zápěstí, roztažené prsty;
- těžkopádná chůze;
- silně kravský nebo sudovitý postoj jak ve stoje, tak v pohybu;
- přestavěná vysoká záď;
- odchylky víc než 2 cm od stanovené kohoutkové výšky.
Vylučující vady:
- hrubé odchylky od pohlavního výrazu;
- veškerý druh slabého temperamentu (nervů);
- chybění více než 2 zubů P1 a M3, chybění jednoho nebo více zubů ostatních, neviditelné zuby platí za chybějící zuby pokud klub NKO nepotvrdí, že na předchozí chovné přehlídce byla zjištěna jeho existence;
- předkus nebo podkus, křížový skus jakož i všechny přechodné formy k nim;
- hodně volná víčka, ektropium, entropium, distichiasis (dvojitá řada řas);
- silně sražená záď, zakřivení obratlů;
- deformovaný hrudník, např. zaškrcený hrudník;
- chyby varlat;
- vlčí prsty a paspárky;
- rozštěpení čelisti a patra;
- nadbytečné zuby mimo řadu zubů.
Psi musí mít dvě zřejmá, normálně vyvinutá varlata, která se nachází v šourku.

Z knihy o německém jagdteriérovi

28. dubna 2007 v 11:07 Německý jagdteriér
Výška: 33-40 cm
Hmotnost: pes 9-10 kg, fena 7,5-8,5 kg
Zbarvení: černé, černošedě melírované nebo tmavohnědé se světlejšími znaky nad očima, na čenichu, hrudi a nohou
K předkům tohoto plemene patří foxteriér a velšteriér nebo podobní teriéři s černou dekou nebo s pálením. Plemeno vzniklo až ve 20. letech našeho století v Německu. Na výstavě se poprvé objevilo v roce 1933. Lovecký výcvik dělá z německého teriéra vynikajícího lovce lišek a velmi užitečného, všestranného průvodcemyslivce. Výborně aportuje a je dostatečně odvážný a tvrdý, aby se dal použít i na černou zvěř. Pro svou velkou pohyblivost a jemný čich se především hodí pro lovecké využití. Feny bývají láskyplnými průvodkyněmi starých dam. Potřebují však dlouhé vycházky, mají sklon k toulání, a proto patříjen do domu s velku zahradou. Do městského bytu se nehodí, pobyt ve volné přírodě je pro ně nezbytný. Jagdteriér má rovnou, tvrdou a hrubou srst, která se netrimuje. Snadno se ošetřuje, ale výcvik vyžaduje důslednost, neboť má ohnivý temperament.